1
   Kdo by dal na to, co se loni mohl u nás dočíst o RYTÍŘI DE SAINTE-HERMINE, posledním románě Alexandra Dumase (otce), jistě by nemalou sumu, pokud ji vynaložil na české vydání o 974 stranách (vydal Baronet 2006), musel považovat za zcela vyhozené peníze. Po spíše reklamním článku v Mladé frontě dnes, který parafrázuje editora knihy Clauda Schoppa a cituje obdivná slova překladatelky Dany Melanové, aniž je komentuje, přišla studená sprcha:
   Kazimír Turek v Orientaci Lidových novin usoudil, že I génius má své slabší chvilky, ale pod tím titulkem nepřiznal románu víc než poutavé pasáže (celek je však podle něho k neučtení); a nejenom to, i autorovu genialitu i autora a jeho autorství vlastně řádně zpochybnil: vznik dumasovek mu totiž ze všeho nejvíc připomíná způsob, jakým se tvoří televizní seriály; u zrodu nejslavnějších textů (mluví pak o Třech mušketýrech a Hraběti Monte Christo) stáli mnozí další spisovatelé; opravdu vytvořil továrnu na romány a byl jejím principálem (!). A v posledním odstavci je už přímo totální poprava románu: opravdu není nutné některá díla vytahovat ze zapomnění.
   V Týdnu si pak román podal Pavel Mandys. Prý je to kýč jak bič (recenzi nazval Rytíř kýče), a Dumas se svými asistenty zplodil tolik textů, že další dlouhý román nikomu příliš nechyběl; většina čtenářů prý zná Dumase ze dvou knih (ze Tří mušketýrů a Hraběte Monte Christa) a přečtením některé další by si možná zkazili dobrý dojem. O posledním románě (z něhož mu čiší, že byl psán na pokračování do novin) to prý platí téměř vzorově. Turkovi připadal román jako nesourodá sbírka romantického příběhu, rekonstrukcí historických událostí, esejů a dějepisných exkurzí, podle Mandyse Dumas kupí napínavé a dramatické epizody bez ladu a skladu. Turkovi se zdálo, že Dumasův rytíř je cosi jako polobůh, Mandys ho cejchuje jako Napoleonova supermana a pranýřuje nesnesitelný patos bez známek humoru. Turek nazval román Dumasovou parodií na Dumase, Mandys vidí v důrazu Alexandra Dumase na hrdé, šlechetné a čestné hrdiny cosi, co až hraničí s parodií.
   Na podzim se pak k letním odsudkům přidal v kulturním týdeníku A2 aspoň minirecenzí Lukáš Rychetský; člověk si sice při některých pasážích vzpomene na pročtené noci s baterkou v jedné ruce a Mušketýry v druhé, nicméně jinak Dumas tu jako by už byl jen autorem lacině dobrodružných knih pro náctileté; ostatně charaktery Dumasových postav byly vždy dost ploché a v tomto románě je tento nedostatek doveden až k absurditě. Takže poslední Dumasův román lze považovat za jeden z nejslabších.
   Nevyřčený závěr kritického odstřelu románu v Lidovkách, Týdnu a v A2 si čtenář domyslí už snadno sám: proč se ten starý Dumas vůbec vydává?

   2
   Kdo si navzdory takovému až starostlivě varovnému kritickému opovržení přece jen román přečte, pěkně se podiví. Nečte jinou knihu, než jakou v LdN, v Týdnu a v A2 odmítli? V čem se tam vidí nesourodá sbírka romantických příběhů, rekonstrukcí historických událostí, esejů, případně kupení epizod bez ladu a skladu, to je naopak strhující románový sestřih, díky němuž před čtenářem vyvstává v množství nejrůznějších lidí drama doby, kdy mladou republiku usilovala udusit zdecimovaná, ale touhy po moci nezbavená šlechta, a kdy ji pomalu zardousil její, po moci stále víc a stále otevřeněji bažící pokrytecký a přitom obratný a v mnohém obdivuhodný její obránce, konzul, pak první konzul a nakonec císař. Recenzent v A2 lká, že tentokrát chybějí ty intriky, milostné pletky, ale i barvitý obraz pařížského dvora a salonů. Musel zřejmě při četbě přeskočit desítky stran, kde se to pletichami, úskoky a kuplováním na ustavujícím se dvoře Bonapartově (ale pak i na bourbonském dvoře v Itálii) jen hemží. Recenzent Týdne zanedbal tytéž stránky, když bájí o patosu bez známek humoru, nepochopiv, jak se Dumas vysmívá komedii, jakou byla Bonapartova bezděčná parodie na monarchii, a nechápaje pak ani vědoucí melancholický humor, s nímž se dívá rytíř Hector na tragicky směšné pachtění figurek při dvoře i jinde, na pachtění po penězích, poctách, moci.
