(0)
   Mimo můj obor?
   Jiří Veselský mě nejednou vybízel, abych napsal o Arendtové. Cože se mu na té pečlivě dokumentované, důkladné a důmyslné a už dávno proslulé analýze totalitarismu příčilo a mně koneckonců taky? Přirozeně přezírání nebo nechuť vidět podstatné rozdíly mezi fašistickým a zvláště nacistickým usilováním o totální ovládnutí společnosti na jedné straně a komunistickým úsilím o dosažení totálního souhlasu společnosti s její přeměnou ve svět ve všem nakonec spravedlivý na straně druhé. Namítával jsem, že do takové práce by se mohl a měl dát někdo povolanější; že je to úkol mimo můj obor. A Jiří Veselský se usmíval a pobídku vrátit se k Arendtové mi jen občas připomínal. Určitě věděl (jako předvídal tolik jiného), že nadejde doba, která si přímo vynutí napsat nikoli snad Anti-Arendtovou, ale přinejmenším Post-Arendtovou, výklad přihlížející k novým různotvarům úsilí o dosažení maximální míry totality.
   Za svých gymnazijních let jsem slovo totalita slyšel poprvé: Totalita bude bita! volal rozjařený nársoc průvod a prorocky taky Ještě dva sjezdy a hvězdy půjdou ke zdi! Sebejistí manifestanti nebo demonstranti proti komunistickému programu, oddaní ideji prosadit a uhájit lákavější, mnohem barevnější a možnostmi oplývající opak totality tak zlé, že bude bita a její vlajkonoši skončí na popravišti, přímo nutili zjistit, co ta totalita vlastně je. Jistěže: slovo totální jsme znali všichni; kdo prožil válku i jen jako žáček, věděl, co to byla totální válka a že totální nasazení do práce vyhlásili okupanti; navíc jsme už od tercie měli latinu a učili se slovíčkům totus = celý, všechen, a totaliter = zcela, úplně. Vychováván svými profesory sahat stále po slovnících, nahlédl jsem do Váši-Trávníčka, do Slovníku jazyka českého z roku 1937 a dočetl se, že totalita = celistvost, totalitní = usilující o totalitu, totální = celistvý, úplný. Vida, řekl jsem si, porozuměv, oč tomu volání po bití totality jde, slovník už zastaral. Zřejmě teď nejde o totalitu jakoukoli, o každou celistvost a o jakékoli usilování o ni. Totální nasazení bylo přece nejen nasazení všech (práce schopných), ale nasazení nedobrovolné, ostře, přísnými tresty vynucované.
   Ve slovníku z roku 1937 slovo totalitarismus, slovo pro zavrženíhodné úsilí o jistou totalitu ještě není. Šestý díl velkého Příručního slovníku jazyka českého (ten díl vycházel v letech 1951-1953) slovo totalitarismus označuje jako „výraz málo užívaný“ a jako synonymum běžnějšího totalismu, „směru, hnutí, které uplatňuje zásady totality“; příklad uvádí jen jeden: „politický totalismus“. Pozměněná reedice slovníku z roku 1937 (podepsán už jen František Trávníček, 1952), rozšiřuje heslo totální jen o význam „všechno zachvacující (např. válka)“ a totalitarismus neregistruje vůbec. Ani nemohl, a jistě nejen proto, že originál Původu totalitarismu Hannnah Arendtové, která má asi lví podíl na zpopularizování pojmu totalitarismus, vyšel poprvé teprve roku 1951 a na české vydání „nebyla doba“.

   (1)
   Totalita je ve svém původním významu všeobecně rozšířená, nejednou až manifestačně deklarovaná, někdy jen přiznávaná, jindy naopak velice přísně utajovaná meta.
