Antonín Slavíček (100 let od smrti)

   „Slavíček, když maloval, dělal dojem, jako by se s někým neviditelným rval, jako by něco trhal. Přiskakoval k plátnu, odskakoval, bil do plátna a vše v takovém chvatu, jako by šlo o život. Někdy i křičel, klel a nevěděl, co se kolem něho děje. Když ho někdo vyrušil, býval rozčilen a běda, jak mu vynadal. Býval uřícen a udýchán.“
   Slavíčkovi umění znamenalo zápas. A protože umění pro něho bylo vše a nade vším, zápasil všude a se vším. Rval se i sám se sebou. Proto potřeboval tak často šermovat v diskusích, neočekávanými výpady znovu si ověřovat svou sílu. Nedával nikomu definitivu, nejméně sobě. Upřímnost považoval za první ctnost a povinnost. „Být veskrze upřímným k sobě samému i k jiným!“ Zápasil proto, aby prosazoval svou poznanou pravdu. Všeho je nutno znovu se zmocňovat. Nic nezískáme zadarmo, bez boje, nejméně v umění. Nebyl zvyklý ustupovat. Slavíčkovu neústupnost, až tvrdohlavost vystihuje tato příhoda. V roce 1902 vybuchla v Malých Antilách sopka Mont Pelée. Na tuto světovou událost došla řeč mezi Slavíčkovými přáteli. Avšak Slavíček odporoval ostatním v zeměpisném určení místa katastrofy. Stál na svém, že Mont Pelée je na dnešních indonéských ostrovech v Asii a nikoliv v Malých Antilách u Jižní Ameriky. Když byl jeho omyl utvrzen přinesenou mapou, neustoupil ani tomuto zjevnému důkazu. Prohlásil, že tedy v jeho atlase musí být chyba.
   Večer po práci se scházeli malíři často v hospůdce, aby si podebatovali o „kumštu“. Jednou u vedlejšího stolu začala rozjařená parta zpívat národní písničku, avšak zkomolenou neslušnými slovy. Slavíček bez rozmýšlení chytil tác a mrštil jím přes plentu po zpěvácích. Dříve než se překvapení zvedli, aby se vypořádali s troufalým atentátníkem ručně, dopadl za táckem mezi ně Slavíčkův spravedlivý hněv. Ačkoliv nebyli zvyklí poslouchat kázání, upřímnost Slavíčkova rozhořčení je nakonec přesvědčila. Když opadla vlna rozčilení, prohlásil o nich Slavíček proto, že v nich cítil rovnocenného partnera: „Jsou to fajn chlapi!“
   Když Slavíček vypravoval o svém malování, nesnášel kolem sebe nemalíře. Požádal tedy jednou přítomného stavitele, zda by se nemohl na chvíli od společnosti vzdálit, jen co se vyzpovídá. Stavitel ochotně vyhověl. Po jeho návratu se obrátil k němu Slavíček se sklenicí: „Tak si s nimi ťuknu, protože jsou chudák!“ - Chudák za to, že neznal tvrdošíjnost, že neuměl hájit své. Slavíček znal ve všem jen dvě krajnosti. Chlap na jedné straně a chudák na straně druhé. Jde s jedněmi, staví se proti druhým a často zůstává sám.
   Začátkem dvacátého století jsou oficiálními zákonodárci našeho umění lidé, kteří těží stále ještě z málem půlstoleté slávy výzdoby Národního divadla. Za ně vyslovuje stanovisko ke Slavíčkovi nejvlivnější z profesorů Akademie, Vojtěch Hynais: „Jsem proti vám.“ Zdůvodnění zkracuje na sebevědomé: „Zásadně.“ Tak zásadně, jako nemůže chudák vystát chlapa, řečeno slavíčkovsky. Ti chudáci, kteří od sebe odehnali chlapského „husitu“ Mikoláše Alše, nemohou mezi sebe přijmout ani chlapácky svéhlavého Slavíčka.
   Proti těmto konzervativcům se v roce 1907 nejrozhodněji staví osm mladých umělců, kteří chtějí stykem s moderní Paříží dohnat to, oč naši výtvarnou kulturu zdrželo zpozdilé vlastenčení. Avšak ani k nim se Slavíček nepřiřazuje. Brání mu v tom jeho opravdovost. Nemůže splynout s těmi, k nimž se přidružují i neseriózní kokety.
   Střed pro Slavíčka neexistuje. Střed je ředěná polévka, křtěné víno a falešný kov. Ke středu patří podlézavci, malodušní lidé, toužící jen po společenském uplatnění, opatrníci a diletanti. Tato odrůda chudáků naplňuje Slavíčka odporem. Utíká od nich k velikánům naší minulosti, k hrdým a nezlomným Českým bratřím. Od falešných měšťáků utíká z Prahy na venkov. Tam vidí, jak „lidé místo potahů orají si sami a zkypřují tu kamenitou zemi, - jen aby to něco málo jim dala“. Vidí „ustarané dědky a babky, jak se hmoždí s haldou barevných bavln na trakaři a vezou si to domů k stavu, který už čeká na tu práci.“ Splývá s krajem, v kterém zdomácněl, v němž každého znal i jeho skoro celý život. Tady na Českomoravské vysočině, v Kameničkách, mezi opravdovými chlapy života se cítil doma. Někdy se v něm ozvala i výčitka: „Oni se dřou a já jen maluju.“ Ale zaháněl ji prací. A jeho malování byla dřina.