   Recenzent Lidových novin vytáhl na Rytíře de Sainte-Hermine s těžkou houfnicí. Svou nechuť k vydání Rytíře se pokouší opřít o autoritu ve věcech románu dnes asi nejvyšší, cituje si Kunderu: Morálka podstatného ustoupila morálce archivu. Té věty hájící právo autora na jeho dílo až po právo zákazu publikovat, co z něho zavrhl, recenzent zle zneužívá. Naznačuje, že Dumasův román měl zůstat v archivu, hromadném to hrobě zapomenutých textů. Jenže Dumas vůbec nezakázal knižní vydání svého posledního románu. Právě naopak: psal ho jako svého druhu testament, až úzkostlivě dbal na jeho historickou přesnost (Claude Schopp k tomu snesl úžasné množství dokladů) a vynaložil mnoho tvůrčího úsilí, aby jeho obraz doby byl plastický, barvitý a přitom k jejím aktérům, nejenom protagonistům, svrchovaně spravedlivý.
   Dovolávat se Milana Kundery proti smyslu jeho výroku je hloupá drzost, jaká se vzápětí vymstí: čtenáři maně připomene Kunderovo pojetí moderního románu, v němž se příběh střídá s esejistikou, dokumenty s komentáři atd., a čtenář si uvědomí, jak je Rytíř de Sainte-Hermine - moderní. V kapitole XXX Rytíře de Sainte-Hermine si Dumas dovolí říci: Nenechali jsme se ovlivnit osobními vzpomínkami na rodinné neštěstí, jehož prameny sahají do Napoleonových a Kléberových sporů v Egyptě, v nichž účinkoval i můj otec (tučně MB). Dumas tak vtahuje děje své rodiny a sebe do románu, tak jako v Nesmrtelnosti a pak v Pomalosti vystupuje pan Kundera, příp. Milan a jeho žena Vera.
   Recenzent Lidových novin a jeho kolega co do názoru i úrovně pozaspali jaksi vývoj románu: skvostnému dílu vytýkají, v čem velice předběhlo dobu.

   3
   Ještě dojemnější je recenzentské žehrání na podivuhodné schopnosti Dumasova hrdiny: nejenže má sílu jako za čtyři, ale také bezchybně šermuje, skvěle střílí, skládá básně, hraje na všechny možné nástroje, rozdává peníze plnými hrstmi, oplývá znalostmi historie, stěžuje si recenzent v Lidovkách; takové historky nemohli snad brát vážně už ani Dumasovi současníci. A Týden tvrdí basu: podezřívá Dumase, že svého hrdinu vybavil schopnostmi, které by mu záviděl i superman, snad aby na čtenáře udělal dojem.
   Tady recenzent soudí patrně podle své ctižádosti, ale zrovna velký dojem ani on ani jeho kongeniální druh ve zbrani nedělají, neslyševše nic o nadsázce, která došla v Evropě svého první rozvinutí v antických bájích, a neuvědomujíce si, že to vše, co je jim na skutcích Hectora de Sainte-Hermine neuvěřitelné a co Dumasovi vyčítají, do literatury dávno patří a stále v ní žije. Výčet neuvěřitelných skvělostí Hectorových i těch, co udivují Mandyse (skvěle tančí a konverzuje a prošel nevídaným utrpením pro svou věrnost králi), je jako z osobního dotazníku Jamese Bonda Iana Fleminga, až snad na to, že Bond nerozhazuje peníze a virtuózně hraje spíše karty než na hudební nástroje. Německý profesor fyziky Tolan spočítal, že Bond porušuje základní fyzikální zákony a vychází živ ze situací, které se přežít prostě nedají.
