Zavřeno
   "Tak tady jsem před osmnácti lety vojančil," říkám si v duchu a s trochou nostalgie se rozhlížím po náměstí královského města. Oči se zastavily na majestátním gotickém chrámu a v paměti se mi začínají vybavovat nesčetné, často dobrodružné cesty právě sem, za duchovní útěchou, která mi pomohla přežít těžké chvíle v přihlouplém kasárenském prostředí. Mše byly i přes týden v podvečer, ale kostel byl přístupný celý den, a proto, když jsem měl štěstí, zastihl jsem cvičícího varhaníka. Pomodlím se jako kdysi, ve stejné lavici , umanul jsem si a beru za kliku. Zavřeno. Ani boční vchod není otevřen. "Mše je jen ve středu a v neděli, máte to napsáno na dveřích," houkla na mě žena z okna fary, "jinak je zamčeno a pustit vás tam nemohu, tady ve městě se strašně krade." Cestou na nádraží míjím několik nových restaurací, bar s hernou a sexshop, vše v pěkných nových fasádách. Ani jeden z těchto podniků tu tenkrát nebyl. Inu, kapitalismus dělá divy.

   Byznys
   Mačkám zvonek u pěkné vilky a za chvíli sedíme s paní domu nad kávou a vzpomínáme na studentská léta, ideály a vedeme teologickou debatu, já amatér, ona profesionálka. "Koukám, že si nežiješ jako farářka špatně, a jak ses dostala do té exotické ciziny?" obracím se naprosto netaktně na hostitelku. "Ale to všechno manžel, dělá u zahraničního obchodu, daří se jim," odpověděla poněkud nejistě. "Taťka prodává až do Indie," vykřikl do našeho hovoru její syn, prvňáček Ivan. "Prodává tanky a granáty a taky děla" a na důkaz svých slov přináší prospekt plný ocelových vražedných monster. Hostitelka stačila už jen špitnout něco o vývozu do bezpečných zemí, ale po náladě bylo definitivně. Nevím proč, vždyť byznys je byznys. Z jakého důvodu by měl být někdo o jeho sladké plody ochuzen?

   Spasení
   Malé městečko nad řekou, upravená pěší zóna, parčík s lavičkami a kostelík. Zkrátka idylka. Místo, kam si chodí lidé odpočinout a zamyslet se nad během života. Tak jako mnoho procházejících i já se zastavuji u vývěsky vedle kostelních dveří. Dnes nese nadpis Spasení. "Milí věřící," obrací se ke svým ovečkám místní duchovní správce, "myslíte si, že ke spasení vám stačí víra v Boha? Omyl! Stačí k němu nehřešit? Omyl! Stačí pomáhat bližním a dělat dobré skutky? Omyl, omyl, omyl! Kolik z vás tohle všechno dělá a stejně spaseni nebudou, protože se dopouštějí něčeho, co je více než odsouzeníhodné. Nezapochybovali jste někdy o rozhodnutích biskupů a kněží? Nejsou mezi vámi dokonce ti, kteří církev kritizují? Není z vás někdo členem spolku podrývajícího autoritu církve? Vám všem bude brána milosti uzavřena!" Je po idylce, mám také černé svědomí. Zdá se mi, že v dálce hřmí. To asi archanděl Gabriel s ohnivým mečem.

   Prázdniny
   Až na náměstí dopadají odražené paprsky letního slunce z křížů na barokním kostele, který v novém kabátě vévodí okresnímu městu. Potřebuji nutně knihu z farní knihovny, ale na zvonění nikdo neodpovídá. Teprve po chvíli si všímám oznámení na kostelních dveřích: "V červenci, po dobu dovolené, zastupuje pana faráře jáhen, a to pouze bohoslužbou slova jednou týdně." Snad mi pomůže konkurence, říkám si v duchu a mířím ke sboru na protějším konci náměstí. "Paní farářka je s nějakými Angličany v Africe, v misijní oblasti, přijďte po prázdninách," dozvídám se. Na rohu před obchodním střediskem postávají dva mladí studenti. Vzorně oblečení, s úsměvem rozdávají tiskoviny Svědků Jehovových. "Cože nejste na prázdninách?" obracím se na ně jako známé ze sousedství. "Bůh nás povolal, musíme sloužit," neodkládají svůj naučený úsměv. Občas se někdo z procházejících u nich zastaví, vezme nabízenou literaturu nebo dokonce prohodí pár slov. I když jsou prázdniny.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]