Snaživí přepisovači dějin české poezie to mají děsně těžké; trápí je nezáviděníhodné trampoty s básníky, kteří jim i celá desítiletí po smrti až drze ruší umně rýsované kruhy. Například Josef Kainar. Nemohou popřít, že to byl velký básník, ale nemohou mu přijít na jméno. Dovolil si nevzdat se svého životního poznání a přesvědčení a psát i jednat až do konce svých dní po svém. Některé současníky, kteří dokázali hbitě přejít od St. K. Neumanna jako jednoho "z nejsvětlejších vzorů" k obdivu pro jeho protichůdce, muselo zarmucovat, ba dráždit, že se Kainar v šedesátých letech nejenom přiznával "tímto ke všemu", co dělal, ale i k tomu, "že z toho ničeho" mu "vůbec není líto" (litoval jenom svého koncertu / který už nenapíše), a navíc nejenže se nekál za sbírky, které napsal v prvních poúnorových letech, ale dokonce nenaskočil na žádnou módní vlnu, ačkoli se přímo nabízelo, aby prohlásil básnické pamflety Veliké lásky a neukolébavku Český sen za jakousi daň, již odvedl době, za chvilkové podlehnutí, a aby si (podle vzoru těch, kteří se nejprve hodně halasně odřekli strukturalismu a potom v letech šedesátých se k němu zase rychle vrátili) vybral hned z několikerého poetického retra to, co mu, básníku Nových mýtů, mohlo být nejbližší, totiž pokusy o pokračování v existencialismu. V čase horlivě prosazovaného tvrzení, že mélická poezie už je navždy passé, přišel s hluboce melodickou sbírkou Moje blues a v ní se vysmál (Blues o básničce a vlezlé ženě) módním požadavkům na poezii:
   Chtějí po mně báseň jak se žádá / Nasliním a jedu / Jedu s dobou / Nasliním a jedu jak se žádá // Krákoravec tvrdě koherentní / Leze leze jako na protéze / Pach krve beránků / A ničení stád (...).
   Hříšník z let šedesátých Kainar spáchal pak v neúprosných očích svých dnešních soudců hřích přímo smrtelný tím, že neodešel ani do ciziny, ani do sféry samizdatu, ale pokračoval v psaní, publikování (od podzimu 1968 až do smrti v listopadu 1971 psal týden co týden do Světa práce své rozhlásky), a co víc, stanul v čele přípravného výboru nového Svazu českých spisovatelů.
   A jako na výsměch všem, jimž se to nehodilo a dodnes nehodí do krámu, právě v té době navázal nad všecko pomyšlení plodný kontakt s nejmladším tvůrčím pokolením a získal si obdiv a úctu i v prostředí jednoznačně neoficiálním.
   Platí-li obecně, že se v Čechách úspěch neodpouští, takovýto úspěch Kainarův se nutně jeví jako drzý výsměch výkladům, podle nichž se tvorba po roce 1968 rozpadla na sterilní proud oficiální a naopak hodnotoplodný proud protioficiální. Proto bylo třeba pokusit se básníka - když už ho dost dobře nelze z dějin a hlavně z hlav a srdce lidí vyškrtnout: kein Kainar, žádný Kainar - aspoň pošpinit, odkaz zpochybnit, jeho význam minimalizovat. Kde ovšem jinde než v televizi, ve které ani kanál, sloužící kultuře (pokud se ovšem neprotáhne přímý přenos z nějakého hřiště, sport má přece vždy před kulturou absolutní přednost), v zájmu kýženého zvýšení své sledovanosti nepohrdne skandálem? Ostouzení na obrazovce je nejefektivnější.
   A tak každému, kdo má Kainara rád, dostalo se loni v listopadu zcela mimořádného zážitku. Relace Blues o mrtvém vrabci, nazvaná podle básníkovy rané písně a slibující pohled na "kontroverzní i inspirativní dílo Josefa Kainara, komunisty a jazzmana", díky hlavně archiváři Jiřímu Lapáčkovi sice zasvěceně přiblížila přerovské kořeny Kainarova díla, v pořadu zazněl také Kainarův hlas a názor na poezii i řada jeho veršů, včetně zmíněného zde už Blues o básničce a vlezlé ženě a veršů z Českého snu, ale to vše (pomineme-li slaboduché žvatlání Gábiny Osvaldové, podle jejichž vzpomínek z dětství na Dobříši Kainar "nepůsobil dojmem výhrůžného samce", a Jiřího Černého, ve zmínce o Kainarově angažmá v kavárenských orchestrech pletoucího si Ostravu a Olomouc a objevujícího, že se básník na konci svého života "najednou stal rockovým autorem"), zastínila dvojice vykladačů osobnosti a tvůrčí cesty Kainarovy, dvojice lepší než trojka dialektiků z někdejší proslulé zábavné berlínské revue NDR, totiž pánové Jiří Brabec a Milan Uhde.
