... a vtisknu se do barvy předmětu.
   Gustave Flaubert

   Můj nymburský dědeček bydlel, již ovdovělý, v podzemním bytě, odkud se díváte ven jen kouskem okna a vidíte lidem pouze na nohy. Třeba zrovna obědváte a nad vámi jdou sešmaťchané boty s roztrhanými ponožkami anebo se objeví pes, zvedající zadní nohu. A malý, nepatrný dětský míč vám může vletět, i se střepy, do polévky. V létě je horko, ten kousek okna pootevřete, chodník neodbytně práší. Někdo si odplivne a chrchel, padající na zem, zaletí málem až k vám. A kolem pádící uličníci vám mohou nejen koukat i křičet do bytu, ale něco tam i vhodit. Tady vyrůstal můj otec. Jak mu bylo, když se odtud díval nahoru, na vrávoravé kroky opilců... Jeho matka prala v tom podzemí v oblaku páry pro sebe i pro své zákazníky. A odtud odcházíval, tehdy studentík, každé ráno do nedalekého gymnázia, kde sedával u velikého, mnohadílného okna. Horší než chudoba bývá většinou její nedůstojné ponížení člověka.
   Když jsem jako chlapec přijel s matkou do Nymburka, dědeček již chvátal rychle, pokročilým vodnatěním, k smrti. Ale nebyl sám. Starala se o něj jedna mladá žena. Stála v malé úzké kuchyňce, jen v kratičkém, přiléhavém kombiné a cosi tam žehlila. Měla usměvavý obličej a krásné, dlouhé, černé vlasy. Otevřel jsem na ni zeširoka, zvědavě dětské oči. Matka s ní něco vyjednávala, dědeček ležel, chraplavě naříkal a hladil mi nervózně ruku. A já se udiveně a užasle díval na to přitažlivé, určitě voňavé, bílé kombiné. Bylo mně slastně i úzko. Dva neznámé krajní pocity – těžká dědečkova nemoc a tušení tajemství ženy - se tam prapodivně propojily. Žehlička jela měkce po látce a ta neznámá, s níž jsem nikdy v životě nepromluvil a nikdy již ji ani neviděl, měla malé, zlatočervenavé, třpytící se, nepokojné náušničky. Teprve později, po mnoha letech, jsem našel doma, v kupě fotografií, snímek té hospodyňky. Na rub podobenky napsala svoji adresu: Zdena... Byla to první Zdena, která se, zatím jen symbolicky, netušeně dotkla mého života. Po desetiletích ji stále vidím očima toho zvědavého hošíka. Na jejím snímku hledám pořád dvě fascinující, neklidné, zlatorudé náušničky...
   Kolikrát v životě jsem se stával zlodějem soukromí neznámých lidí, plížil se po pražských dvorech, naslouchal pod rozsvícenými vánočními okny neznámým cizím hlasům, postával u dlouhé pavlače v polorozpadlé cihelně v Hloubětíně a slyšel tam cikánské hádky a tiskl oči vší silou na špínou zastřené okenní sklo, abych něco viděl. Objevovat člověka v neznámu a neznámo v člověku.
   Můj přítel Jiří. Ležel pevně a nehybně přikován chorobou na lůžko humpoleckého sanatoria. Díval se jen na čtyři stěny pokoje, židli, skříň, nemocniční stolek a koš na odpadky. Okno bylo za ním, nedosažitelné. Jen zrcátkem – později si pořídil celé velké zrcadlo, ale unavovalo to ruce – viděl malou výseč z toho, co se odehrávalo venku - jakési zahradnictví, kde pobíhaly hezké dívky. Pohyb v zahradnictví mu vracel svět života. Pak ale k Jirkovi přibyli na pokoj tři chodící pacienti. Ti stále otevírali okno, u něhož nehybně ležel. Bývala mu často hrozná zima, ale nemohl vstát a zavřít jej, a oni, když je o to prosil, se jen smáli a nevyhověli mu. Nakonec si uvědomil jejich škodolibost. Trpěl tím chladem a průvanem navíc ještě psychicky. Když poprvé vstal, přirazil to okno tak prudce, až se jedna jeho tabulka vysypala. Nebezpečný, život ohrožující studený vzduch cítil již stále, u každého otevřeného okna. Vadilo mu to i později, když už zase pracoval. A jako v sanatoriu, byl přesvědčen, že mu to lidé dělají všude naschvál. Nakonec se s tím šel svěřit psychiatrovi. Když vstoupil Jirka do čekárny psychiatrické ordinace, první jeho kroky, přestože bylo parné léto, vedly rychle k otevřenému oknu. Musel je hřmotně zavřít. Několik pacientů, sedících v čekárně, se podivilo.
   Okno. To jednou otevřel vysoký sextán Prášek. Přestárlému profesorovi češtiny Fialovi sdělil: »Pane profesore, jestli mne necháte propadnout, tak vyskočím ven!« Dobrotivý kantor Práška ukonejšil, že mu dá nejen čtyřku, ale dokonce i trojku. Hlasitě jsem se zasmál. A Fiala byl hned u mne: »Ty se tomu ještě směješ? Víš, co by se stalo, kdyby vyskočil ven a zabil se? Byl bych obviněn z jeho sebevraždy.«
   Oknem z restaurace U bažanta jsem dlouho a zaujatě sledoval děje, odehrávající se na malém středočeském náměstí. Když jsem pak vstal a zaplatil, číšnice, dívka ve fialových punčochách a se zelenýma neřestnýma očima, do mne náhodou vrazila tak nádherně tvrdými prsy, že jsem docela zapomněl na to, co jsem tak dlouho pozoroval oknem na náměstí.
   Každý z nás je determinován klimatem své doby, jejími radostmi i smutky, jejím jasem i ponurostí. Kolik lidských osudů plyne kolem nás. Tlumivé i vzrušené hovory, ale i tichá mlčení neseme v sobě jako tajemné, vzácné perly. Když vykláníme z okna naše ego a plnými doušky vdechujeme atmosféru společně viděného světa...
   Tot sensus, quod capita!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]