   Je tomu tak v náboženstvích i v lásce, v rodinných vztazích, v práci, v umělecké tvorbě. „Jsem celý Tvůj,“ zní v kostelích i postelích. G. W. F. Hegel soudí: „O poetickém uměleckém díle vzatém všeobecně postačí opakovat požadavek, že musí být vypracováno a uzavřeno v organickou totalitu jako každý jiný produkt svobodné fantazie.“ Jan Pavel II. byl Totus Tuus, Celý Tvůj, dnes to heslo rozváží jeho vlak. Novináři i kronikáři jak revolucí, tak kontrarevolucí a restaurací přehánějí a generalizují: „Všichni si už přáli změnu.“ Totalita ztotožnění se jak s partnerem, tak s hnutím nebo stranou, mocí nebo naopak revoltou se tu vysoce oceňuje, tu zas očerňuje, i když je často jen (ať zbožným, ať bezbožným) přáním. Co nebo kdo se jí vymyká, někdy se prakticky neregistruje nebo bagatelizuje, jindy naopak zle pronásleduje nebo i těžce trestá. Polovičatost anebo volební výsledky bližší k padesáti než ke stu procentům jsou v obecném opovržení, přitom se však souhlas blízký stu procentům, natož dokonce totální, stoprocentní, vnímá a většinou oprávněně traktuje jako svrchovaně podezřelý. Totalita, synonymum pro celistvost a pravý opak polovičatosti a neúplnosti, nabyla přes (anebo hlavně pro) všecko usilování o ni ve sféře politiky nejhorší pověsti, už samo slovo totalita cejchuje. Do obecné češtiny proniklo ve dvojí verzi (viz Slovník nespisovné češtiny, 2006) jako pojmenování pro „období totality (v letech 1948-1989)“: „totáč, totál“. Původně pozitivní význam slova totalita je z běžné řeči vlastně úplně (totálně) vytěsněn.
   Totalita je nyní podstatné jméno už jen podstatně dehonestující a přídavné jméno totalitní má význam jen jasně negativní.

   (2)
   Totalita je i navzdory svému zdiskreditování a obecnému odsuzování hodnota stále žádoucí i vyžadovaná.
   Vyžadují ji odjakživa milenky i církve, děti i státy, s novou tvrdostí firmy i politické strany; city i rozum i nerozum. Starý zákon, Pátá kniha Mojžíšova 5, 6: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ Nový zákon, Evangelium podle Matouše 22, 37: „On (Ježíš) mu řekl: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou myslí.“ Když Manon Lescaut (5, 1) nežádá od svého smutného rytíře nic než věrnost srdce, des Grieux žasne, jak málo by chtěla, chce od proradné Manon „žel také věrnost těla“: chce ji celou, v její totalitě. Maršálové i v budoucnu budou požadovat od svých vojáků, aby vynaložili v boji všecky své schopnosti a síly, velcí i malí šéfové vyžadují od svých zaměstnanců totální pracovní nasazení a když zaměstnance k tomu donutí, jsou za to odměňováni a liberálním (!) tiskem oslavováni. Strany, které se deklarují jako demokratické, hlásají sice halasně svobodu a svědomí svých reprezentantů, ale zkoušejí, jak zavázat své poslance a radní, aby v důležitých otázkách hlasovali jednotně. A protože na tomto světě není nic zadarmo, jsou ochotny za totální „věrnost“ i platit.
   Z totality se stává vzácné a drahé zboží.

   (3)
   Totalita je prakticky nedosažitelná. Ale nepřipouští si to. Usilování o ní je nepoučitelné.
