Cena UČS Valje Stýblové
Nevěřím, že je mezi námi člověk, který by neměl rozporuplný vztah k lékařům. Lékařům se lidé svěřují, svlékají před nimi svá těla i své duše. Lékaři působí bolest, o níž všechny kolem sebe i sebe samé ubezpečují, že je jí třeba k uzdravení. K lékaři jednou chtě nechtě budeme muset všichni, jednou se jim budeme odevzdávat do rukou, zpovídat se jim, a i když nám možná bude někdo tvrdit, že jsme pro ně rovnocennými partnery, my sami ucítíme, že rovnocennými partnery doktorům bychom byli jedině zdraví. A jistě právě proto jsou lékaři zbožňováni i zatracováni zároveň, a jistě právě proto k nim cítíme možná něco podobného, co cítil profesor latiny Werner ke své ženě: nenáviděl ji i miloval. Lékařská profese je adorována, aby zároveň s tím byli lékaři pravidelně obviňováni z laxnosti, nečinnosti či nekompetentnosti při výkonu své práce.
Lékaři jsou si velmi dobře vědomi zranitelnosti svých pozic. Nejsou neomylní. V poslední době se tak víc a víc obrňují formuláři informovaných souhlasů či tabulkami doporučených postupů. Ale až tam, kde končí formuláře, kde končí návody, jakou terapii volit pro to nebo ono, tam teprve začíná umění léčit. Ne každý je však tohoto umění schopen. Nemálo lékařů vystudovalo medicínu pouze z důvodů zištných. Těmto ale chybí pokora, cit, lidé se pro ně stávají pouhým materiálem, ztrácí pro doktora tvář, nestojí mu za oběti, jsou jen zdrojem slušného životního standardu, o čemž byl přesvědčen i medik Albert. Lze mít krásné ideály, ale skutky jít proti nim, jako šel Albertův přítel Jan. Pozor ale, oba pak za jejich činy soudila noc. Lidé mohou být ušlechtilí, aniž by přitom byli schopni navázat harmonický a láskyplný vztah k druhému člověku, což je příklad profesora latiny Wernera.
Jana i cynického Alberta, stejně tak i Wernera a jeho ženu Magdalenu stvořila Valja Stýblová. Její postavy před námi defilují, abychom v nich spatřili rozpory, které si v sobě sami nosíme, ač je často neumíme pojmenovat, nebo se je pojmenovat bojíme. Jsou to rozpory v myslích lékařů i jejich pacientů, profesorů i lidí prostých, rozpory v nitru každého bez výjimky. Je to pesimismus protkaný s nadějí. Zdravý může být víc nemocný než člověk s rakovinou. Nikdo není černobílý. Doktor, ani souchotinář. Ani Werner, ani Magdalena, ani Albert, ani Jan. Není to ani technik píšící dopis Kláře, ani zestárlý berní úředník stojící na konci aleje, ani neurochirurg, který by měl operovat malého Víťu Uzla s mozkovým nádorem. Díky těmto postavám víme, jak moc lidské city, osobní vítězství a prohry zasahují do věcí, které by měly být citů prosté. Je vůbec něco, do čeho by citová pohnutí nezasahovala? A přitom například žádná lékařská studie dosud neanalyzovala vliv lékařova duševního rozpoložení na výsledky jeho terapie. Tvůrci medicínských studií by si měli přečíst knihy Valji Stýblové. Pak by zjistili, že úspěchy a neúspěchy v medicíně, a rovněž v životě, nelze vyjadřovat pouze statistickou hladinou významnosti.
Valja Stýblová mluví o věcech, které nás spalují a které přitom většinou skrýváme. Její kariéra spisovatelky, vědkyně, lékařky i politicky angažované ženy nám ale ukazuje cestu, jak najít, nebo aspoň hledat sami sebe. Valja Stýblová je lékařkou ve všem, co dělá. Uzdravuje jako neuroložka i jako spisovatelka. Zná výtečně nejen lidskou anatomii, ale především lidskou mysl. Ukazuje nám, že vše, do čeho se pustíme, je třeba dělat naplno. Pak to má smysl, pak se staneme lepšími, pak přimějeme ostatní, aby se zastavili a zamysleli. Pak překonáme svá prokletí, horší než prokletí Ondinino. Pak se z každého z nás stane mecenáš, třebas v obnošené vestě. Za tento apel na nás všechny patří Valji Stýblové nejen četná ocenění, která už dostala, nejen cena Unie českých spisovatelů, kterou nyní převezme, ale zejména náš obdiv a velké poděkování.
Autor: MICHAEL DOUBEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)