Jak bych
to udělal, být tak literárním hysterikem s patentem na pravdu, jednou komunistickou, jindy zas anti, aby se antibolševičtí kamarádi vlci nažrali, a nositel Nobelovy ceny byl přesto plně exkulpován, ačkoli nejenže "nadšeně vstoupil" do komunistické strany, ale dokonce to byl u nás
"VLASTNĚ JEDEN ZE ZAKLADATELŮ" TÉ ZLOČINNÉ ORGANIZACE
(tak ji nyní rádi nazývají zvlášť její kdysi nejhorlivější členové), od samého svého počátku nepochybně pochybné - jak nedávno důrazně připomenuto?

   No jak! S drzým čelem lepším než poplužní dvůr bych v televizním pořadu k stému výročí básníkova narození tvrdil, že "neváhal a jeho rozhodnutí rozejít se s komunistickou stranou" bylo pevné a definitivní, ačkoli je pravda, že v tom projevu sedmi, který podepsal, není o žádném rozchodu ani slovo, a že se s komunistickou stranou sám také nerozešel, ale byl z ní vyloučen (není to podstatný rozdíl?), a to údajně pro hrubou nekázeň a pro názory, které připadaly komusi jako likvidátorské. A komu to? Krajskému výboru té strany, jehož jménem pak zprávu o vyloučení napsal básníkovi jistý Rudolf Slánský, který se později stal sám obětí... To jsou ty paradoxy. A abych prostodušší televizní diváky přesvědčil, že komunistická ideologie byla básníkovi "naprosto cizí", mlel bych stále svou a dal bych si záležet, aby se proboha necitoval ten text, za podpis pod nímž bylo sedm spisovatelů včetně Seiferta vyloučeno a který se ke členům Komunistické strany Československa neobrací s výzvou, aby se vzdali komunistických idejí nebo aby ze strany vystoupili, ale naopak aby se komunistická strana vrátila k leninskému učení a leninskému duchu a byla tak zachráněna:
   "Uvědomte si, že nadešla osudná hodina strany, jež vznikla a vyrostla, aby se stala nástrojem opravdu proletářské politiky. Uvědomte si, že v rozhodnou hodinu musíte, máte-li zájem o stranu" (a starost o ni, jak vidět, projev sedmi a tedy i J. Seifert měl, jinak by ze strany, která ho zklamala, prostě vystoupil), "promluvit sami a nenechat se vléci do slepé uličky, kam vás chce vést neschopné velikášství soudruhů z vedení strany, jež má s leninským učením společná jen slova, ale jemuž je skutečný leninský duch zhola cizí. Ujměte se iniciativy, vynuťte si nápravu! Nechať je svolán mimořádný sjezd strany (...), nechať jsou do vedení strany dosazeni komunisté, kteří chtějí jednotu a davovost strany, odstraňte frakční terorismus a uveďte stranu ve stav, kdy dělnické masy nabudou znova víry v sebe a ve vedení, jež si samy zvolily. Komunistická strana je v nebezpečí, soudruzi! Nikdy ještě nebyla ve větším. Každé její zeslabení znamená nový úspěch reakce, v níž se dusíme (...)."
   A taky bych, v zájmu aspoň jakés takés přijatelnosti básníka i pro hlídací psy demokracie, totiž bezohledně surového tržního světa, tiše asistoval výkladu, podle něhož se básník roku 1948 lišácky vyhnul návratu do KSČ po slučovacím sjezdu, protože nechtěl mít s komunismem už nic společného, ačkoli důvod byl spíš v tom, že neuvěřil vedení, které ho už jednou ze strany vyloučilo (v něm právě Rudolf Slánský mezitím povýšil na generálního tajemníka), a že si jistě nedělal iluze ani o mnoha členech, kteří se tehdy do komunistické strany houfně hrnuli, a když ji brzy svým levičáctvím vydatně pomohli ke zdiskreditování, zas úspěšně přeběhli, viďte, rozšafný pane, dříve mnohokrát prověřený soudruhu, jemuž se tak líbíval Neumann, ne Teige, a pak naopak...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]