   Začnu tím, co není mimo můj obor, totiž zkušeností z estetiky. Heglův požadavek vypracování a uzavření díla v organickou totalitu může se zdát naplněn v dílech všeobecně přijímaných jako mistrovská. Na tom by nemusel nic měnit ani subjektivní pocit tvůrce, že organické totality jeho dílo ještě nedosáhlo, ačkoli je už slavné; Petr Bezruč se k stáru snažil dovršit organickou totalitu svých Slezských písní jazykovými korekturami většinou nešťastnými, ve skutečnosti organickou totalitu jeho básní narušujícími. Jenže významnější je poznatek, že ke kýžené organické totalitě uměleckého díla se nedospívá bez vnímatele jako nepominutelného spolutvůrce díla; té se dílo přiblíží až ve své čtenářské, posluchačské, divácké konkretizaci, která je v prostoru i čase přirozeně různá. Pro české čtenáře před první světovou válkou a ještě mnoho desítiletí po ní se mohly Slezské písně zdát až čítankovým příkladem organické tvůrčí totality, ale jistě jím nebyly nejen pro uhlobarony (jak naznačila cimrmanovská parodie na uhlobaronské slovo o slezském bardovi: „To je ten, co píše proti nám ty básničky?“), ale také ani pro zdánlivě prostoduché čtenáře – ať už obviňující po únoru 1948 Bezruče z antisemitismu, ať po listopadu 1989 nevrlé, že jim pořád ještě proslulá sbírka sugestivních národních a sociálních balad překáží v jejich lokajsky úslužném snažení o rehabilitaci někdejšího všemocného a utlačovatelského panstva. Ostatně ani organická totalita, o niž usiluje každý velký tvůrce, není dosažitelná vytvořením mistrovského díla jednou provždy. To někdy čeká na přiblížení se ke konkrétní organické totalitě velmi dlouho (Stendhal), někdy se zdá dosažena ihned, ale je už dost brzy pak zpochybněna (Hálek).
   Jak dopadá úsilí o totalitu v lásce dvou jedinců, to známe až příliš dobře z každodenního života i literatury zvané krásná. Přesto si milenci, vždy znovu nepoučitelní, své totální milostné odevzdání horoucně slibují; neboť upřímně věří, že právě jejich jedinečná láska bude mít jinačí osud; že se stane láskou století nebo tisíciletí; tisíciletou říší lásky.
   Ještě frapantněji se vyjevuje nemožnost dosáhnout totality, natož její definitivy, ve společnosti. Arendtová ve svém minuciózním průzkumu totalitních hnutí a totalitarismu dospěla k závěru, že „jedinou formou společnosti, v níž lze člověka úplně ovládnout,“ je trvale neudržitelná „společnost umírajících“ ve vyhlazovacích koncentračních táborech.

   (4)
   Je dvojí úsilí o totalitu: k ovládnutí jako takovému a k osvobození skrze ovládnutí časově limitované.
   Podobně jako oheň nebo voda rovněž úsilí o totalitu může člověku a lidstvu právě tak dobře sloužit, osvobozovat od břemen, jako naopak velice škodit, podmaňovat a ovládnout. Je velká škoda, že se Arendtová, která tak důkladně a objevně prozkoumala třeba základní význam totalitní organizace, ani nepokusila ve své knize vyrovnat s polemikou proti zaměňování totality fašistické a bolševické, ač (jak se čte v Kosíkově Dialektice konkrétního, 1966), „první velké mezinárodní filozofické střetnutí po druhé světové válce mezi marxismem a idealismem se týkalo problému totality“. Samozřejmě nemohla nevědět o sporu Lukácse s Jaspersem na Rencontre de Geneve 1948. Lukács ve své knize Existencialisme ou marxisme? (1948, česky 1949) varovně upozornil, že fašistická demagogie, podle které jsou „kapitalismus a bolševismus totožné“, jenom „částečně ztroskotala“. Popírači rozdílu mezi nacistickým a bolševickým totalitarismem, pro něž fašismus a bolševismus jsou jen „různé aspekty“ téhož totalitarismu, převzali tak fašistickou demagogii se stejným cynismem, s jakým nacisté klamali svět, označujíce své hnutí jako národně socialistické. Arendtová, která si do záhlaví své knihy vepsala citát ze svého guru Karla Jasperse, uzavřela si letmým odbytím rozdílů mezi nacismem a bolševismem, jakož i úporným vyhledáváním shod (bez ohledu na zkušenost, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž) cestu k hlubšímu porozumění