   Flemingovi se slovesná hodnota zatím ještě obecně nepřiznává, ale jeho triumfální přijetí do "velké" literatury je už jen otázkou (krátkého) času. Anthony Burgess už v článku z roku 1987 (u nás jako Úvod k románům o Jamesi Bondovi ve vydání Goldfingera aj.), má za to, že je na čase ohlédnout se za jeho (Flemingovým) dílem a najít v něm jistý druh renesančního stylu. Vždyť především díky Flemingovi prý žánr špionážního románu je pro naši dobu tím, čím byla pro alžbětinskou Anglii tragédie, píše Burgess a připomíná, že Ian Fleming zemřel v roce čtyřstého výročí narození Williama Shakespeara. Tzv. kulturní rubriky našeho tisku už teď věnují Bondovi víc soustavné pozornosti než kterékoli postavě z knih, považovaných consensu omnium za díla vrcholná. Londýnská výstava odkrývá svět Jamese Bonda, referovala 26. listopadu 2002 Mladá fronta dnes, Vědci budou rokovat o Jamesi Bondovi, zvěstovaly podle zprávy ČTK z Paříže 29. prosince 2006 Lidové noviny.
   Pavol Janík nedávno v Literárním týždenníku rozebral Předobraz Jamese Bonda, totiž příběh Dušana Popova, ale Bond má nepominutelný předobraz také v literatuře, ačkoli Fleming jistě příběh Dumasova Hectora (dostupný tehdy jen na stránkách deníku Moniteur universel, ročník 1869) nečetl. Tím je však podivuhodnější, jak James Bond, živý idol literatury a filmu západního světa posledního půlstoletí, je co do nadlidských výkonů vnouče Hectorovo: suverén v elegantní společnosti i v zápase se zloduchy a třeba mořskými obludami.
   Proč tedy vlastně Lidovky, Týden a A2 nepozdravily Hectora de Sainte-Hermine jako znamenitého předchůdce virtuální celebrity jménem Bond?

   4
   Kdo je příliš zvědavý, bude brzy starý, praví přísloví, a tak než se pokusíme odpovědět na znepokojivou otázku, ještě aspoň stručně nahlédněme za obzor českého mediálního rybníčku a zaznamenejme, jak Dumasův poslední román hodnotí kritika ve Francii. Úvodem ke své popravčí recenzi Rytíře de Sainte-Hermine napsal K. Turek: Literární událostí má být podle propagačních textů vydání poslední knihy Alexandra Dumase... Ačkoliv román obsahuje i poutavé pasáže, úrovně vrcholných Dumasových knih zdaleka nedosahuje.
   Zakopaný pes je v tom, že Dumasův román za velkou událost neoznačily několik měsíců před Turkem jen propagační texty, ale i seriózní francouzská kritika. V Le Mondu napsal Pierre-Robert Leclercq, že už vydání dosud knižně netištěného díla takového autora je událost. Ale když jde o dílo tohoto významu v jeho románové tvorbě (...), z události se stává zázrak. Leclercq taky preventivně (jako by pomyslel na esteticky příšerně zanedbané literární sudí z Lidovek, Týdne nebo A2) upozorňuje: Dumas není Proust. Naštěstí. Proust by nikdy nehnal d'Artagnana do akce, Dumas by nikdy neinstrumentoval Swannovy lásky. Každý je génius ve svém. Dominique Fernandez v Le Nouvel Observateuru: de Sainte-Hermine přišel jako ohromující zjevení. Fran?ois Busnel nazval už předtím v Magazinu Lire Hectora de Sainte-Hermine jedním z nejkrásnějších dětí Dumasových a knihu označil za velký román konzulátu a císařství. A jako by předvídal blábol týdeníku A2 o Dumasových postavách prý vždy dost plochých, v posledním románě až do absurdna, chválí Dumase, že pro své pojetí, v němž se tlumeně mísil odpor a obdiv k Napoleonovi už v Hraběti Monte Christo, našel v Rytíři dokonalý výraz. Kritice ve Francii též neušlo, čeho si při čtení románu k neučtení nebyli s to všimnout jeho čeští hrobníci - že tohoto romantického hrdinu par excellence, jak napsala v Les Lettres Fran?aises Marianne Lioust, nakonec zrazuje osud, tak jako, dodejme, v první části románu jeho přítele Rolanda, a tedy je to postava nakonec tragická.
