Druhé vydání novely PSALA JSEM PRO TEBE (Obolos, Praha 2009) je jistě dobrá příležitost pro historii literatury k zamyšlení, jak se za necelé dvě třetiny století proměnil pohled na literaturu, jak zásadně jinak se dnes jeví kniha, na jejímž textu se nezměnilo nic, ale je jiná, protože je zcela jiný kon-text, do něhož vstoupila a ve kterém se nyní čte. Když se roku 1946 tato knižní prvotina Jaromíry Kolárové objevila na knižním trhu, recenzenti si s ní evidentně nevěděli rady; byla jiná než psychologická próza, která u nás vyspěla za války, a jiná i než literatura meziválečného dvacetiletí; navíc ji napsala mladá žena, která si ještě nezjednala jméno intenzivní časopiseckou publikací; co od takové čekat? A protože se ta autorka stále obrací ke své dceři a příběh svého života ji předkládá jako v mnohém odstrašující příklad, jak se žít nemá, zařadili si ji do přihrádky opožděné populární spisby mravoučné, a když se na její obranu ozval dost nesměle ojedinělý hlas, prohlásil Antonín Hrubý, nomen omen, knihu velice hrubě za „brak bez nejmenší umělecké ceny“, za „brak, nad kterým se čtenáři dělá nevolno.“ Pasoval se na kritika, který může mluvit za všecky čtenáře.
   Pak se při otiskování novely na pokračování v novinách, v ostravské Nové svobodě, ukázalo, že měla nemalý a vytrvalý čtenářský úspěch.
   Čas oponou tržně trhnul a regály i pulty knihkupectví jsou zavaleny tak příšerným literárním brakem, že skutečný minulý brak, jímž knížka Psala jsem pro tebe nebyla, přichází ke cti, dostává se mu porozuměníplné pozornosti a je všelijak hájen. Na pozadí skutečného minulého braku, neskutečně bezostyšného dnešního konzumního čtiva a většiny telenovel se novela Jaromíry Kolárové z roku 1946 čte jako příběh v mnohém pozoru- a úcty hodný; jako příběh, který přes všecku didaktičnost (vypravěčka se ji snaží sama neutralizovat, shazuje ji, ví, že všecko poučování je hrách na stěnu), tehdy už parodovanou (třeba za války Johnovými Radami snoubencům udílenými strýčkem Romualdem nebo Konrádovými Epištolami k nesmělým milencům) má svou působivost, neprošlé poznání i poslání.
   Postřehy o ženách a mužích, jimiž vyprávění až marnotratně hýří, dnes už jsou promrskány na stránkách barevných časáků a stovek knih s lákavými názvy i obálkami, ale v příběhu z roku 1946 neztrácejí punc často trpkého osobního poznání a doznávání. Knížka se jmenuje Psala jsem pro tebe, ale každý čtenář jen trochu zkušenější brzy poznává, že tu značně přísnou, tvrdou, nelítostnou inventuru svého života vypravěčka, svobodná matka (autorka jí nebyla), podniká především pro sebe, odhodlána si nic nenalhávat. Leitmotivem příběhu je motiv lži a stále pěstované vůle k pravdě. „Ale teď si přilhávám,“ napomíná se, když vzpomíná na závratný „pocit propadání se do vlnící se tmy“ při prvním milování. A nešetří se: „Nic z toho jsem nepocítila po prvé.“ To že je „ubohá banálnost“ autorčiny dikce?
   „Kritik“ prvního vydání se ošklíbl nad scénou, v níž hodný vypravěččin šéf dá utrápenému děvčeti pětistovku s tím, že za to nic nechce, a když prý ta „dotyčná heroina lásky není příliš potěšena, komentuje“ prý tuto velkomyslnost takto: ´Řekl to tak mile, že bych se byla ani mnoho nebránila, kdyby byl chtěl něco za své peníze...´ Prý ta „hrdinka... je opravdu z rodu žen, u nichž je všechno na prodej.“ Jenže pro věrohodnost této pomluvy vypravěčky a autorky musel bohorovný soudce prvního vydání vynechat z té scény to nejpodstatnější: vypravěččino smutné přiznání, že by byla ráda odmítla, ale že byla po smrti matky v tak zlé finanční situaci, že si to nemohla dovolit, dále že slíbila ten peníz vrátit, a že když nad jejím slibem šéf mávl rukou, o tom gestu pak zapřemýšlela, konstatovala: „Opravdu, nechtěl ode mne nic, muži rádi vypadají sami před sebou rytířští, dobrý skutek, který jsme udělali bez nároků na odměnu, povznáší nás v našich vlastních očích“; a samozvaný soudce ubožačky taky zamlčel konec věty o tom, že by se snad ani mnoho nebránila: ten konec staví to smutné přiznání do zcela jiného světla: „lidé se dají koupit, aniž si to uvědomují.“ To že by si pomyslela žena, u níž je prý „všechno na prodej“?
   Zastavení u jedné zlovolné dezinterpretace, jistě příznačné pro způsob, jak nespravedlivě byla knížka při svém prvním vydání odbyta, bezděky ukazuje, proč můžeme nové vydání označit za příběh jako znovuzrozený.
   Což neplatí i dnes a možná dnes víc než před čtyřiašedesáti roky, že „lidé se dají koupit, aniž si to uvědomují“? Nemá to děsivou obecnou platnost?
   A vypravěčky (a s ní autorky knihy) si nelze nevážit: přiznala si, že v dojetí dobrým člověkem by mu byla snad podlehla, ale celý příběh přece vypráví o tom, jak žádný člověk nepřichází na svět už pevným charakterem obdarován do kolébky, ale jak se ho, často trnitou kamenitou cestou, dobírá; zvlášť dnes v čase všeobecné korupce a reklamního pobízení, abychom si hlavně vše užívali.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)