úsilí o totalitu, cestu k pochopení, že o totalitu jde každé moci, dokonce i každé moci pluralitní, ať už chce ovládnout svět k jeho vykořistění, ať si vytkla jako svůj konečný cíl osvobození (národa, třídy, menšiny nebo dokonce světa) od všeho útlaku a realizace se jí jenom vymkla z ruky a zle zvrhla. Mnohé z toho, co Arendtová považuje za projev totalitarismu, je součástí mechanismu každé moci, a není její chyba, že se nedočkala konce totality už ne nacistické, totiž konce bolševického pokusu dospět totálního osvobození lidstva i za cenu použití násilí. Právě totální odlišnost nejenom cílů, ale i konců by ji byla mohla přesvědčit, jak bylo bolševické úsilí, navzdory všemu a napáchaným zločinům přímo protikladem nacistického totalitarismu. Zatímco nacismus vedl totální válku nesmyslně až do hořkého konce bez ohledu na zničení nejen Evropy, prý pro niž zprvu „vítězil na všech frontách“, ale také „své“ Germánie, a zabíjel (například u nás na Příbramsku) ještě i po své kapitulaci, představitelé společnosti usilující – tentokrát ještě neúspěšně - o vybudováni světa beze všech druhů útlaku a nespravedlnosti neúspěch svého usilování o přeměnu světa uznali, a šetříce lidské životy, nepokusili se o udržení totalitní moci, ačkoli měli k dispozici obrovský policejní aparát, vycvičené divize a nemálo stoupenců pamatujících si ještě, jak „lidský“ je kapitalismus.

   (5)
   O druhu a míře totality bezděčně vypovídá korupce.
   Bolševický totalitarismus sice krutě potlačoval a hlavně zpočátku i u nás usmrcoval své skutečné i domnělé nepřátele a zvláště opravdové nebo jen údajné heretiky, ale zejména u nás brzy naivně spoléhal na metody méně brutální, přeceňoval možnosti přesvědčování a spokojoval se se souhlasem často jen formálním. O praktické nedosažitelnosti totálního ovládnutí naší společnosti vydává bezděčně svědectví bujení korupce v rádobytotalitě brzy děravější než cedník. Úsilí o totalitu, jež chtěla revolučně změnit u nás vše a všechny k lepšímu, napadly viry korupce, průvodního jevu civilizace založené na všepřevracející moci peněz, jejichž páni uzurpují po pádu feudálních výsad všecku skutečnou moc. Samozřejmě ani všichni navrátilci z koncentráků a bojišť, kde poznali, jakou vyšší hodnotu ve srovnání s penězi má lidský život, solidarita, přátelství a láska, nemohli zůstat vůči jejich svodům zcela imunní, vždyť mnozí měli v živé paměti, jak těžce se žilo nejen v letech krize a nezaměstnanosti, ale vlastně pořád netoliko proletariátu, ale i inteligenci a malým zemědělcům a živnostníkům. Přesto postaveni na místa, kde jim bylo rozhodovat, komu přidělit byt, poukaz na auto nebo zájezd anebo jen dát vyžadované razítko na cokoli, byli ještě v padesátých letech většinou s to odolávat pokušení a přijímali pozornosti jen symbolické. Jenže další generační vlny, jež se usazovaly na úřadech a v rozhodujících funkcích a funkcičkách už během méně přísných šedesátých let a zejména později, lidé bez jakéhokoli očkování proti korupci a navíc už i alergičtí na všechny druhy základního i vyššího školení a poučování o socialistické morálce, zato tím netrpělivěji čekající na Godota stále nepřicházejícího instalovat ráj na zemi, rychle se osmělovali podplácet i brát úplatky, aby si mezitím a pro jistotu zařídili aspoň kousek takového ráje doma. Byla to někdy až smutná groteska. Čekal jsem se svou kamarádkou na velice málo prestižní fakultě, až bude předešlá várka odpromována a další vpuštěna se svými příbuznými do sálu. Najednou netrpělivý tísnící se dav slavnostně vyšňořených absolventů a jejich rodin žádostivých sledovat slávu z prvních řad vzkypěl: úřednice z děkanátu se pokusila vpustit do vyzdobené auly přednostně pár svých známých. Zástup ji málem zlynčoval. Bránila se: mějte pochopení, vy všichni máte mnoho jiných možností: svým známým schováte jako protislužbu maso na biftek, mandarinky nebo tričko z dovozu, dáte razítko na výjezdní doložku, a co chuděry my tady? Co my komu můžeme? Málem plakala.
