Památce Jiřího Veselského

   V dubnu 1956 řekl Jaroslav Seifert na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů, že není hodno tvůrce (řekl doslova: spisovatele, který je toho jména hoden), aby prosil. Připomněl tak v nových souvislostech vizi, kterou zformuloval už roku 1922 Vítězslav Nezval ve svém Podivuhodném kouzelníkovi: A básníci už neprosí / za chudou prebendu / ti baví se jak černoši / při řvoucím džezbendu.
   Hrdý básník neprosí ani za prebendu, ani za konec svého umlčení a vyloučení, které vůbec není méně tvrdé, když je má na svém (ne)svědomí trh, a nikoli horliví novokřtěnci, ať už víry v sociální spravedlnost, ať víry v trh jako nejvyšší dobro. Dnes už ostatně ani není koho prosit: neosobní trh bez tváře, zato s tisícerýma neviditelnýma rukama, které mohou téměř vše, dokonce si prostřednictvím servilní žurnalistiky velice rády hlučně tleskají ke své všemohoucnosti, ke svému dokonalému alibismu, k nepolapitelnosti, před níž bledne i Fantomas, je slepý a bez uší.
   Trh je poslušen jen svých zákonitosti, a je mu jedno, co na to básníci, natož aby ho zajímal jejich osud a osud jejich odvěkého poslání. Nemá proč si klást otázku, která se ještě před půl stoletím zdála tak alarmující, otázku:
   A co básník?
   Básník musel s triumfálním tažením trhu z kola ven; je prakticky vyloučen ze zbožního oběhu a zahnán na zahrádku snad ušlechtilých soukromých zálib. Až na pár výjimek. Výjimku trh povoluje, když se poeta aspoň trochu podobá bavičům, má navíc ze starých časů jméno, které prodává, a když příliš neprovokuje. Pořád jsou přece ještě čtenáři, kteří kupují ne podle názvu a obálky slibující senzaci, odhalení tajemství a zábavu, ale podle své dobré čtenářské zkušenosti s autorem. Ani takový básník nebývá trhem hýčkán, moc se na něm netrhne, ale může se na něho kdykoli poukázat jako na certifikát kulturní velkorysosti a kultivovanosti trhu. Trh chytře snese i neškodná dloubnutí do vlastních žeber.
   To je podle mého názoru případ Jiřího Žáčka. Z básníků svého pokolení měl před patnácti lety patrně největší čtenářskou obec, jaká je pro nakladatelské podnikatele k nezaplacení, i pověst úsměvně hravého kritika (spíše lidských slabostí než poměrů), který jasně a vtipně zformuluje i nahlas řekne, co většině tzv. mlčící tane na mysli. Trhu - který dobře ví o užitečnosti ventilů - není proti srsti, jestliže se básník s trhem jinak výborně srozuměný občas obuje do konzumního způsobu života a honby za luxusním pohodlím jako třeba Básni psanou na letenku (z Kapesních básní, 2004):
   Kdo chce vidět všechno, neuvidí nic, / marně překračuješ všechny rovnoběžky. / Lepší kupka sena nežli hotel Ritz. / Nejvíc vidí ti, co chodí pěšky.
   Kdo by chtěl ironizovat, nenašel by lepší příležitost: Jak vítaná útěcha pro ty, kdož nemají příjmy, o jakých se většině ani nesní, a přece prahnou po ubezpečení, že na tom jsou vlastně líp než restituenti, boháči a zbohatlíci. A k tomu je to pravda pravdoucí a odvěká, potvrzení lidových pohádek: štěstí není v majetnictví, v možnosti si cokoli dopřát, pravé bohatství není jinde než v člověku. To ovšem každý samozřejmě dávno ví a uznává, ale jen nepatrný zlomek lidí dokáže podle toho žít, dokáže odolat ofenzivní reklamě pohodlí a přepychu a zařídit si život podle básníkovy antireklamy nebo reklamy na nepohodlí a trmácení.
