Někdo mě sleduje?
   Rossmann, - křikl jsem do prázdna, - neschovávej se!
   Nic. Praskání však ustalo a slyšel jsem jen vítr opírající se do korun stromů. Šel jsem na náš tajný plácek, byl v lese mezi dvěma obrovskými balvany, chráněný před zraky kolemjdoucích. Měli jsme tady ohniště a pár špalků, na kterých jsme sedávali. Rossmann, pověstný vyzvědač a samotář, mezi nás nepatřil, ale s oblibou nás špehoval. Šel jsem na plácek, i když jsem věděl, že tam asi nikdo nebude. Zanedlouho se začne stmívat. Ale chodil jsem tam moc rád a teď jsem si chtěl jen rozdělat oheň, upéct kousek slaniny a pak honem domů.
   Rossmann, ty srabe, vím o tobě!
   Zase žádná odezva. Bodejť by se taky ukázal, slídič jeden. Jednou ho chytili dokonce u Benešů ve špajzu, vlezl tam okénkem a kradl klobásy, hajzl.
   Byl jsem na místě. Nalámal jsem nejprve tenké suché větvičky, ty jsem obložil silnějšími a pak škrtl sirkou. Oheň vzplanul jednadvě. Ostražitě jsem se rozhlížel - kdepak je, ten špicl? Přiložil jsem ještě dva silné klacky, pak jsem vytáhl z chlebníku špek, chleba a připravil jsem si prut na opékání. Už se mi sbíhaly sliny. Slanina na prutu se škvířila a těžké kapky tuku padaly do ohně jako roztavený vosk. Už to bude!
   Položil jsem opečený vonící plátek na chleba a vytáhl kudlu. Pochoutka nesmírná, kdo neokusil, neuvěří!
   Mezi balvany, na druhém konci, se vyloupla vytáhlá postava a mě leknutím upadl chleba i se slaninou na zem. Čecho! Za leknutím šel hned strach, silný, paralyzující, neodstranitelný. Mišo Čecho a já s ním sám v lese!
   Čecho, asi třicetiletý primitiv, surovec a těžký alkoholik, byl jak jinak opilý. Vrávoral. Chvilku se opíral o kámen a pak se vydal za mnou.
   Davaj, - řekl a ukázal na pamlsek válející se na zemi.
   Podal jsem mu chleba i špek. Čecho usedl na vedlejší špalek a dal se do jídla.
   Ještě, - zachrčel a ukázal na chlebník.
   V chlebníku byl ještě jeden krajíc. Čecho ho též spořádal. Pak si mě mlčky prohlížel. Měl jsem poprvé příležitost vidět jej zblízka, jinak jsem se mu - a nejen já - zdaleka vyhýbal. Dlouhé mastné vlasy, orlí nos, vysedlé lícní kosti, knírek a neholené tváře. Na hlavě měl širák neurčité barvy, na sobě děravou košili, špinavý vojenský "kopřivák", na nohou montérky a gumovky.
   Já už musím domů, pane Čecho, - řekl jsem vstávaje.
   Drž hubu, lebo ťa zabiju, - pravil Čecho svou českoslovenštinou.
   Dělal jsem, jako že upravuji ohniště a kradmo jsem Čecha pozoroval. Napadlo mě, jestli by mě dohonil, když je opilý. Třeba jo, kdo ví. O Čechově síle a brutalitě kolovaly legendy.
   Drž hubu, - opakoval Čecho, i když jsem ani nehlesl.
   Stmívalo se. Čecho hodil na oheň silnou větev. Už se na mně nedíval, koukal do plamenů, jako by jej oheň fascinoval.
   Pivo, máš?
   Zavrtěl jsem hlavou. A vzápětí, bylo to vteřinové rozhodnutí, jsem vyskočil a vystartoval jsem k lesní pěšině, byla to zkratka ke svobodě. Čecho, ač opilý, měl náhle pohyby jako pardál. Po necelých dvaceti metrech mi zezadu podrazil nohy, pak uchopil pod krkem, nadzvedl a praštil do břicha. Šílel jsem bolestí a nadto mi Čecho vyrazil dech. Nemohl jsem ani křičet. Potom mi Čecho zkroutil levou ruku za zády a vedl mě zpátky k ohni.
   Toto už nerob, - řekl a pustil mě.
   Rozbrečel jsem se.
   Řeknu to tátovi, - polykal jsem slzy. - Ten si to s vámi vyřídí.
   Nic nepovieš, - pravil Čecho, - pudeš so mnou k nám, na Samotu.
   Měl-li jsem dříve strach, tak teď jsem se ocitl vprostřed hororu. Jít k Čechovým na Samotu? Panebože!
   Čechovi přišli odněkud z východního Slovenska. Starý Čecho obsadil v šestačtyřicátém osamělou usedlost po Němcích, blízko bavorské hranice. Nejprve tady hospodařili sami, starý Čecho, jeho žena a děti. Teď krmili dobytek pro státní statek, ale žili tak, jak byli po desetiletí zvyklí, s okolním světem se téměř nestýkali, celá rodina se zpíjela samohonkou a kdoví, co všechno se mezi nimi odehrávalo.
