Jak se žije českému spisovateli v Evropské unii?


   IVAN FONTANA

   Odpověď na otázku je dnes možné dát, aniž bychom opouštěli náš domácí dvoreček - jsme přece již plnohodnotným členem EU! Na "dvoreček" vjíždějí limusiny i rychlovlaky a na pravidelných linkách přistávají perutě s pasažéry z celého světa. Ne že by kupátka dopravních prostředků byla snad plná opeřených spisovatelů nebo bájných Pegasů, ale těch, co k nám každoročně přijíždějí, není zase tak málo. Někteří zavítají opravdu jen na skok, jiní na celý týden či dlouhý měsíc, málokdo však zůstává v Praze (vážený čtenáři, dosaď si prosím město v Čechách či na Moravě dle libosti) na věčnost. Vzpomeňme jen na Pražský literární festival, knižní veletrhy, různá akademická multi- a bilaterální setkání aj. Řada zvučných a zatím nám i zcela neznámých literárních jmen o nás nejen píší, ale jsou jim u nás vydávány knihy a to i tituly, které doma zatím z různých důvodů dosud nevydali. Překladatelé aspoň pracují ostošest. Náš dvoreček je nekonečně štědrý, vždyť je zásobován okolními luhy, lesy, sady i poli. Ne, nemohu si stěžovat na konkurenci, která je rok od roku větší, ale musím vyzdvihnout kladnou stránku věci; nutí totiž nás, české spisovatele, k vyšším výkonům. A tak jenom prosím pány a paní z nakladatelství, aby si toho povšimli. Navíc to má i tu výhodu, že člověk doma nemusí být překládán; vždyť být neustále překládán a vydáván všanc zahraniční kritice (!), to přece musí být pořádná, ale pořádná otrava.



   JOSEF VESELÝ

   Kdo neumí, nebo nechce být sluhou dvou pánů (nebo i více pánů), ten nemá na růžích ustláno.
   Mé pocity vůči Unii se dají přirovnat k pocitům návštěvníka obchodního domu, nově otevřeného starým, nechvalně známým majitelem, který mne neuspokojuje ani nabízeným sortimentem zboží, ani kvalitou obsluhy.



   JAROSLAV ROJEK

   Režimním pisálkům zřejmě výtečně.
   A skutečným spisovatelům? Jim asi nezbude než svoji kvalitní tvorbu vydávat buď jako přílohu novin ve značně zkrácené formě, bez možností publikovat jinde, nebo dávat do šuplíku a čekat (samizdat apod.).
   Čili novodobí disidenti nevymřeli - škoda dalších slov!



   JAROMÍR ŠLOSAR

   Nepovažuji se za spisovatele, - spisovatel, to zní hrdě, spisovatel mi dává pohodu večer namísto televize, spisovatel je Ten, co mu věřím, plný porozumění. Ten co vidí dál než všichni politikové dohromady, - já se jen snažím co nejvěrněji zachytit to, co mě oslovuje. Když píšu, ještě plněji své zážitky z cest prožívám, unie neunie. Všechno při starém. Jako by nebyla. Když bych se chtěl se svými dojmy podělit s ostatními, vydat knížku, stejně jako v r. 2000 bych se doprošoval o nějakou korunu u sponzorů. Jak je to nedůstojné, jak se cítím trapně! Nic se pro autora, jako jsem já, v Evropské unii nezměnilo. Nevíme o sobě: Já o unii, unie o mně. Ale asi nejsem ten správný příklad.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]