MICHAL ČERNÍK
   Ptaní
   Kde je ta radost,
   která nás vynese vzhůru až k nebesům
   a my se nezřítíme?

   Kde je to dítě,
   které skrze nás jásavě proběhne
   a zanechá nás opět průzračné a otevřené jak okno?

   Kde je ta ruka,
   která se promění v mnohost rukou,
   aby zachránila jeden život?

   Kde jsou ty hřeby,
   které se za nás ohnou bolestí,
   když nás dav křižuje svou záští?

   Kde je ta cesta,
   která se vydá po našich stopách,
   aby po ní mohli kráčet i jiní?

   Kde je ta zlatá nit,
   která nás vyvede z vlastního bludiště,
   a přitom nás neuštkne?

   Kde jsou ty dýky,
   které v nás zemřou
   a už nebudou, nebudou k probuzení?

   Kde je ta duše,
   která v nás dýchá a pracuje,
   když už jsme i sebe chtěli vzdát?

   Kde jsou ty naše hlavy,
   které se zdvihnou jako palcáty
   a před nikým se neskloní?

   Kde jsou ty pravdy,
   které nás přežijí,
   i když je včera veřejně setnuli?

   Kde je ta naděje,
   která odmyká budoucnost
   a my do ní bez obav vstoupíme?

   Kde je to světlo,
   které se stane majákem našich osudů,
   majákem dějin, majákem lidstva?


   Obyčejné přání
   Léta jsem o něco zápasil,
   něčemu vzdoroval,
   a přitom jsem zapomínal, že také
   mohu něco darovat.

   Léta jsem usiloval být šťastný.
   Možná jsem i šťastný byl
   a jen jsem nevěděl, že štěstí
   se nemusí podobat jásotu.

   Nečekám nic krásnějšího,
   než bylo,
   a úzkostlivě střežím, aby slza
   nezabila radost.


   Život je dar
   Není toho moc,
   co potřebujeme k životu,
   ale ani takové málo
   nebývá každému dopřáno.

   Život je dar,
   a jen ho musíme umět přijmout.
   V mládí jsme o tom nevěděli
   a ve stáří si ho už neužijeme.

   Na světě je mnohem víc bolesti.
   S nikým se o ni nerozdělíme,
   každý je na ni sám
   jak na svou smrt.

   A radost?
   Nikdy netrvá dlouho.
   Pozvolna dohoří jako oheň,
   u kterého jsme si ohřáli prokřehlá srdce.


   Manželství
   Jsi ta, která se mnou usíná,
   se mnou se probouzí.
   Jsme ti, kteří spolu prožívají
   dobrodružství a slasti těl.

   Líbí se mi, jak vypadáš,
   a to mne uspokojuje.
   Líbí se mi, jak miluješ,
   a to mne vzrušuje.

   Má bolest tě nebolí,
   má radost tě rozradostňuje.
   Tak ti ji odkazuji.
   Nechci být důvodem k tvému pláči.

   Nic zbytečného ti neslibuji.
   Neptám se, co nejhoršího
   si o mně myslíš
   a cos o sobě nikomu neřekla.

   Mezi námi se děje
   to nejkrásnější,
   co se může dít
   mezi mužem a ženou.

   V podstatě si rozumíme.
   Tvoje názory se doplňují s mými
   jak naše těla.
   Naše těla jsou dobře sehraná.


   Zbytečné otázky
   Některé ženy dělají život
   příjemnější a krásnější.
   Říkám ti to,
   i když to o sobě víš.

   A je zbytečné ptát se,
   zda mne máš ráda,
   zda tě mám rád,
   to se hned pozná.

   A je zbytečná ptát se,
   zda jsi mi byla nevěrná,
   zda jsem ti byl nevěrný,
   to by nikdo z nás nepřiznal.

   Pod jedním jménem
   jak pod korouhví žijeme spolu
   a milujeme se, jako bychom nikdy
   neměli být mrtví.


   Tolik let
   S hlavami k sobě usínáme
   v tomto pokoji už tolik let.
   Už tolik let dýchám tvůj dech
   a ty dýcháš můj.

   A možná si už nikdy neřekneme,
   co jsme každý jinak žili.
   I jiné ženy jsem mohl mít za manželku.
   I jiné muže jsi mohla mít za manžela.

   Postel nás smiřuje.


   Stárnout se učíme
   Kdybychom se rozešli,
   nezoufal bych.
   I bez tebe
   bych se probouzel.

   Nikdy ti neřeknu:
   Nemohu bez tebe žít.
   Ale řeknu ti:
   Chci s tebou žít.

   A žít spolu
   znamená umět spolu
   i stárnout.
   Stárnout se učíme.


   Hluboký dotek
   Jak to zní vroucně, když řeknu:
   Uchopíš mou ruku
   a dotkneš se mého srdce.

   Ale srdce je znavené.
   Došlo až na konec světa.
   Vešla se do něj veškerá láska
   a teď se uzamklo v pěst
   a svírá v ní veškerou úzkost.


   Zlatá nit
   Brzy ráno se pootevřenými dveřmi
   k tobě do pokoje protáhne koťátko.
   Pohladíš ho, jako bys mu uděloval milost,
   a ono tiše rozpřede zlatou nit
   a cosi čistého
   a příliš křehkého proti osudu
   z tebe vystoupí na povrch.
   Jako bys už nikdy neuměl ublížit
   a přestal se ostýchat i za něhu.


   Míjení
   Vránám na poli neujde žádný tvůj pohyb
   a uletí, když se přiblížíš.
   Uletí a zapomenou tě,
   stejně jako ty zapomínáš jména a tváře lidí,
   s kterými sis jen podal ruku a šel dál.