   Jiří Brabec vzal Kainara hákem. Uznal mu první tři sbírky, vše další zatratil jako údajný pád do sentimentu, patosu "a pak zase do toho vyznání" (ano, demagog bez váhání a rád nazve cit sentimentem a opravdovost patosem) - a jeho tvorbu po sbírce Člověka hořce mám rád (kterou odsoudil rozčilen už jejím názvem, upřesňujícím, k jaké lásce se během pár let básník Veliké lásky dobral) vyřídil tvrzením, že báseň (Malá půlnoční hudba ze sb. Moje blues), která začíná jakoby v tónu Osudů a Nových mýtů ("Nebyl jsem zrozen / Byl jsem jenom vhozen / Do té vody / Do té černé vody // Která se žitím nazývá"), se prý "pojednou láme (...) a už tu máme Kainara, s kterým jsme se potkali v padesátých letech". Že by verše o lásce, ve které jsme vždycky poslední i první, verše o lásce a výzva "Hledejte lásku / Ne Víc není nic", "Hledejte lásku Jak ji slepec hledá / A jděte po lásce Jak psi", verše "Sen nesen Něha neněha / Za láskou vytrženou / Z její duše malé - ", ukazovaly zrovna k padesátých letům, to je objev epochálnější než výlety pana Broučka a Jiří Brabec by si to měl dát patentovat. U adepta literární historie by se to snad dalo pochopit, i když nikoli omluvit: padesátá léta nezažil. Ale p. Brabec, který tehdy pilně psal do Literárních novin a jinam? Copak neví, co by se bylo právě v těch LN sneslo na hlavu nebožáka, který by si troufl napsat, že "víc není nic" než láska? Brabcův prudký výpad proti Malé noční hudbě a jmenovitě proti verši ironizujícímu "brýlaté znalce frází" vzbuzuje podezření, že kritik vztáhl Kainarův šleh na sebe a dodnes to - jak se dnes říká a píše - nerozchodil ani nevydýchal.
   Přání pomstít se je špatný rádce; poradí literárnímu historikovi, aby Kainara ostře sjel za to, co se nejednou u tvůrců naopak chválí: že nepsal pořád stejnou poetikou, s níž začínal a jaká se jemu, panu Brabcovi, líbí; navede ho, aby Kainarovi vylál za vyznání už v názvu sbírky, místo aby si povšiml, že v tom vyznání dominuje provokativní, nedobové příslovce hořce; a namluví mu, že při despektu ke všemu po prvních třech sbírkách může se pokusit zamlčet velkolepé finále Kainarova díla, kdy si mladé pokolení nad Kainarovými verši pro svou hudbu řeklo s Michalem Prokopem "tak to je ono, to je přesně ono!" a kdy užaslo (to v pořadu dosvědčil zas Vladimír Mišík) nad tvůrčí pohotovostí a spontánností básníka ještě pár hodin před smrtí. Zatímco p. Brabec si na Dobříši zhnuseně říkal, když tam potkával Kainara, "tak tohle je ten básník Osudů, Nových mýtů a Příběhů" a kladl si otázku "je to možné vůbec?" a fantazíroval o jeho "pseudotvůrčím stavu", mladá generace na Dobříš za Josefem Kainarem ("režim nerežim", jak to nyní řekl Mišík) jezdila, přiměla ho, aby se vrátil k psaní písňových textů a našla si v něm svého člověka, svého Mistra. To zaznělo před závěrem televizního Blues o mrtvém vrabci jako bezděčná odpověď na tvrzení p. Brabce, že Kainar prý na konci života zjišťoval, jak již "nemá na návrat" k poezii vyjevující "to nejpodstatnější, čím ten člověk žije", a jak "nemá ani na krok vpřed."