   Trhu nehrozí v důsledku takových výpadů proti němu žádná újma, která by stála za řeč. Právě naopak: sotva si lze představit lepší manifest sepětí trhu a svobody.
   Sotva se dá pořídit levnější reklama na svobodný trh a svobodu v tržním pojetí.
   Patrně ještě před vznikem čtyřverší o tom, jak je lepší spávat v seně a chodit pěšky, Žáčkův generační druh básník Michal Černík ve své knížce Povím vám něco milého (2000) vyprávěl o rodinné večeři, inspirované článkem ve Frau im Spiegel, podle něhož si aristokracie libuje nad mísou brambor na loupačku, i o tom, že jakýsi miliardář na Tahiti žije jako chudák a tvrdí, že si koupil chudobu. Černík k tomu poznamenává, že chudoba se koupit nedá, leda předstírat, že chudým se po ní nikdy nestýská, ochotně ji přenechají i zdarma, a že brambory na loupačku k večeři byly sice dobré, ale, řečeno po pravdě, netouží je mít každý den.
   Sotva si lze vymyslet lepší úvod do situace básníka, který píše jinou poezii, než o jakou stojí trh. Přitom Michal Černík, právě proto, že také on má jméno, které prodává, není mezi básníky na tom zdaleka tak zle jako většina, která si Jméno jako kapitál dobré značky nepřinesla do posledních patnácti let z dob, kdy o vydání nebo nevydání ještě nerozhodoval trh. Černíkovi nadále víceméně ochotně vydávají alespoň knížky veršů pro děti, neprodělají na nich a úplně nevydávat posledního předsedu Svazu českých spisovatelů by příliš bilo do očí.
   Většina básníků a poezie, nepočítáme-li neobyčejně omezený počet privilegovaných zasloužilců o svět, v němž je nám souzeno dnes žít, nepočítáme-li pár prominentů, jimž se dostává dotací a grantů, je však v potupnější situaci. Nakladatelé, které básníci prosí o vydání, ač prosit je dobrého autora nedůstojno, posílají poety pokorně prosit o podporu sponzory, kteří se ani moc prosit nedají, když jde o příležitost blýsknout se na obrazovce vedle velmi načesaných a málo oblečených slečen, předvádějících kromě prsou a nohou i skromný rozhled a špatně hraný důvtip na úrovni skvěle dávno parodované už Grossmannem a Šimkem, ale když jde o poezii, zájem nemají. Cvičené slečny showbyznysu jsou dnešní odpověď na základní otázku estetiky, co je to krása, a samolibé zaklínání duchovnem a krásou vnitřní, jíž mávají její velekněží, to jsou jen řeči.
   Dalo by se předpokládat, že lépe na tom může být aspoň poezie nikoli čtená nebo recitovaná, ale zpívaná, tedy díky moderní technice vzdálená, ve své podstatě přece blízká své původní podobě, kdy byla trojjedinou jednotou slova, hudby a interpretace a inspirovaný básník své verše sám zpíval. Nuže, písničkář Jaroslav Hutka, v Lasicově televizním pořadu Kam zmizel ten starý song nedávno zavzpomínal:
   ... já jsem myslel, že po tom návratu do tý svobody, po tom roce 1989, že tu budu už normální zpěvák, že já budu zpívat a psát něco jako autor, a někdo (...) to bude vydávat a já se tím nebudu zabývat, protože to je obor sám o sobě, vydávání, a do toho by se zpěváci neměli plíst. Jenže se mi nepodařilo vydavatele najít.