   Leclercq končí svou recenzi posledního Dumasova románu slovy uznání třeba pro bravurní kapitolu o policii občana Fouché a dodává: Zkrátka Dumas už není "duch čtvrtého řádu", jak o něm psal zlý Sainte-Beuve, ale "úžasný Dumas", kterého tak miloval Apollinaire.
   Pročpak asi česká kritika v Lidovkách, Týdnu a v A2 českému čtenáři zamlčela, jak francouzská kritika vidí Rytíře de Sainte Hermine zcela jinak než ona? A proč se ten starý Dumas svým románem pánům recenzentům u nás tak protiví, že pod jejich plivanci nezůstala na něm nit suchá?

   5
   Kdo rád hádá, může třikrát.
   Je už snad český recenzent v Lidovkách, Týdnu a v A2 takový milostpán, že ho nezajímá ani nedojímá, co se píše kdesi v jakési Francii?
   Nebo má český recenzent tak ukrutné potíže už s přečtením díla, že po něm nelze chtít, aby se trápil a ztrapnil vysvětlováním, proč se snaží román čtenářům znechutit a odradit je od četby?
   Anebo je snad český recenzent tak slepý, aby nepostřehl, že rytíř de Sainte-Hermine je předchůdcem Jamese Bonda v nepřemožitelnosti, ne však ani zdaleka Bondem dostižený co do své lidskosti?
   Na tom všem možná cosi je, nicméně rozhodující důvod, proč Lidovky, A2 a Týden musely o Rytíři de Saint-Hermine napsat, jak napsaly, je v tom, co tímto románem (o němž se v Le Mondu čte: je to dílo natolik veliké, že se dá nazvat testamentem) starý Dumas na sklonku života svým čtenářům odkázal.
   Odkázal jim (to byl ještě u moci Napoleon III.!) svou lásku ke svobodě a republice, horoucí vlastenectví a také svou obdivuhodnou schopnost vidět lidské povahy a skutky (ale i celá období, společenská uskupení a hnutí i válečná tažení, zde konkrétně dobu, kdy se Napoleon dral k absolutní moci) v jejich složitosti a nejednoznačnosti; v jejich síle a kráse i slabosti a odpudivosti.
   Dumas slaví rytířské ctnosti. To je podle Týdne passé, vždyť dnes je romantické hrdinství (doplňme: i vlastenectví) relativizováno a ironizováno i v populární literatuře! Aha, argument hodný Aha! Dumas je panu Mandysovi až komický, jak lpí na romantických rytířských ideálech a přitom se je snaží skloubit se skutečnými historickými událostmi a jejich průvodními jevy. Jak si tu nevzpomenout na Werichův výrok o tom, jak se praotci Noemovi všichni blbí smáli, když stavěl na kopci loď; připadal jim komický, tak jako Týdnu připadá komický, kdo lpí na rytířských ideálech. Kritikovi jaksi nedošlo, že se Dumas vůbec nesnaží rytířské ideály se skutečnými historickými událostmi a jejich průvodními jevy skloubit, ale prostě je s nimi konfrontuje; z té konfrontace vychází jednání mnoha celebrit z času konzulátu a císařství ve své pravé podobě jako ubohé, nízké, mrzké. Autor ty postavy nesoudí, nechává na čtenáři, aby si udělal úsudek sám.
   Dumasově zálibě v rytířských povahách a skutcích se zatraceně podobá Vančurův obdiv pro čestnou, hrdou, nepoddajnou nižší českou šlechtu. Na ten obdiv se ve třicátých letech útočilo zleva. Dumas a Nezvalova dramatizace Tří mušketýrů si také v tom smyslu dost užili. Teď je tu bryskní odmítnutí Dumase zprava. Nelze dost poděkovat recenzentovi v Týdnu za jeho podřeknutí: má za argument proti poslednímu Dumasovu románu příliš mnoho šlechetnosti!