   Starý Čecho byl holohlavý podsaditý cholerik a opilec. Se svou negramotnou ženou zplodil nejstaršího Štefana - ten se oběsil v kriminálu, druhorozeného Miša, pak to byla zpustlá krasavice a nenáročná prostitutka Halina a po ní Imrich a Viera. Imro a Viera byli dvojčata, byli o dva roky starší než já a tu a tam dokonce chodívali do školy, kde kromě vší šířili i divné mravy. Viera platila za exota, měla srostlé prsty na levé ruce. Imro, mentálně zaostalý flegmatik, už zase asi měsíc nechodil do školy. Prý onemocněl. Učitelka nad tím mávla rukou, Imro nikomu nechyběl.
   Nerev, lebo tě zaškrtím, - varoval mě Mišo, drže mě za límec teplákové bundy.
   Co mi chcete udělat, sípal jsem, - já nechci na Samotu, nechci, prosím vás, pane Čecho, pusťte mě!
   Drž hubu, pravil temně Čecho a mně nezbývalo, než polykat slzy.
   Na Samotu to byly asi dva kilometry. Šli jsme okrajem temného smrkového lesa, vlevo se rozkládaly pastviny s občasným ostrůvkem stromů. Čecho mě pevně držel, už jsem ani nevnímal zápach, který se z něj linul, alkohol a špínu. V houstnoucím šeru bylo možné vidět na obzoru košaté kaštany, za kterými ležela Samota. Jak se stmívalo, udeřil do mé mysli kupodivu ještě jiný strach, strach z otce, když přijdu pozdě domů. Chtěl jsem víc podléhat právě tomuto strachu, asi proto, aby to, co jsem prožíval s Čechem, se nakonec ukázalo jako špatná fantazie, iracionální a rychle pomíjivá. Čechova svalnatá paže však byla skutečná až běda.
   Pane Čecho, prosím vás..., škemral jsem.
   Čecho mlčel a vlekl mě dál. Zpoza kaštanů už vykoukla Samota. Jedno z jejích oken kalně probleskávalo, asi svítili petrolejkou. Dveře omláceného baráku byly otevřené. Stál v nich starý Čecho a kouřil.
   Kto je to! - křikl.
   Imrov kamarád, - zavolal Mišo. - Ide se naňho podívat.
   Užaj zmiznitě! Starý Čecho odhodil cigaretu a zabouchl dveře.
   Mišo mě táhl někam dozadu za dům. Všude byl příšerný nepořádek, změť odpadků, shnilého dřeva, prázdných lahví a starých zemědělských strojů. Jedno ze zadních oken domu taky slabě svítilo a právě tam jsme směřovali. Mišo byl nějak divně vzrušený, dokonce mi připadalo, že se něčemu směje, stisk však nepovolil a přitáhl mě až k oknu.
   Pozri sa, - zachrčel, - náš Imro!
   Petrolejka krhavě osvětlovala úzkou místnost. Byla v ní velká tmavá skříň, proti ní stůl s lampou a nějakými plechovkami, za skříní směrem k oknu stála postel. V ní, pod velkou jakoby nafouklou peřinou, kdosi ležel. Bylo vidět jen hlavu ovázanou pestrým šátkem.
   To je Imro, - šeptal jeho starší bratr. - Pozri, ako krásně spí!
   Jo... jo, - blekotal jsem, - je asi nemocnej, že jo... Tak ho pozdravujte a já už půjdu, jo?
   On nie je nemocnej, - usmíval se Mišo. - On...
   Vzduchem se mihla těžká svižná hůl. Mišo zařval, chytil se za hlavu a padl na zem. Než mohl starý Čecho úder opakovat, prosmýkl jsem se podél zdi, minul jsem kaštany a vyběhl jsem na rozlehlou pastvinu, hlavně pryč od lesa, pryč od temnoty, pryč od Samoty. Ohlédl jsem se. Starý Čecho běžel ze mnou, ale já jsem byl přece jen pohyblivější. Nadto strach mi teď nesvazoval nohy, ale působil jako doping, běžel jsem, dokud jsem nedorazil k prvnímu osvětlenému domu ve vesnici. Když jsem popadl dech, doběhl jsem, teď už volněji, domů.
   Imro byl mrtvý. Lezl prý po trámech ve stodole a spadl na mlat. Čechovi věřili tomu, že jednou obživne, že se z toho vyleží. Proto mu svítili a nosili mu jídlo. Ani sílící zápach je neodradil, stále prý čekali, že Imro jednoho dne odhodí duchnu a vstane. Když jsem za nějakou dobu strávil své hrůzné dobrodružství, přemýšlel jsem, proč mě Mišo vlekl na Samotu. Možná věděl, jak je to s jeho bratrem, ale přece jen si nebyl jistý a potřeboval se někomu svěřit. Kdoví.
   Asi po čtvrtroce Samota vzplanula. Ve zbytcích domu se pak našly čtyři spálené mrtvoly. Chyběl Mišo, podezřelý ze žhářství, protože požár prý někdo úmyslně založil. Jenže Miša už nikdy nikdo neviděl. Zmizel ze světa stejně jako celá jeho rodina. Ani ho prý příliš svědomitě nehledali. Proč taky. Čechovi nikomu nechyběli.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]