   Hutka jistě měl pro probuzení zájmu vydavatelů všecka myslitelná doporučení: Jméno, pověst důsledného Rebela proti posrpnovému režimu, Exil, Autorství proslulé písničky Havlíčku Havle; co víc si mohl trh vlastně přát? Byl přece jeho (tak jak zní verš Jiřího Veselského: Panno Maria, vždyť jsem jejich!), byl a přece stále ještě je chvalořečník svobody, ačkoli si v konečném důsledku její tržní nadvlády musí vyrábět, vypalovat (odtud jeho firma Samopal) a taky prodávat cédečka sám.
   Vtip je v tom, že trh si nemohl přát víc, ale přál si a přeje méně. Trhu hoví zpívání, které chce jen a jen bavit, zcela podle Werichova výroku, že co není nic proti ničemu, to se bude líbit. Kdysi cenzorům, dnes trhu. Který je nejmocnější, leč dobře utajený cenzor. Trh má čich a čichá čichá člověčinu, jaká je nejvlastnějším předmětem, zájmem, atributem poezie. Vyčenichal trh dřív, než to tušil písničkář sám, že ten písničkář po čase zazpívá takovéto troufalé veršíky u příležitosti slavení jubilea klíčové persony českého propadu do chřtánu svobody trhu?
   Prrosím tě, ptáčku, můžeš mi říct, / kde mám ten prrojev, kde jsem chtěl říct / o všehomíru na světě míru, / ať lidstvo v smíru / najde svou míru, / ať už se nikde neválčí. // Ať jenom mravnost se slušností / zdobí nás lidi ve skromnosti...
   Trh nechce, nemůže, ve vlastním zájmu nesmí mít zájem o nikoho, kdo se neuctivě dotýká nejvyšších garantů jeho bytí, zlatoústě pilných posvěcovatelů právě tak jeho nelidskosti jako válek na obranu lidskosti, totiž nelidského trhu. Jen jeho zlatoústí ochránci mohou pokrytecky tu a tam zalitovat obětí, nejsou trhu nebezpeční: nebezpečný není ani žáčkovský povzdech nad tím, jak to na tom tržním světě chodí; zato nebezpečí trh bezpečně zavětří ve verších, které na pokrytectví, falešnou skromnost, plané řeči o mravnosti a nastolení světa trvalého míru ukazují, pranýřují je a usvědčují.
   Trh se prostě nemá a nemůže mít rád s poezií, byť zpívanou, a tedy snímatelnou k potěše oka kamerami. Zato si výborně rozumí s postpoezií. Postpoezii si zjednodušeně vzato sám zjednal, aby vytěsnila, udusila, případně vyhnala poezii do soukromí.
   Co je vlastně postpoezie, která má dneska pré a už ji nelze nevidět a neslyšet? Zkonfiskovala básníkům všecko, co se jí z ní hodilo, a zapřáhla to do služby trhu. Je to především reklama. Jsou to muzikály. Je to průmysl písničkového zboží. Ale je to i grafomanie a kuriozity. A jsou to i verše malého klubu puncovaných liberálů tak velice svobodomyslných, že jim nevadí, když jejich veršíky, vyráběné cestou snadných variací a parafrází, jsou poctívány cenami z těch peněz daňových poplatníků, nad nimiž jinak ostražitě bdí. Vydávají se za postmodernu, z níž si osvojili jen zásadu vše dovoleno, a berou vítr z plachet tomu vážnému úsilí, jaké vyznačuje dílo Egona Bondyho nebo Jiřího Veselského, jejichž verše, označované nebo označitelné za postmoderní, jsou ve skutečnosti tvůrčí dovršování a zatím poslední etapa velké epochy básnické moderny.