   P. Mandysovi by samo o sobě ještě nemuselo vadit, že Dumasovi hrdinové se chovají jako praví rytíři a jsou čestní, šlechetní, hrdí; to by jim ještě velkoryse prominul, ale v jeho očích je zřejmě trestuhodné, že Dumas dotyčné vlastnosti příliš zdůrazňuje. To už ovšem nemá v dnešním světě co dělat. Týdnu se zdá zřejmě pošetilé, že Hectorovi čest přirozeně brání Napoleona zradit; hrdiny dneška jsou přece přeběhlíci, zrádci důvěry v ně vložené.

   6
   A jsme u nejvlastnějšího důvodu pro zdejší zpochybňování románového testamentu Dumasova: dnešní česká režimní kritika rozpoznala, jak strhující proud vyprávění, které má šarm šampaňského a ve svém gruntu burgundské nejlepšího druhu (Le Nouvel Observateur), nebezpečně míří - ač Dumas nestihl román dopsat - k nebezpečnému poznání; nebezpečnému pro dnešní zdejší moc.
   Arivistická smečka hlídacích psů ne svobody a demokracie, ale panstva, které v zájmu své absolutistické moci prostřednictvím volného trhu ovládá až na pár výjimek všecek dnešní život u nás, zlobí se v zastoupení svých pánů na Dumase, jako žehrá šereda na zrcadlo. Dumasův mistrný obraz tak podivné doby, že si musíme zvyknout na všechno (kapitola XVI), doby, kdy se už zas začalo říkat starému i novému panstvu pane místo republikánského občane, až nepřístojně připomíná poměry u nás po zvláštní demokratické revoluci.
   Hector de Sainte-Hermine, vychován k věrnosti monarchii, ale zklamaný, když její představitele poznal zblízka, potom zklamaný Bonapartem (tak jako spisovatelův otec generál), který stále víc než pro slávu Francie pracoval pro slávu a moc svou, neprožívá v Indii jen ohromující dobrodružství, jak se snaží čtenářům namluvit recenzenti Dumasova románu u nás: hlásá a prosazuje tam - aniž slevuje ze svého rytířství - ty principy, které vedly Dumase, aby šel s loveckou puškou bojovat za revoluci roku 1830, aby se 1860 Garibaldimu po boku exponoval pro italskou nezávislost... Hector říká krásné nešťastné Jane v kapitole LXXVII: Zeptejte se ho (Boha), proč dal Ludvíku XVI. místo královského majestátu měšťáckou duši, proč král nedokázal držet slovo (...); zeptejte se ho, proč dovolil, aby král složil přísahu, již nechtěl dodržet, proč dopustil, aby hledal v cizině pomoc proti vlastním poddaným... A sedm kapitol předtím Hectorova chráněnka pobouří patriarchálního starce, když odmítne dělit lidi na sluhy a pány a vypravěč obdivuje přirozenou hrdost hochů sloužících bez servilnosti charakteristické pro služebnictvo.
   A jsme doma, miláčkové, u servilních politiků, co neumějí držet slovo dané před volbami (Týdnu směšní Hector a vypravěč opakovaně zdůrazňují, že dané slovo se nedá porušit), jsme u servilních médií, ironizujících národní zájmy. Dumas 1869: krásná míšenka byla dokonalou ukázkou skvostného křížení dvou ras. Český bavič Mládek 2007: křížením národů vzniknou bastardi. Jaký div, že zábavným Lidovkám se Dumasova poslední kniha jeví nezábavná jako celek.
   Vynikající vydavatel posledního románu Claude Schopp se dopustil toho, co editor nesmí: překřtil název románu Hector de Sainte-Hermine na Rytíř... Starý Dumas dobře věděl, proč dal do názvu díla jméno antického hrdiny. Ale Schopp svému a našemu Dumasovi věru rozumí, odváživ se porušit elementární editorskou zásadu nezměnit autorovi ani slovo: přímo na titulní list vepsal co Dumasův odkaz ono rytířství, jehož se už i jinde, natož u nás, nedostává.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]