Dodnes se hraje u táboráků a na vodě písnička Červená, červená, když jí hladím ramena. Všichni ji znají, ale opravdu jen málokdo tuší, že poprvé zazněla ve filmu Antonína Kachlíka Bylo nás deset. Zlidověla. Těžko můžete najít větší ocenění přínosu kteréhokoli umělce, než když se jeho dílo jakoby stane majetkem všech.
   Milý, laskavý, usměvavý. Ale přitom strašně umíněný, zarputilý a tvrdohlavý. To jsou vlastnosti, které zřejmě předurčily Toníka k úspěchu ve filmové branži. Když si postaví hlavu, nikdo s ním nehne. Nedělá to arogantně nebo agresivně. Prostě tiše a nenápadně si stojí za svým. Neochvějně. Proto byl zřejmě předurčen být jedním ze zakladatelů českého neorealismu, filmové školy, která československý film šedesátých let skutečně proslavila v celém kulturním světě.
   Těžko budete v jeho filmech hledat laciný optimismus a šťastné konce. Jsou totiž strašně podobné životu a společnosti, ve které vznikaly. Nejsou o velkých tragédiích. Jsou o zdánlivých maličkostech, pomalu ubíjejících životní energii, vyčerpávajících mezilidské vztahy. Proto si tolik získávaly diváky. Nevytvářely iluzi. Pojmenovávaly. Na druhé straně téměř každý jeho film vyvolával rozpaky při posuzování a často byla jeho distribuce omezována až po nucený odpočinek ve filmových archivech. To potkalo například jeho vynikající film o přestavbě, který byl podle tehdejších měřítek až příliš přestavbový a zbytečně adresný. Souhlasím s tímto hodnocením. Jenom jsem přesvědčen, že právě proto měl tehdy být co nejrychleji uváděn. Naprosto jasně a otevřeně, zcela konkrétně mluvil o věcech, které jsme všichni věděli, ale které měl Kachlík odvahu veřejně ukázat. Kdybychom tenkrát více uměli naslouchat…
   Málokdo rozuměl lépe Milanu Kunderovi. Ne proto, že byli přátelé. Naopak proto se vlastně přáteli mohli stát a stali. Já, truchlivý bůh, je můj asi neoblíbenější film režiséra Kachlíka. Krátký, téměř anekdotický příběh dokázal Toník převést na celovečerní formát a přitom se ten film vůbec netáhne. Není zdlouhavý. Naopak. Vytváří obrovský prostor pro vlastní divákovy životní prožitky a tím mu vlastně umožňuje identifikovat se s příběhem.
   Nemá smysl uvádět celou filmografii. Přes dvacet celovečerních filmů je příliš velké sousto na každý příspěvek. Několik titulů je však třeba zmínit. Pršelo jim štěstí – první velká role Jiřiny Bohdalové, na kterou si ovšem ona (patrně s ohledem na věk) nemůže vzpomenout, dnes v pravém smyslu klasika českého neorealismu. Vladimír Páral – osobnost, na které se nedokážeme (jako snad na jediné) s Mistrem Kachlíkem shodnout, ale k filmovému ztvárnění nemohu mít připomínky a Páral by měl být Kachlíkovi hodně vděčný, protože to, co Toník natočil, se Páralovi do knihy dostat nepodařilo. Náš dědek Josef, životní moudro a nadhled, který nám často chybí. Konečně nelze pominout Píseň o moravské zemi. Ti, kteří ten film nikdy neviděli, se dnes cítí oprávněni právě tento film Kachlíkovi vyčítat. Už při jeho vzniku se stalo módou tvrdit, že to je vlastně opozice proti Všem dobrý rodákům a jako taková musí být zatracena. Jenomže s koncem dobrých rodáků nepřestala vesnice žít. Kachlík nepopírá rodáky. Začíná tam, kde první film končí. Ti lidé totiž žili dál, pracovali, toužili, trápili se hloupostmi i věcmi důležitými. O tom je Kachlíkův film a je nesmysl tuto etapu života z lidské historie odstraňovat. Ovšem kdo chce psa bít…
   Antonín Kachlík je levicový umělec. Ne v konzervativním nebo staromilském smyslu. Je to jeho angažovaností ve prospěch lidského rozměru politiky i vztahů, jeho solidaritou s obyčejnými lidmi.
   Jenom ti, kteří neviděli žádný jeho film, mohou mu dnes vyčítat normalizační konformismus.
   Oceňovat celoživotní přínos Antonína Kachlíka je více než předčasné. Kachlík totiž zdaleka nekončí. Dlouhá léta v sobě nosí sen a získává pro něj svým zapálením stále více zastánců – natočit film o poválečném návratu Jaroslava Haška do malých československých poměrů té doby, a já jsem přesvědčen, že zejména se zřetelem na nové souvislosti a okolnosti ohledně Haškova předčasného odchodu to může být vynikající film a skutečně může otevřít nový rozměr vnímání inkriminovaného období.
   Antonín Kachlík je jedním z mála našich režisérů, kteří kromě natáčení umí i psát. Čtěme ho. I ve své próze zůstává věrný svému filmařskému krédu. Nemusím ho opakovat – je na každém metru jeho filmu, na každé řádce jeho knížek.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)