   Poezie, ani ta zpívaná, nemůže se mít ráda s bezohledným trhem. Vždy dobré vůle a iluzí plný Jiří Suchý v televizním Večírku pozdravil roku 1990 byznys, který k nám zavítal: Akcie dividendy / To je náš deal / To jsou ty pravý trendy / To je nás cíl. Písnička Máme kapitál se neujala, nezabrala, neznamenala pravý trendy ani v poezii ani v postpoezii, byl to omyl. Suchý to naznal a tři roky na to v Koncertu na rozloučenou (rozumějme: na rozloučenou s divadlem na Václavském náměstí), jako by na důkaz, že si nic nedělá z vyhnání ze svého divadla (údajně jenom dočasně kvůli rekonstrukci), zapěl optimistickou písničku vyzývající hledat štěstí v obchodě, kde zákazníci, jimž se tam dostane všeho, co se jim zamane, budou všici štěstím bez sebe; jenom člověk nesmí nic nenechat náhodě, musí na ni zanevřít: Z vodovodu do obchodu / Štěstí poteče / Stojí psáno až se ráno / Zvednou rolety / V obchodě ti budou děti / Pěti kuplety. Optimismus takto tlustě mazaný na anonymní rozvernou melodii už tehdy naznačoval, že jde spíše o parodii, o to, že se v písničce prosadil básnický nadhled. Pár let nato Suchý napsal do hry Pré (a nerealizoval) písňový text Náhoda je mocná, podle něhož má nás všechny ve svý hrsti / A když už někdy hladí / Tak vždycky jenom proti srsti, a ta Náhoda je heslo naší doby / Zbohatneš jak lotr / Opilej svobodou / Pak tě sejme kmotr / a to vše náhodou. Náhoda je mocná / A tak proto na ni pojďme vsadit / Co nám včera šlohla / To by dnes mohla vynahradit / Pohled do budoucna / Je náš krasohled / A v něm na obzoru / Zemský ráj to na pohled. To už je hodně jiná písnička než ta z roku 1990 i ta rozmarná z roku 1993. Do hry Pré se nevešla. Snad se básník sám zalekl, když seznal, že se dívá na tržní džungli už zas jako vidoucí básník.
   Postpoezie, pro níž označení poezie užitá by byl eufemismus, neboť jde o poezii vykuchanou, zneužitou, kašírovanou, slaví v podobě písniček v soutěžích a la Superstar triumfy. Vidina milionů (korun) jakoby na dosah žene k ní miliony (diváků) a nezáleží příliš na tom, jak se zpívá, natož cože se to zpívá, hlavní je, že investoři nemalých sum do všenárodní hysterické mediální kampaně sklidí sumy podstatně vyšší, a co asi je nejhorší: postpoezie tak razantně servírovaná zaplňuje hlavy a srdce diváků barevnými náhražkami poezie, saturuje v takové míře přirozenou lidskou potřebu zpěvu, že už není místo pro zpěv a verš méně vtíravý, a současně vyprazdňuje kapsy. Mladý člověk totálně zmanipulovaný reklamou a médii tak, že má za nezbytné v nějaké obrovské hale asistovat exhibici té či oné světové hvězdy, vydá za vstupné bez zaváhání a rád až několik tisíc korun, tedy tolik, co by ho stálo pět nebo deset knih veršů. Na něž mu už nezbude. A to se trhu a režimu na něm založenému líbí. Neboť poezie má škálu hodnot, jakou trh nemůže potřebovat, jaká je proti němu, a tak ji nemůže tolerovat a akceptovat.