   Nepochybně už tehdy kvetla i skutečná korupce vyššího řádu. Možná brali úplatky činovníci na prestižnějších fakultách rozhodující o přijetí ke studiu bez ohledu na totalitní kádrové preference. A odkudpak vzala asi paní (předtím ovšem soudružka) referentka stavebního odboru na národním výboru, jejíž plat byl stejně ubohý jako mzda jejího muže, velice brzy po listopadu 1989 na luxusní auto, a žádnou ojetinu, ač nerestituovala ani nedědila? Z čeho si asi při dvou rozmazlovaných dětech a při každoroční dovolené v Bulharsku nebo i v Egyptě tolik naspořila?
   Dnešní korupce, v níž jde o miliony i miliardy, prohlašují někteří novináři (zvlášť horlivě ti, kteří musí prokazovat svou oddanost dnešnímu režimu) za neblahé dědictví totality a normalizace. Jako kdyby korupčních skandálů byla prosta první republika, nemohoucí se vymlouvat na žádnou předešlou totalitu; jako kdyby nebyla korupce odhalována i v zemích, kde se nikdy nespustili s vidinou socialismu, natož komunismu. A jako kdyby už neplatilo, že kdo má mnoho, chce ještě víc a nemá nikdy dost. Průpovídkám, že těm nebo něm je nutno na platech hodně přidat, ať to stojí, co to stojí, i když se musí šetřit, jen aby byli údajně nezkorumpovatelní, smějí se už i děti v mateřských školách.
   Zkrátka vnucuje se otázka i odpověď, v jakém společenském systému má korupce kolébku a kde má domovské právo.
   Kde jinde než ve světě, kde je vše na prodej; kde jsou peníze, jak zní proslulá floskule, až na prvním místě. V zemích, které se vzdaly šance usilovat o svět konečně spravedlivý ke všem, a vydaly se napospas systému, kde nejslabší má padáka, měly by se korupci stavět pomníky a měly by se na ni pět větší žurnalistické ódy než na ramby třetího odboje. K nastolení světa, kde mají nejslabší padáka, nepřispěl nikdo víc než korupce.
   Zlé jazyky pomlouvačně tvrdí, že i spořádaně hladké odevzdání moci vítězům nad děravou totalitou leckde bez jediného výstřelu (nepočítáme-li opilce chameleona, dříve mocného soudruha tajemníka, z dopuštění bůhsuď koho prezidentskou loutku, která dala rozstřílet parlament ne dostatečně poslušný) nenadiktoval jen ušlechtilý charakter některých představitelů totality s pomalu se polidšťující tváří, ale že s tím byly i jisté výdaje.

   (6)
   Totalita a totalitarismus se vůbec nestaly věcí minulosti.
   Arendtová si v poslední kapitole své knihy položila otázku, co bude, „až se stane totalitarismus minulostí,“ a usoudila, že „je dokonce možné, že největší nesnáze naší doby“ až tehdy „přijmou svou autentickou – i když ne nutně nejkrutější – podobu.“
   Autorce, která přisoudila skutečně totální ovládnutí člověka cynicky otevřenému teroru a jeho psychologicky promyšlené organizaci, a která té organizaci přisoudila rozhodující, nepominutelný podíl na totalitarismu a snesla mnoho fakt o tom, že organizace měla význam neskonale větší než i velmi rafinovaná totalitní propaganda, nedostalo se možnosti korigovat své závěry z odstupu víc než necelých dvou desítiletí, ani se vrátit k vlastní prognóze a připustit, že totalitarismus se nestane minulostí, jen se velmi poučí, zdokonalí a promění; že dojde k tomu, co v polovině padesátých let měla za „krajně nepravděpodobné“.
