Když jsem tuhle knížku obrátil v ruce, vzpomněl jsem si na Johna Irvinga a hned mi bylo jasné, proč do svých příběhů nepřestajně vplétá vše, co nějak souvisí s pravidly řecko-římského zápasu. John Irving je zápasník; v tomto oboru dal o sobě vědět, ještě než se proslavil jako spisovatel. Jeho vrstevník, asi nejznámější japonský prozaik Haruki Murakami (1949), je běžec. A to ne běžec ledajaký; ve svých jedenašedesáti letech si dopřává několikrát do roka maratonskou trať. Taky závodí v triatlonu.
   My jsme si na stránkách Obrysu-Kmene představili Murakamiho jako autora dvěma tituly: Norské dřevo a Afterdark. Zatím jich stihl napsat dvě desítky. Protože v obou jmenovaných hraje nezastupitelnou roli moderní hudba, mohli bychom s nadsázkou prohlásit: Haruki Murakami je dobrodruh. Nicméně próza, kterou jsem obrátil v ruce, hovoří svým názvem víc než srozumitelně: O ČEM MLUVÍM, KDYŽ MLUVÍM O BĚHÁNÍ (Euromedia Group, k. s. – Odeon 2010, 176 stran).
   Mezi předmluvu a epilog je vloženo devět kapitol textu, v nichž se volně mísí úvahy na téma psaní a běhání. Kapitoly hýří víceslovným pojmenováním, jsou lokalizovány s přesnou datací. Klíčem k pochopení celého textu je pozoruhodná myšlenka z předmluvy: Bolesti se vyhneme jen sotva, je ale jenom na nás, jestli budeme trpět.
   Čtvrtá kapitola O psaní knih mě hodně naučily každodenní ranní běhy jako by vypadla z příručky o tvůrčím psaní a tíhne k osobité konfesi současného tvůrčího intelektuála. Z textu je zároveň patrné, že je určen trojímu typu čtenářstva; milovníkům Murakamiho, začínajícím autorům a konečně běžeckým vytrvalcům.
    Autor neříká nic nového, když považuje talent za prioritu veškerého prozaikova konání. Dokonce si neobratně vypomůže příměrem o moderním automobilu bez paliva. Po talentu uvádí Murakami schopnost soustředit se, což je předstupeň vytrvalosti. Že jsou uvedené komponenty úzce provázány na vytrvalostní běh, není třeba zdůrazňovat. Klíčem k samotnému běhání je podle autora schopnost dosáhnout duševní prázdnoty. Organismus musí být samozřejmě uvyklý nabrat druhý dech. Teprve po téhle mechanické katarzi může naskočit první myšlenka - viz název kapitoly o psaní. A ještě se autor zmíní, jak mu jde od ruky překlad Fitzgeraldova románu Velký Gatsby a jakou úctu chová k americkému povídkáři Raymondu Carverovi. Je dobře, že se Murakami v závěru své knihy přihlásí k Johnu Irvingovi; ale nic o jeho psaní, ani o významu profese zápasníka. Jdou si společně zaběhat...
   Ukazuje se, že bychom od autora marně čekali pohled do kuchyně příznačných tvůrčích muk, stavu naděje i beznaděje. Murakami vystupuje jako zdatný manažer s precizně organizovaným časem mezi autorská čtení a přednášky, mezi tréninky a závody, cesty po světě.
   Po rozsáhlém románu Kafka na pobřeží jako by autor rezignoval na smysluplné poslání kvalitního prozaika; ukazovat cestu, pomáhat v orientaci, jak prolomit osamění, nalézat řešení v bolestném řemesle žít. Afterdark a O čem mluvím... nejsou dokladem, že se autor rozdává v drobných, spíš se vtírá myšlenka na nebezpečný stav rozmělňování se. A to je každopádně málo!



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)