   Malověrným se možná zdá, že ve světě, kde stále totálněji vládne trh, je poezie bez šance. Patnáct let totality trhu nedává však kapitulantství před kapitálově mocnou postpoezií za pravdu. Poezie vykazuje obdivuhodnou, až neuvěřitelnou životaschopnost. Navzdory básník zpívá, napsal Karel Sýs do výboru, ve kterém představil pod vyzývavým názvem Bratrstvo krkavčí pracky (1999) devatenáct básníků, jimž nepodlehlost dobovým iluzím zcela nebo do značné míry uzavřela přístup na trh a jichž se nakladatelsky ujal jeden z nich, Daniel Strož; ten už v mnichovském exilu dal jako nakladatel edice PmD, Poezie mimo domov, vydavatelskou příležitost mnoha básníkům různé, často protichůdné politické i básnické orientace. Jeho čin diktovaný láskou k národní kultuře a k poezii bohatě diferencované, cenné také svou rozmanitostí, vzbudil v režimních listech bouři nevole. A také odvetu v podobě "antologie české poezie 1945-2000" (Paseka 2002), do níž P. A. Bílek, M. Huptych, J. Macháček a Vl. Pistorius vybrali ukázky z díla 60 básníků (nikoli 58, jak tvrdí úvodní slovo) a pokusili se (jistě v smysluplném souladu s názvem nakladatelství) vymýtit ze svého obrazu české poezie nejen mnoho znamenitých básníků po celá desítiletí čtených a čtenáři ctěných, politicky však po listopadu 89 nepřijatelných (nenašli ani jediný verš Nezvalův, Bieblův, Florianův, hodný zařazení, natož cokoli ze Sýse, Černíka, Skarlanta, Strože nebo Pelce), ale zcela ignorovali i básně Jakuba Demla, Jiřího Kuběny, Karla Vysloužila, Miroslava Kubíčka, Miroslava Holmana, Jiřího Veselského, Zuzany Renčové nebo J. E. Friče, abych jmenoval namátkou autory, jimž v knize zabírají místo psavci daleko skrovnějšího významu. Zařazení veršů Ludvíka Kundery a nezařazení ani jediné básně Milana Kundery naznačuje, jak omezená byla subjektivita, na niž pořadatelé svazku svádějí své dřevorubecké řádění v lese české poezie, jimž se podařilo předstihnout ostentativní svévoli, jíž se vyznačovala už antologie české poezie XX. století Ryby katedrál (2000) v uspořádaní editorského amatéra Odila Stradického ze Strdic, ale i předčit samo pověstné Poučení z krizového vývoje. Aby to čtenáři neuniklo, antologie z Paseky se jmenuje Pegasovo poučení! Je to poučení o polistopadovém mýcení a vyhánění z literatury.
   Básník na prahu tisíciletí zpívá navzdory svým umlčovatelům v antologiích, zpívá navzdory pseudokritice v médiích, kde si dávají pozor, aby nezazněl tón nesouhlasu a nedostal se ke slovu nějaký nepřítel svobodného trhu (většinou nesmí padnout ani jeho jméno, tak si obránci trhu nejsou jisti svou věcí), zpívá navzdory státu, který nemá zájem ulehčit poezii její poslání. Pro básníka, který jen píše a na rozdíl od svých kolegů písničkářů nemá koncerty, na nichž se utužuje kontakt tvůrce a publika i dají se cédečka poměrně snadno prodávat, je velice těžké obejít se bez zprostředkovatelů, bez nakladatele, který ostatně rád svaluje aspoň část práce s prodejem na autora, a bez knihkupce. A přece znám a obdivuju už několik básníků, kteří se již nakladatelů nedoprošují a vydávají si své knihy sami, jak to ostatně udělal se svým Májem i jistý KHM. Je to primitivní, chudácké, cosi absurdního, když existuje trh, kde se údajně dostane vše, čeho se člověku zamane?
   Je to primitivní a zároveň geniální: protože vyrobit knížku básní není zas až tak velký ekonomický problém a už vůbec ne problém technický, básník nemusí poslouchat žádných rad, doporučení a vet z hlediska trhu a jeho marketingových znalců, často nekulturních troglodytů, rad nepochybně dobře míněných, dobře míněných pro zájmy trhu - a vymyká se glajchšaltujícímu vlivu a dosahu trhu; trh si nemůže pískat, že básníka má pod kontrolou, jak zní dobový slogan. Je tu ovšem nebezpečí, že bez partnera, jakým občas býval moudrý nakladatelský lektor nebo redaktor (básníci rádi vzpomínali, co pro ně v Československém spisovateli znamenal například A. M. Píša), dopustí se zbytečných omylů a podle pravidla, že nevidíme břevna ve vlastním oku, přehlédne i své překlepy.