   Tehdy v poslední kapitole svého Původu totalitarismu uvažovala o tom, zda jsou možné „zcela nové a bezprecedentní formy totalitní organizace a způsobu jednání“. Takové zcela nové formy by musely „spočívat na některé z těch mála základních zkušeností, k jakým lidé vůbec mohou dospět, kdykoli žijí pohromadě a leží jim na srdci veřejné záležitosti.“ A tak „existuje-li základní zkušenost, která svůj politický výraz nachází v totalitní nadvládě, pak vzhledem k novosti totalitní formy vlády to musí být taková zkušenost, která – ať už z jakéhokoli důvodu – dosud nikdy nesloužila za základ politického uspořádání společnosti a jejíž celkové ladění – i když v každém jiném ohledu může být důvěrně známé – dosud nikdy neproniklo do veřejných záležitostí a neřídilo způsob jejich zvládání.“
   Nuže, řečeno Hrabalovými slovy, neuvěřitelné se stává skutkem. A to skutkem maximálně totální privatizace, která míří k privatizaci i státní moci a k vydání občanů do rukou soukromých agentur, pracujících přirozeně především pro svůj zisk a sofistikovaně lákajících občany do svých sítí, z nichž není úniku. Jak občanům, tak státům se ochotně půjčují velké sumy, které se snadno utratí a nikdy už nedají splatit, a tím ocitají jedinci i státy v rukou moci, ve srovnání s níž je absolutní moc třeba Krále Slunce směšná. Privatizace školství se prezentuje jako lidumilný skutek slibující vyšší kvalitu vzdělání, za niž se ovšem musí platit. Ale žádný problém: banky na studium rády půjčí a absolvent to pak bude splácet, až dostane slušný plat. Jenže aby mohl splácet a nepřišel o všecko, musí si udržet své místo, totiž pozici, takže se ve svém zájmu nesmí dostat s firmou do sporu, v němž by měl jen minimální šanci vyhrát, a tak si musí dát líbit zacházení často bezohlednější, než jaké zažíval za státní totality, která si podřídila i odbory. Podlehnuv vlídným mefistům, jimž se byl koneckonců donucen upsat skromností svých prostředků na začátku životní dráhy, stává se (chce-li vystudovat, bydlet, mít rodinu, postarat se o děti a dožít se skromného důchodu) zcela podmaněným nevolníkem systému, který se za tohoto nečasu vnucuje důvěřivému občanu jako garant jeho volnosti, jeho svobody.
   Arendtová hledala a domnívala se, že našla podstatný rozdíl mezi masovou propagandou a masovou reklamou, spočívající v tom, že „obchodníci se obvykle nevydávají za proroky a nedokazují ustavičně správnost svých předpovědí“. Dnešní obchodníci se zbožím, jakým je pojištění slušného důchodu na stáří, prorokují dennodenně, jisti si absolutním alibi: není přece žádný způsob, jak by vůbec mohli správnost svých předpovědí ( = slibů), dokázat, když přece jejich plnění je v nedohlednu, v budoucnosti tak velmi vzdálené, že už jejich agenti, ze státních pozic se namáhající nahnat davy do medvědí náruče soukromých firem, budou bezpečně beztrestní: po smrti.
   Arendtová měla pravdu, když soudila, že případná příští totalita, o jejíž možnosti ještě pochybovala, byla by totalita aspoň na první pohled „ne nejkrutější“ a musela by mít za základ zkušenost, jaká dosud nikdy nesloužila za základ politického uspořádání společnosti. Nyní se blížíme k politickému uspořádání společnosti absolutně ovládané trhem, který kus po kuse přebírá funkce státu a tím spěje k absolutní moci v podobě téměř neviditelné, tím však tíživější a trvanlivější totality. Státu podřízenému absolutní moci trhu zbude dočasně jediná funkce: koordinovat privátních bezpečnostní agentury, které si už rázně poradí s občany ne dost pohotově a ochotně přizpůsobivými. Nebudou-li chtít pochopit, že svoboda je vlastně v dobrovolném podřizování absolutní moci trhu, mohou se obracet na soudy pořád ještě formálně nezprivatizované, ale vděčně a úslužně nadřazující svobodu trhu všem jiných svobodám.