   Nedokonalá Země
   Hvězdy jsou ta místa, kde se neválčí.
   Hvězdy jsou ta místa, kde není utrpení.
   Hvězdy jsou ta místa, kde se neumírá.
   Tak proč jako vy tolik miluji tuto Zemi?
   Miluji tuto Zemi a něco podstatného tu chybí.
   Samozřejmosti toho, co korunují lidský život.


   Smrt vichrů
   Nechtěj obývat vichry,
   i když nejsilnější jsou na vrcholcích a pláních.
   Bezvětří bude jejich smrt.
   Zůstane po nich jen to,
   co neměly sílu zničit.
   Skála před vichry neuhne
   a ohnutá stébla trav se opět napřímí.
   Tak i vichry dějin jsou bez milosti záhubné
   a nakonec se pokaždé samy vysílí až k smrti.
   Lidé pod nohama znovu pocítí majestát země a života
   a domy z trosek vstanou jako při vzkříšení.


   Zápas o sebe
   Někdy si vyčítáš své životní prohry.
   Neklaněl ses modlám, když se vztyčovaly,
   a bylo ti trapné modly bořit,
   když se nabídl hrdinský čas boření.

   Častěji si teď připadáš jako kamínka,
   v kterých už není čím zatopit.
   Častěji se pro tebe stmívá než rozednívá.
   Jako by ti osud pod nohy hodil hřbitov.

   Schází ti schopnost proměnit se v čin
   a vejít do světa, který si přeješ.
   Ale tobě stále ještě zůstává možnost
   milovat i nenávidět.

   Stále ještě ze sebe vylamuješ slova,
   ještě si v mysli hájíš místo pro radost
   a těšíš se ze všech dní,
   které tě nezdolaly a tys je nevzdal.

   Jsi ve věku, kdy tě blízkost
   přitahuje víc než dálky
   a kdy v sobě prožíváš to největší ticho,
   stejně tak jako v mládí jsi prožíval tu největší bouři.

   Konečně jsi v sobě našel svého panovníka,
   teď nasloucháš pouze jeho příkazům
   a pouze jemu jsi povinován
   i za cenu zatracení.

   V tom věku tě žádná moc
   už nemůže poblouznit ani zatemnit
   a nenapliješ si kvůli ní do tváře jen proto,
   abys přijal její proradnou milost.

   Černíkovo čisté, to nejčistší
   V Černíkově sbírce Nechtěj obývat vichry je rozkmitána smrtelnost i nesmrtelnost života, dialektika tělesnosti a duchovnosti, bolesti a krásy, zdání i skutečnosti, chtění i zatracení. Krása vztahů a souvislostí je tematizována jako krása prolnutí protiv. Ožívá zde poetika „souvztažností“, ale nikoli jen impresí, tedy barev, tónů a chutí, nýbrž i myšlenek, reflektujících bytí, jež nás obklopuje, v jeho genezi; my jsme tvůrci, nikoli jen trpnými svědky či objekty. Nový styl jakési monumentální prostoty, zázračné každodennosti, hymnu obyčejných slov, zřetelného a zralého slova. Báseň je nejednou povýšena na parabolu.
   V jednotě světla a zvuku vnímáme plnost čistých odstínů a tónů. Umělecké slovo je nositelem metafor, synekdoch a příměrů symbolické, až gnomické platnosti, ale je obestřeno i jemným tichem, zvláště v první části sbírky. Jasnost, plnost a zřetelnost realistického slova má váhu vět biblických, vždy vědomo si svého protikladu. Poeta dialecticus i poeta praeceptor, ale bez sofismat, pokryteckých imperativů a vztyčeného ukazováku, překonává absurditu života jednorozměrného člověka. Přesto jméno Člověk zde zní čistě i hrdě, a nemusí být ani vrženo do sklepení ubytovny pro bosáky. Básník krotí démony v jeho duši, když je vyhnal z vlastní: i ticho je jeho výkřikem. Umělecky nejsilnější modlitba je paradoxně „Rouhání“, ono hledání Boha v nejniternějších lidských přáních, básník jej vybízí, aby přijal „úděl člověka“, a vybízí člověka, aby přesahoval sebe sama, čímž objevuje božskou jiskru.
   Z uměleckých prostředků jsou nejčastější figury vzniklé opakováním (refrén, epanastrofa, anafory, epifora) a z metafor pak personifikace a dekompozice ustálených spojení změnou optiky nebo záměnou motivů („dolije zbytek řeči“, „než se ptáci úplně rozední“, „shýbnu se pro to zacinkání“, „krok za krokem zde chodím ke slovu“). Je tu prokázáno velké umění pointy, kontrastu, antiteze, přesného výrazu, jež míří k jádru věci. Tvárné variabilitě je nejbližší alegorie, symbol, konfese, epické a etické podobenství, ale i sentence, gnóma, forma fiktivního protokolu, prostého oznámení, modlitby nebo kázání. Některé verše jsou obžalobou zločinů dneška při uvědomění si zločinů včerejška (báseň Běsi). Vědomí jednoty lidstva je doprovázeno vědomím odpovědnosti každého z nás.
   Některé básně stojí na pomezí mezi básní a prózou, mezi uměním a filozofickou reflexí, mezi vyznáním a etickým naučením. Společným jmenovatelem je vyvzdorovaná moudrost, k níž dospěje jen nemnoho z nás. A skoro nikdo pro ni nenajde tak koncizní, konzistentní a domněle jednoduchý výraz jako Michal Černík.

   ALEXEJ MIKULÁŠEK

   Sbírku Nechtěj obývat vichry vydalo nakladatelství Antonín Drábek-Balt-East a můžete si ji objednat v internetovém knihkupectví Kosmas

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]