   Jenže absence kritičnosti a péče o text je i v mnoha dnešních nakladatelstvích.
   Jistě nejsem sám, kdo si povšiml, že na policích, kde bývala v knihkupectvích poezie, často jsou nyní bohatě zlacené dárkové knížky citátů a nejrůznějších mouder. Všimli si toho i adepti poezie, a tak pašují své verše na trh v knížkách dvouřádkových sentencí. Tak je tomu i u Gnóm (z nakladatelství Radix) právníka Luboše Chalupy. Dvě třetiny knížky jsou gnómy, třetina veršování, která se dá jen s ucpáním obou uší a se zavřenýma očima označit za básně. Když se nebohý čtenář pročte k objevnému postřehu, že Odvraceje tvář přitahuje žena pozornost, má chuť vzkázat pisateli, aby si - než se dá na další veršování - zjednal středoškoláka, který by ho zasvětil do tajemství českého přechodníku. Na konci té zcela zbytečné a marné knížky, příkladné ukázky grafomanské postpoezie, je do tiráže hrdě vepsáno jméno domněle odpovědného redaktora PhDr. Milana Vondráčka.
   Tiše doufejme, že titulu nedosáhl jako bohemista. A kdeže asi maturoval?
   Vedle takovéhoto plýtvání důvěrou čtenáře v knihu, tvářící se co dílo gnomického básnictví, klobouk dolů před knihami veršů vsetínského básníka Karla Vysloužila, před sešitky skromných veršů brněnské Marie Veselé, před svazečky neméně skromných veršů devadesátileté Boženy Páleníčkové z Bystřice pod Hostýnem nebo před knížkami skutečně gnomických veršů Vladimíra Brandejse. Vysloužil je podobně jako Páleníčková člověk hluboce věřící, mnoho let byl navíc nespravedlivě vězněný, Marie Veselá, ve srovnání s ním o generaci mladší a básnicky méně zkušená autorka, je levicového smýšlení, které je vlastní i Vladimíru Brandejsovi, o němž jsem už často psal. Poezie všech čtyř je ryzí, všichni čtyři žijí v krásném srozumění s přírodou, bez zájmu o tržní pozlátka, někdy (zejména u Vysloužila a Brandejse) i se svrchovaným despektem k nim a na vysoké básnické úrovni. Jejich poezie už tím, jak se vymyká trhu a jeho totalitě, je poezie občanská. Píše-li mi Marie Veselá, jak tajně doufá, že našetří tolik, aby se její poezie mohlo ujmout opravdové nakladatelství, musím ji ubezpečit, že není zas až tak o co stát. Karel Vysloužil nakladatele má (a Páleníčková měla), ale velkou část nákladu svých knih veršů (stejně jako svůj časopis nejmenší na světě, Hlas z pasínku) dokáže myslím dostat ke čtenářům sám, Vladimír Brandejs si téměř výhradně jen pro své knížky založil v Opočně nakladatelství Prameny a velkou část nákladu rozesílá sám (skutečně kulturní stát by pro nekomerční knihy stanovil jen symbolické poštovné), tak jako to patrně dělá se svými sešitky i Marie Veselá.
   Jak zcela jinak se nakládá postpoezie a jak si vede na trhu, sugestivně vylíčil ve svém románě Kavárna Žal (Dialog, Liberec 2004) Jiří Švejda. Muž z dopuštění náhody bohatý a bez podnikatelských ambicí setká se náhodou s dívkou, kterou znal od jejího dětství a z které vyrostla přeludná krasavice, světová topmodelka. Přirozeně se do ní zamiluje, a když mu pohádkově nezkažená čistá dívka svěří sešit svých veršů, během jediného dne a noci jí ve své tiskárně, která mu byla do té doby šumafuk, ty verše vydá v nádherné úpravě a úspěch veršování je zaručen: přestože hrdina připouští, že výraz básnická sbírka by mohl znít nadneseně, je to však knížka známé topmodelky, a jen to je rozhodující. To víc než stačí. Zájem zaručen.