   Arendtová prozíravě nadhodila možnost, ač ji nepovažovala za příliš pravděpodobnou, že může přijít totalita „ne nejkrutější“. Přišla, už je tu: líbivá, v barevném balení, utajenější než Horníčkovy housle, maskovaná jako pluralita a hlavně zábavná. O hrozivé perspektivě ubavit se k smrti je už nejen stejnojmenná kniha Neila Postmana (New York 1985, česky 1999), ale mnoho dalších, namátkou: Společnost spektáklu (Paříž 1992, česky 2007) Guy Deborda, Tyranie médií (Paříž 1991, česky 2003) Ignacia Ramoneta, Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška (Londýn 2009, česky 2011) Slavoje Žižka, nehledě na množící se pronikavé české práce, na Bělohradského Společnost nevolnosti a zejména knihy Jana Kellera. A pořád se nic neděje. Duchaprostí spojenci svých hrobníků, řečeno parafrází názvu podkapitolky Kunderovy Nesmrtelnosti (Paříž 1990, česky 1993), jichž jsou už statisíce, kupují si každodenně „noviny“, kde se dovídají od chlubivé celebritky (výpěstku trhu), jak Havel s ní podvedl Dášu, to aby jim zůstalo totálně utajeno, kdo a jak podvádí je už dnes a chystá se podvádět je stále víc a důmyslněji doživotně.
   Literatura o tom, co dokáže trh, je přebohatá, ani ji nelze všecku přečíst, ale pokud vím, nikdo se dosud neodvážil říci, že jsme až po uši v totalitě trhu. Roku 1965, patnáct let po Arendtové, pedantický odpadlík od své prozíravější minulosti Raymond Aron sestavil seznam pěti základních prvků fenoménu totalitarismu. Místo aby si povšiml, jak se rychle začíná naplňovat, co Arendtová správně tušila, usoustavnil ve své Demokracii a totalitarismu (Paříž 1965, česky 1988), co vyčetl z její analýzy úsilí o totalitu v nacistickém Německu a v Sovětském svazu. Šedá je všecka teorie, zvlášť jeho: už před koncem tisíciletí se ukázalo, že k téměř totálnímu ovládnutí mas, davů a taky mnoha intelektuálů nepotřebuje kapitalismus vůbec ani monopol jedné strany, ani silný stát, ani monopol prostředků násilí a médií, ani explicitní a nějakými školeními vnucovanou ideologii, ani zjevný teror. Úplně stačí dennodenně opakovat primitivní formulky, vlastně zaklínadla, o tom, jak trh vše vyřeší, stačí jenom sít a zalévat důvěru v trh a iluze o neomezených možnostech zbohatnout, neboť záleží jen na tobě a na tvém (rádi nám drze tykají) pozitivním postoji.

   (7)
   Totalita trvá v nové podobě a pod novým firemním názvem.
   Totalita dokonale zprivatizovaná, totalita na zapřenou se ustavuje tempem přímo horečným a představuje se pod nevinným jménem: globalizace.
   Tato totalita trhu, absolutní moci Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, diktující rozpočty státečkům i velmocím, je ve své tvrdé bezohlednosti i vůči apoštolům, kněžím a ministrantům volného trhu tak nelítostná, že se jí děsí už i nedávní její advokáti: z filozofů u nás například Bělohradský, z publicistů Ivan Hoffman.
   Ani vysoce sofistikovaná a utajená totalita, jakou je totalita trhu a jejích neviditelných rukou, nemůže trvat věčně. Ani tržní totalita beze zbytku není ovšem prakticky dosažitelná. Co se jí nepoddává, ten zbytek, má dnešní totalitarismus sklon vydávat za důkaz své velkomyslnosti a oddanosti svobodě a na rozdíl od předešlých totalit se tím drze dokonce chlubí. Samozřejmě, „čas už srubne stromy chlubné“.
   Jak to napsala Arendtová?
   „Intelektuální, duchovní a umělecká iniciativa je pro totalitarismus stejně nebezpečná jako zločinecké aktivity lůzy...“
   Už i zdánlivě vítězná totalita trhu se začíná trhat.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]