Bulvár zařehtal a vycenil zuby na herce Josefa Vinkláře. V Blesku jsem si přečetl: "Odpuštění nad rakví - Zadal si s komunisty - Janžurová: Promiňte mu!"
   V Aha (dříve Večerník Praha ) si tyto poznámky odpustili, Mladá fronta DNES si v ničem s bulvárem nezadala.
   S hercem a vzácným člověkem Josefem Vinklářem jsem se znal skoro celý život. Mluvil jsem s ním pár dní před smrtí. Prožil jsem s ním i oslavu 75. narozenin kamaráda a velmistra cyklistiky Honzy Veselého. Na jubileum přijel i světový šampión Gustav Adolf Schur - jinak také Uwe Ampler, současný komunistický poslanec SED v německém Bundestagu.
   Seděli jsme u stolu se skvělým režisérem a scénáristou Antonínem Moskalykem, s rekordmanem a věnci ověnčeným cyklistou Janem Veselým, s Uwe - Gustavem - Adolfem Schurem (podle něhož astronomové pojmenovali planetku) a s hercem Pepou Vinklářem.
   Nikdo z nás se nestyděl za svou stranickou nebo jinou minulost. Uwe se durdil, když jsme jej občas oslovili titulem poslance. Nepřevlékl kabát, jeho ryzosti a přesvědčení si vážil i Josef Vinklář. Jednou byla atmosféra na takovém stupni, že jsme na Pepu převrátili láhev Svatomartinského ze znovínského sklepa.
   Schura spojovala s Vinklářem dávná minulost. Jeho otec měl pevné ideové přesvědčení, za nějž ho gestapo v akci "Mříže" jako tisíce jiných komunistů zatklo hned 15. března 1939 a věznilo ho v Malé pevnosti Terezín i v dalších německých koncentrácích až do 11. května 1945.
   Měl stejný osud jako můj tatínek. Dnes nikdo ani náhodou nepřipomene, koho to měli Němci od počátku na pořadu - komunisty, vojáky, sokoly, židy...
   Josef Vinklář měl i na současné rozmíšky svůj pohled, ale občas, zejména v posledních letech, jako by byl někým donucen sypat si někdy popel na hlavu. Ale v soukromí byl pořád svůj.
   V knize, která nyní opět vyšla z jeho pera - Pokus o kus pravdy (nakladatelství XYZ 2007) - znovu připomíná slova Arnošta Lustiga, s nímž jej pojilo přátelství a důvěra: "Pepo, lidi jsou úplně stejný na jedný straně zeměkoule i na druhý a dělí se pouze na chytrý nebo blbý, na hodný a slušný a na kurvy. Žádný jiný dělení mezi lidma neexistuje. Možná je to primitivní nebo jednoduchý dělení, ale takhle to funguje spolehlivě."
   Josef Vinklář se po celý život - i v "sametové" době - choval slušně i ke Gustavu Schurovi, ke komunistovi, kterým konečně sám v životě také byl.
   A kdyby byl zdráv a kdyby byl na živu, tak by se určitě vypravil 24. listopadu 2007 za Schurem - do nově otevřeného Muzea Závodu míru do Kleinmühlingenu v Německu. Stejně by to jistě udělal i Honza Veselý.
   Takže není všechno takové, jak to líčí a píše český prodaný a prodejný tisk, anebo čím se prezentovali truchlící nad Vinklářovou rakví! Ještě jednou čest jeho památce!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]