   Před chudáky utíká alespoň na chvíli z Prahy i do Paříže. „Jak se těším, až z těch úzkých a žabáckých poměrů budu moci na nějaký čas vyklouznout!“ Do Francie však odjíždí z jiného popudu, než k ní směřovali malíři před ním. Čermák vytěžil z Paříže světovou slávu. Ženíšek, Brožík a Hynais v sobě překryli okoukanou pařížskou noblesou a nacvičenou elegancí zbytek českého cítění. Barvitiovi a Pinkasovi po návratu z Francie již Praha nerozuměla. V jediném Chitussim tkvělo domácí cítění hlouběji, než aby mu mohl ublížit šestiletý pobyt v cizině. Slavíček se však nejede do Paříže ani odrodit, ani školit. Jede své osobité a již zralé dílo zkonfrontovat se světovým měřítkem. Tři roky před smrtí.
   Z roztěkanosti povrchního pařížského života utíká Slavíček k obrazům v Louvru: „Venku to lítá, užívá a většinou perversně bere život a tu je klid. Tady máte staré césary, samé antiky. Tam ohromného Rembrandta a z poslední doby Courbet. Ach to je vám báječné!“ V Paříži však poznává, i z čeho vyrůstají ty kokety a junkeři moderního umění, jimž už doma nedůvěřoval. „Paříž užívá bez konce. Není tam života přirozeného. Všechno se maluje, aby líp vypadalo. Věřte mně, prokoukl jsem ten život! Byl jsem rád v něm, protože má ruch a pohyb – a chvat těch několika tisíců, co stále utíká po chodnících. Viděl jsem ho, někde se mi mnoho líbil, ale někde je příliš hnusný, než aby se srovnával s vážným cílem celého života, který přece netrvá jen chvilku.“
   Umění tehdejší Francie vyrůstalo z této chvilkovosti. Společnost žila heslem „Po nás ať přijde potopa“ a umělci nabízela „carpe diem“ – chyť den, zachyť chvilku, okamžik! Figuralista Renoir zachycoval onu prchavost mladistvé svěžesti v dívčích aktech, Toulouse-Lautrec chvíle „povyražení“ utrácené v nočních podnicích, Degas stále unikající pohyb tanečnic. Krajináři Monet, Sisley, Pissarro rychle zaznamenávali skvrnami barev na plátno záblesky mizejících nálad a těkavého světla. Proto Slavíček rozřezával a pálil vlastní obraz, byl-li chválen přirovnáváním k Francouzům. Z Paříže si přivezl pouze povzbuzení do dalšího malování. Viděl, že i ti největší nespadli hned z nebe, ale že museli pracovat a že ne všechno od nich je nejprvnějšího řádu. Počíná si opravdové práce vážit.
   Přivezl si i chuť poprat se s lehkovážností Francouzů. Ani jej nenapadne, aby svůj hromotlucký krok srovnával s cupitáním korzujících světáků! Naopak – ještě více si přidupne po svém. Zadržují-li francouzští impresionisti proměnlivost světelných efektů pouze na půlmetrových formátech, pustí se Slavíček do čtyřmetrových pohledů na Prahu. A nechce rozsáhlý rozměr plátna vyplnit pouze leskem prejzových střech, namodralými opary kouřících komínů a záblesky skel v oknech. Jeho velkým nárokům na umění je toto vše málo. On musí mít v obraze přítomnu celou minulost, slávu i úzkosti starobylé Prahy. Musí do ní vložit všechny podněty vyvolávané každodenní četbou a studiem historie.
   Právě tak navzdory malíři francouzských katedrál Monetovi staví Slavíček dvoumetrové plátno před svou lásku, před Svatý Vít. Vnímat bohatství gotiky jen okem připadá mu povrchním. „Táhne mne k věcem něco jiného než pouhý motiv a pouhá malebnost.“ Těží z nejsilnějšího zážitku své francouzské cesty a tím bylo setkání se štrasburskou katedrálou. „Nevím, udělalo-li na mne něco v životě většího dojmu než tenhle kostel, kde člověk i když nevěří, bezděky se choulí do sebe, a když ne vírou, tak mohutností toho díla velikého smeká, i kdyby ani nevěděl, že se vůbec tam má smeknout.“
   Proto stojí nyní Slavíček na prostranství Pražského hradu drážděn nenáročnou spokojeností nehloubavého Francouze. Stojí troufale před zamlklostí staletí, aby je přinutil vydat o sobě svědectví. Kreslí, podmalovává, maluje. „Ach pane – panečku! Tak žiju – trápím se – mořím se – začínám stále znova – a znova. S ničím nejsem spokojen – ale na dnu duše to leží; ten veliký fantom gotiky – které dělaly věky – a nejde to tak snadno ani lehce. Znova jsem začal – rozřezal nožem a znova natáhl plátno a znovu ho rozmanžároval – zítra zase natáhnu a znovu…“
   Avšak pevná stavba se dotekem štětce kácí, rozdrobuje se v skvrny a rozpadá v jednotlivosti. A Slavíček s ní ztrácí svou dosavadní troufalost. V takových chvílích v Kameničkách vybíhal do nočních uliček lesa, aby napětí strachu uvolnil v dobrodružství vynuceného nebezpečí. Od Svatého Víta Slavíček poprvé resignovaně odchází a vzdává zápas. Vracel-li se z polí v Kameničkách večer „zedřen jako kobyla“, byla tentokrát jeho únava o neuspokojení hlubší. Ustupuje čestně z kolbiště, ale tam někde na dně se v něm usazuje trpkost, výčitky a napětí.
