Každý náš čin, ať si to uvědomujeme nebo ne, má politické pozadí. V závěrečných desetiletích minulého století však došlo k pozvolné proměně vnitřního obsahu. To, co bylo citovým a inspirujícím (i když mnohdy naivním) soudcem našich činů, se stalo vnějškovou příslušností.
   Jistě že tato proměna neproběhla bez výjimek. Pro většinu je ale bezesporu snadnější pasivně přejímat momentální tlak reality, než se k ní bolestně propracovat.
   Tady, v Čechách je zvykem vysvětlovat si události měnícího se okolí vnitřními ději našeho nepatrného státu. Můžeme bádat nad vzepětím pražského jara, nad obdobím normalizace i nad listopadem 89 a domnívat se, že rozkrytím jednotlivých příběhů najdeme jakousi historickou pravdu.
   Na historické pravdě jsou však námi vnímané děje zavěšeny pouze jako loutky v ohromné hře daleko širších souvislostí. Technický rozvoj, informační chaos vytvořený nezvládnutou změnou komunikace, plus inženýrské snahy vlivných skupin v zápase o obraz budoucnosti dokonale rozvrátily minulost. Bylo by naivní ze starých střípků slepovat nový obraz.
   Možná, že současná společenská rozpačitost pramení i z narůstajícího vědomí, že neexistuje cesta zpátky.
   V tomto mezičase, kde už ideologie samy o sobě nestačí, vznikla jakási prvobytně pospolná klubová příslušnost. Já a moji kamarádi. Já a naše chameleonská pravda. Možná jsou to ale ještě těžší okovy, než na jaké jsme byli kdy zvyklí. Nic je nenadlehčuje. Žádný, třeba i nedokonalý sen jim nedává křídla. Všechno získané, ať už se to týká prestiže či materiálních výhod, je zatíženo narůstajícím ohrožením.
   Nikdo, ať už žije na okraji společnosti nebo na jejím vrcholu, není nedotknutelným. V době odcházejících ideologií by časem nebylo ani kam utéci. Za každou hranicí by čekala obdobně nenasytná vlčí smečka.
   Řeka času si ale proráží svou vlastní cestu. Jsem rád, že si tuto skutečnost začínají uvědomovat i ti prozíravější z materiálně zajištěných, kteří cítí, že žádná charita není schopna vyvážit rozvrat rovnováhy.
   Nemohu být až tak naivní, abych si myslel, že jsou ochotni díl svého bohatství nabídnout z jakési dobrosrdečnosti.
   Samozřejmě, že je to chladná rozvaha, která je varuje před pokračováním cesty, po které jdeme. I jim hrozí nebezpečí výbuchu, jenž by se neohlížel po vinných či nevinných, ale v prvé řadě po těch, kterým lze brát a které lze bez rozdílu trestat za všeobecný pocit beznaděje. Ale díky i za tento posun.
   V tuto chvíli nehledám rozdílnost zájmů a budoucích představ, ale rozsáhlé spojenectví všech, kteří odmítají investovat do stavby, která je před zřícením.
   Ano, máme rozdílné představy. Ale společným zájmem podstatné většiny lidí je život ve světě, kde podle pravidel zdravého rozumu rozhodují profesně zdatní, ve své profesi uznávaní a osvědčení lidé. Ať si politická seskupení převezmou kontrolní úlohu nad jejich poctivostí a vzájemnou řevnivostí, ale ať si nepletou svůj volební úspěch s boží vševědoucností, která může převracet svět až do dalšího dělení moci.
   Říká se, že politika má sloužit lidem. Neříká se kterým, a neříká se jak.
   Každý, kdo je schopný se zamyslet nad různými stádii iluzí, které nám dnešek předkládá, ví, že politika není něčím stabilním, co by nemělo své začátky a konce jednotlivých etap. Pokud by, dle mého, měla politika sloužit něčemu především, je to pochopení plynutí času, smyslu naší existence a hledání shody všech, kterým tato planeta stále ještě poskytuje místo k životu.
   Takový postoj jsou snad schopni zaujmout lidé moudří. Naše současná politická garnitura, a to nemyslím pouze českou, tento dar nemá nebo ho ještě neobjevila.
   Proto je dobře, že jsme nespokojení.
   Vždyť nejde pouze o naši spokojenost jako jednotlivců, ale o samu existenci světa, který by mohl pokračovat i bez druhu člověk lidský.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)