Ještě stále nejsme dostatečně bdělí. Neumíme se vypořádat s těmi, kteří chtějí návraty do »dob temna«. Docela nedávno jsem dostal do ruky materiály, ze kterých se prostě musí točí hlava mnohému novináři, který dbá na čistotu národního myšlení. Ale posuďte sami:
   Uvědomujeme si čím dále tím více, že v uspořádání našich společenských poměrů není vše nejlépe zařízeno. A stejně má mnohé nedostatky a vady i organizace našeho filmu. Pozorujeme na všech stranách velký neklid při sledování tohoto velikého stroje, který je tak špatně řízen. Obecenstvo obviňuje z neschopnosti lidi, kteří s filmem obchodují. Oni pak svalují vinu na netečnost obecenstva. Ani jedni, ani druzí nemají zcela nepravdu.
   Nynější obecenstvo má takový film, jaký se mu líbí, a nynější film má takové obecenstvo, jakého si zasluhuje.
   Je třeba dělat dobré filmy. S tímto názorem souhlasí celý svět. Co je to dobrý film? U této otázky již začínají obtíže. Týž film není stejně dobrý pro každou zemi, každý biograf, každého diváka. Organizace světové výroby se však nestará o rozdílnost vkusu a estetických názorů; oceňuje hodnotu filmu podle výše příjmů, kterých film dosáhl.
   Víme dobře, že »vydělávání peněz« není podnikem, při kterém by se lidé obzvlášť ohlíželi na výběr prostředků: všechny jsou dobré pro člověka, který chce docílit obchodního úspěchu.
   Nelze pochybovat o účinnosti filmu na široké vrstvy diváků. Má-li však film takovou mocnost, lze vůbec připustit, aby byla tato moc ponechána bez pevného řízení? Může být dovoleno, aby byl ohlupován duch obecenstva?
   Nemysleme si, že se obecenstvo může samo vyhnouti nebezpečím, která v sobě takové podnikání skrývá. Tato velká a poslušná masa, pro kterou nebylo učiněno nic, čím by mohl býti probuzen a zformován její kritický cit, se nemůže sama bránit proti ponižujícímu potěšení, které mu poskytují výrobky zhotovené sériově podle nejhorších receptů.
   Tato otázka netýká se jedině filmu. Rozhlas, televize a všechny výrazové prostředky, které nám poskytuje technika, musí řešit tytéž problémy. Mohou být ponechány tyto obrovské síly libovůli kohokoliv, kdo jen má dosti kapitálu? Svoboda poskytnutá v těchto věcech soukromému podnikání je karikaturou svobody; vkládá ve skutečnosti jho absolutní diktatury několika skupin finančníků nad statkem, který není jen hmotným. Je možno, že hospodářský a politický systém, kterému jsme v současné době podrobeni, nepřipouští jiných řešení; v tomto případě však tento systém neodpovídá potřebám naší doby a musí být změněn. Každý to vidí. Uspořádání společenské, právě tak jako film, může býti změněno jen vlivem evoluce či revoluce hospodářské a politické...
   Tu troufalost a zpátečnictví, které cítíme z těchto řádek, je nutné potrestat. Proto hledáme zdroj a autora textu. Zažloutlé stránky KINOREVUE číslo 25 z roku 1937. A autor? Francouzský režisér René Clair. Pro ty dříve narozené pár informací o jeho osobě. Narodil se 11. 11. 1898 v Paříži. Již v osmnácti projevuje literární ambice, stýká se se spisovateli a novináři a píše krátké povídky. V roce 1917 odchází na frontu a po demobilizaci v příštím roce přijímá místo reportéra a filmového novináře. Dík svým známostem se dostává do filmových ateliérů, kde jako herec získává zdroj vedlejších příjmů. Pokouší se o psaní scénářů a v roce 1923 režíruje svůj první film Paříž spí. Z jeho filmů připomeňme některé tituly: Slaměný klobouk, Pod krovy Paříže, Paříž miluje a jásá, Mlčeti zlato, Ďáblova krása, Šeříková brána, Galantní slavnosti. Pracoval s takovými herci: Gérardem Philipem, Ginou Lollobrigidou, Pierrem Brasseurem i Mauricem Chevalierem.
   Pokuste se číst pozorně a připravte si odsuzující řeč, protože jakýsi bezvýznamný filmař z Francie chtěl již padesát let před listopadem 1989 štvát podivným článkem, který povolil přetisknout v KINOREVUE vedoucí a odpovědný redaktor Dr. Bedřich Rádl.
   Na slavné tradice tohoto týdeníku po roce 1989 chtěli navázat pánové Marhoul a Vachler. René Clair by asi nebyl jejich oblíbeným režisérem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]