   A k tomu se valí rána za ranou. Ve Slavíčkově letenském domě přibývá obrazů, přibývá i dluhů. Slavíček se znovu pokouší o existenční zajištění získáním profesorského místa na Akademii. Obrací se na přítele Raise. „Jedná se mi o tu mizérii, kterou mám a o níž málo kdo ví. Těžko se dělá člověku lordem, když nemá, ale ještě tíž chudákem – Věřte, mám už toho života až po krk – Plave člověk stále a už cítím, že by se tak dál nemohlo žít. A při tom se musí pracovat. Při těch nejhorších starostech!“ Náhle onemocní paní Míla. Je nutné s ní odjet k moři. Ruka zlomená na dalmatském skalisku je to, co nejméně bolí a co nejméně zabraňuje malování. Slavíček se hlodá bolestmi uvnitř, v sobě. Starobylé pražské zdi, které tak rád maloval, opora před současnou malostí, jsou bourány bezcitnou neurvalostí chamtivých lidí. Utíká proto přede vším do kraje, kde zná každého človíčka až do jeho každodenního břemene, ne lehčího než vleče v sobě Slavíček sám. Jede jakoby pro poslední útěchu k svému příteli faráři Selicharovi.
   Jako bojovník nezvyklý nadlouho pokoře, neznající sklánět hlavu, neuznávající oddych a odpočinek, nemůže však ani zde, v okolí Německé Rybné, mlčet. Znovu zkouší své sebevědomí, povzbuzuje potlačenou troufalost. Ještě se pustí do svých dvou posledních krajin, jež zůstanou symbolicky nedokončeny. Jako nezná konce Slavíčkova cesta boje a vítězství.
   Jeřáby, uschovávající ve výškách své rudé plody, ční nesehnutě, hrdě proti nebi a značí lidem cestu nepoddajnosti. Cestu v obraze jen tušíme, cestu domýšlíme, cestu již Slavíček nedomaloval, pouze naznačil. Poslední obraz zamýšlel naplnit každoročním zápasem člověka s přírodou ve žních. Jako by chtěla příroda dokázat, že přemožitelná je pouze organizovanou prací lidí, nikoliv troufalým jedincem a jeho svéhlavostí, pomstí se odbojnému malíři. Osvěžení v lesním potoce, jímž ho zláká, změní v smrtelný dotyk, který ochromí Slavíčkovo tělo již nevyléčitelně.
   Poprvé se vrací do Prahy nikoliv se štítem, ale na štítě. On bojovník ví, co to znamená. Místo divokých toulek nočním lesem už bude jen vyváděn přáteli na krátkou procházku Stromovkou. Kdo jej potká, povzdychne si: „To je ten jarý Slavíček, jenž si vždy tak švarně vykračoval a tak jasně díval se do světa?“
   S životem jako s uměním se Slavíček dostával do křížku, i s ním se rval, i jej chtěl zdolat. Jednou jím silácky lomcuje, plný elánu a hromotlucké jistoty. Jindy jím škrcen, cloumán beznadějí a zmítán marností. On, který znal jen hýřivost plnosti, všechno nebo nic, který zdeptával veškerou omezenost, polovičatost, má se nyní sám omezovat? Místo žití živořit? Má místo aktivního bojování pouze přihlížet bitvám, do nichž již nemůže zasáhnout? Neuměl být nikdy divákem. Zábavy vždy kazil. Poprosí proto ty, kteří snadněji přežijí, co on přežít neumí, poprosí své nejbližší, aby mu odpustili.
   Dříve se však ještě jednou vztyčí. Ještě vyzkouší své rváčské ambice. Ještě maluje. Staví si doma zátiší. A ptá se přátel, není-li v nových obrazech něco nemocného. Zátiší však jmenují Francouzi nature morte – mrtvou přírodou. I model připomíná Slavíčkovi životní prohru.
   Byl vždy chlap, nebude nikdy chudák! Nevzdá se ani nyní. Přizpůsobovat se nikdy neuměl a nebude se učit ani teď! Dostal-li jej život na lopatky, má ještě možnost posledního vítězství. Zvítězí ještě jednou – naposledy – sám nad sebou. Jeho nezdolatelná vůle zvítězí nad vším, co ho volalo k životu. I výstřelem proti vlastnímu srdci poráží chlap chudáka.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]