   Nakonec malé překvapení. Kdo si pamatuje na první básnický Bítov roku 1994, asi se mu vybaví, v jak nesnesitelné opozici se tam octli Karel Sýs, který tam vystoupil s ostře protirežimní řečí, a Ivan Martin Jirous. Hodně se o tom psalo. Před měsícem vyšel téměř zároveň se Sýsovou knihou Vymknuta z kloubů rozhovor, ve kterém si básník věru nebere ubrousek, když soudí:
   Moje milovaná země jde do hajzlu. Co chce dokázat "národ", který nenávidí stromy? Který vyvražďuje aleje stoletých stromů, aby mohl rozšířit silnice, kterými se v luxusních autech prohánějí nabobové, nenávidíce vše živé? (...) Když bratři Nedvědové zaplňují Strahovský stadion, co chceš s takovým národem dělat?
   Co dělat, dá se čekat od Sýse méně příkrý soud? Jenže citovaná slova nejsou jeho, ale Ivana Martina Jirouse. A nemenší údiv mohou vzbudit Jirousovy verše, které jsem nedávno slyšel v rozhlase: Mámo, mámo, kde je tvá zástěra, / kam můžu schoulit se já? / Šneci mají své ulity i hlemýždi je mají, / skořápky, v nichž tykadla ukrývají. / Ale kam se mám ukrýt já? / Pod vychladlé kameny? / Milá maminko má. V Magorově sumě (Torst 1998), více než osmisetstránkovém souboru poezie Ivana Martina Jirouse, je podobně jako ve svazcích Básnického díla Jiřího Kuběny rejstřík. Je v něm kdekdo, ale Nezval ne. Kdo však četl Nezvalovu Abecedu (a kdo ji u nás nečetl?), nezapochybuje, že v Jirousových verších domova zní jasná ozvěna Nezvalova čtyřverší se šnekem, který má svůj dům, z nějž růžky vystrčí, a s člověkem, který neví, kam by složil hlavu.
   Národní poezie není součet díla básníků téhož jazyka, ale navazování, odlišování i popírání, významuplné a často nečekané souznění s předchůdci i odvracení se od nich. Jirous s Nezvalem podivuhodně souzní, jako by politické a světonázorové propasti mezi nimi nebylo. Karel Sýs souzní už názvem knížky Tři zpěvy z rozvratu se Stanislavem K. Neumannem, básníkem Třiceti zpěvů z rozvratu, jako by nebylo podstatné neshody mezi nimi v poetice. A Jiří Gruša, vechtr na Rýně, takto se obrací k Františka Halasovi: Halasi! // Prasata kšeftů? // Co je to proti prasatům / dialektiky / co je to proti prasatům / pokroku / co je to proti prasatům / pracujícího lidu! František Halas se nedočkal uznání od autora Třiceti let bojů za českou socialistickou poezii, protože mu byl málo bojovník. Ale takhle jako sekundána vytaženého k tabuli ještě nevypeskoval Halase, básníka sbírky A co básník, nikdo. Až globálně tržnímu světu sloužící někdejší velvyslanec (kolega Halasova syna, též a ve stejné době velvyslance) objevil, že ti úspěšní, obdivu hodní, neboť perfektně ustrojení džentlmeni nejsou žádná prasata kšeftů, ale že prasata jsou pracující lid. A tak Halasovi udělil lekci. Své Pegasovo poučení: kopanec. A nám poučení, kam až básníka kdysi nadějného dovede úpis světu, jemuž je absolutním vládcem a bohem trh.

   Předneseno na pracovním setkání členů Unie českých spisovatelů 20. listopadu 2004

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]