   Milan Uhde zkusil vypořádat se s Kainarem na úrovni méně naivní. Ani on sice neodolal a rozhovořil se o Kainarovi jako o člověku, který se svou rolí v čele přípravného výboru nového Svazu českých spisovatelů odvděčoval za odepisování dluhů u Českého literárního fondu (podle p. Brabce Kainara vedla "únava ze sebe sama a z poezie k takovému, řekl bych, pohodlnému životu, což byl jeho dlouholetý pobyt na Dobříši"); kdo takto soudí, soudí patrně z osobní zkušenosti s praxí příznačnou spíš pro tržní svět než pro básníky. Ale na rozdíl od literárního historika p. Brabce si p. Uhde ještě asi pamatuje, jak např. Český sen vítal p. Brabcův kolega, nedávno zesnulý literární vědec Miroslav Červenka rozsáhlou recenzí, podle níž Český sen "lze s radostí označit za jeden z velkých úspěchů současné české poezie," neboť "vřelý cit, jasná myšlenka a poctivé slovo spojily se tu ve vzácné dnes shodě," a jak Český sen okouzlil p. Milana Schulze "svou neúprosnou životní pravdivostí, svou tvrdostí a jemnou citlivostí, krásou a barvitostí naší mateřštiny," a tak Kainara nepeskuje za výměnu poetiky a neoceňuje jen jeho první tři sbírky, právě naopak. Co by podle jeho názoru potkalo jen "průměrného básníka", kdyby zkusil "změnit svou poetiku" (tomu by "poezie šla k čertu"), to o Kainarovi neplatí: "On byl tak vynikající básník, že on i když šlápl na hrdlo vlastní své písni, tak ona to byla poezie, která" (nejenom) "dostávala státní ceny", ale také se "příznivě lišila od tehdejší průměrné poezie; to byla úspěšná poezie, to je marné (...). On uměl napsat báseň, která měla veliký poutavý úspěch." Podle p. Uhda Kainarova poezie byla "čímsi vždy uskřinutá. Ale je to velká poezie. Za to ručím."
   V rozkošném rozporu s tímto ručením, jako by se náhle rozpomněl, jak v úvodu relace tvrdil, že Kainar se snažil kruté době "svým velkým talentem vyjít vstříc" a že přitom "ten velký talent ztratil", Uhde pak ocejchoval Kainarova blues z šedesátých let tvrdě jako "vlastně vyznání člověka, který zmarnil svou příležitost". A na doklad toho se až neuvěřitelně primitivně chytil verše z básně Dvanáct kytar (knižně až posmrtně ve Včele na sněhu): "On byl nešika už v dětství. On neuměl vzít věci do ruky, aby je nezmarnil. Aby je nezničil." A z výše dospěláka, který "umí vzít věci do ruky" a jehož nebetyčná mravní výše mu dává právo nezvedeného kluka nešiku Kainara pěkně vykrákat, předvedl divákům ČT 2 svou úžasnou ušlechtilost, velkorysost, ba blahosklonnost:
   "Já se na Josefa Kainara nedovedu zlobit, i když vím, že přijal funkci, kterou nebylo dobře přijímat, funkci předsedy konsolidovaného a obrozeného komunistického Svazu spisovatelů; nedovedu se na něho zlobit, protože ta ztráta básnická, kterou si sám přivodil, je tak dalekosáhlá, že si myslím, že on se sám potrestal tolik, že svolávat na jeho hlavu ještě další nějaké kletby, to já neumím."
   A taky by to bylo holý nevkus. Vždyť ve své montáži "Jsem-li však synem orla a komunistické strany..." (ke čtyřicátému výročí založení KSČ) p. Uhde chválil "nový, životem ospravedlněný a prověřený patos stranické poezie Halasovy, Závadovy, Mikuláškovy, Kainarovy" a utvrzoval čtenáře v jistotě, že "spojení většiny českých básníků a spisovatelů se stranou od jejího vzniku je ke cti jejich lidskému i uměleckému profilu."
   Užuž se zdálo, že potměšilé rozhřešení, které udělil p. Uhde Josefu Kainarovi, vůbec se překonat nedá, ale to neznáte hadimršku, totiž p. J. Brabce, který má rád poslední slovo a připravil si je parádní a s citátem na papírku:
   "Pro básnictví zůstává Kainar v těch třech prvních sbírkách, ty ostatní jsou dokladem toho, jak obtížné je uchovat si tu páteř, o kterou tak stál." A k tomu mj. ocitoval začátek Epitafu z prvotiny Příběhy: "Na posledním kroku dlouhé cesty / smět se ohlédnout a říci: / - Byla přímá -"
   Pak už jen malá, zato dramatická pauza a vítězný pohled do kamery:
   "Kainarova nebyla přímá."
   Jednou z lesa / Domů se nesa / Moudrý Ezop / Potkal brabce / Který brabence - totiž Kainara - / Málem sezob. Ale nějak se mu to nepodařilo. Celý les přece ví, jak přímá byla cesta p. Brabce (to on vidíval "jeden z nejsvětlejších vzorů" ve St. K. Neumannovi a potom pro změnu zas úplně jinde) a svého času se takto pěkně zapřísahal: "Mám to štěstí, že patřím ke generaci, která se nepřimkla, ale která šla od Května a Února k dnešku, spolu se stranou či Svazem mládeže." A taky se ví v tom krásném lese, že Kainar uměl "Vzadu nechat prach // A silnou vzpomínku // na sebe v rovinách."

   (16. listopadu uplynulo 35 let od Kainarovy smrti)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]