Český dramatik, režisér, editor, pedagog na pražské DAMU Přemysl Rut (1954) patří k autorům publikujícím kontinuitně od osmdesátých let do současnosti; redakční věty na přebalu, budící místy dojem málem "zakázaného autora", berme jako projev kulturní mytologie: komu "komunistický režim" alespoň jeden text "nezakázal", ten nepatří do "Literatury". Rutova nová kniha vyšla jako 29. svazek edice "dramatické texty" v pozitivně agilním brněnském nakladatelství Větrné mlýny, a to "díky laskavé podpoře Ministerstva kultury České republiky", což by měla být samozřejmost. Není opatřena shrnujícím názvem, nese však výmluvný podtitul (titul?) HRY S DRUHÝM JÁ. Přináší dvě divadelní a dvě rozhlasové hry: prvním třem je společná snaha vložit do historického rámce aktuální modelovou situaci, zatímco třetí, rovněž modelová, je zasazena do přelomu 80. a 90. let a představuje svého druhu apokryfní výklad spojnice mezi "mocí" a "bezmocí" na pozadí některých máchovských motivů.
   Rut je spíše pokračovatelem tradice modelového realismu O. Daňka nebo - snad lépe - epického divadla než řekněme poetiky absurdní a hravě poetistické, ale to neznamená, že by mu chyběl cit pro absurditu či nonsens, odhalování lidské ješitnosti a zrodu mýtu na jejím pozadí: svět chce být klamán, proč jej tedy neklamat, říkejme si s klasikem. Je to častý motiv intelektuálně hravé literatury, ovlivněné postmodernou (D. Hodrová, V. Macura). Hlavním tématem všech her jest, jak uvedeno výše, vztah mezi mocí a jejím protipólem, což by samo o sobě bylo vděčné téma schematických her glorifikujících "boj s diktaturou" a "totalitou".
   Modelovost, snaha najít obecné, podstatné zkušenostní vrstvy a snad i opakovatelné zákonitosti se projevuje ve všech čtyřech hrách, byť jejich žánrové východisko je odlišné. Za schematické je jistě označit nelze. Ne náhodou hraje domněle protikladné postavy jeden a týž herec, což je demonstrativně zdůrazněno v rozhlasové apokryfní hře nazvané Dvojrole, jejíž text knižní svazek uzavírá. Charakterově i lidsky málo pevný Vilém Ujc, vedený k politické kariéře ženou Jarmilou, si vymyslel politického protivníka Hynka Jejdu, jehož jménem opatřuje vlastní opoziční texty jako vystřižené z havlovské dílny: "Ujcův a Jejdův žebřík se opíraly o sebe navzájem. Spíš než žebřík to byly společenské štafle: stály samy, vystačily si." Ochotně je vysílá zahraniční rozhlas (Turecko!). Když umírá Ujc (je popraven jako ministr vnitra "lidem"), byl již založen Výbor na podporu Hynka Jejdy, z něhož se smrtí "tyrana" stává legenda, mýtus, symbol boje za svobodu: "Smrt Ujcovi, Jejda na Hrad!" (s. 180). Čtenář či posluchač zvyklý na vnější věrohodnost zápletky sice bude krčit rameny, hra má však svou pravdu vnitřní, podstatnější.
   I druhá rozhlasová hra svazku nazvaná Babinský a Palacký neboli Báseň a pravda klade noetickou otázku, jaké jsou hranice mezi pověstí a pravdou, po níž všichni touží jen tehdy, je-li v souladu s jejich "vnitřním smýšlením", s jejich obrazem světa, vírou, ideologií nebo zájmy. Domnělá schizofrenie, v níž žije Babinský, dobře si vědom toho, jak si vymýšlí, domnělá prostoduchost posluchačů, kteří poslouchají v hospodě jen to, co chtějí slyšet, aniž by tomu moc věřili, je konfrontována s mentalitou učence a historika, tak trochu pedanta, jeho touhou "vidět zákonitost v dějích spíše náhodných" nebo "matným charakterům přikreslit rysy hrdinů" (s. 138) a trochu ješitnou touhou, aby budoucí viděli historii "mýma očima". Jakkoli Babinského a Palackého nemůže hrát jeden a týž herec, je poměrně odvážná spojnice mezi těmito dvěma historickými postavami postmoderně zdůvodněna. Vztah mezi historií a legendou je tematizován i ve hře Olga a Ďábel s podtitulem Zlopověst. Sedmispáči jsou volnější adaptací textu křesťanské legendy a mj. ukazují, jak se v průběhu let (144) změnila víra, změnily se kulisy, ovšem schémata chování "elit" se nezměnila a Anděl strážný odlétá nejen proto, že splnil své poslání - tlumočit Malchusovi jeho osud (!). V této hře "kromě představitelů sluhy Malchuse a Andělíčka Můjstrážníčka hraje každý herec dvě postavy" a snad nejtristněji nepůsobí mocichtiví císařové nebo demagogičtí "strážci pravd", nýbrž neměnný "Stavitel kulis", což je obraz dělníka blízkého robotu: "Jak se ten člověk plahočí, jak v potu tváře dobývá svůj chléb, bez jediného slova, a co hůř, bez jediné myšlenky, jak páchá zlo stejně jako dobro, od rána do večera, den za dnem, rok za rokem, nesmrtelný, protože nahraditelný. Po celý život čeká na jeho plat několik takových jako on" (s. 24) Z tohoto skinheada jde až strach.
   Rut je postmoderní v radikálním odmítnutí tzv. ideologie a velkých pravd. Muž s biblickým příjmením tuší, že ony "vítězné pravdy" zakrývají snahu udržet a rozšířit ekonomickou, politickou, vojenskou či jinou moc, popř. ji ostentativně podporují, a má dostatek vůle k postmodernímu poznání prostřednictvím dramatického tvaru, modelování postav. Postmoderní myšlení má sice své hranice a jeho absolutizace je umění i vědě pramálo prospěšná, rozvíjí však - zde dramatickou formou - mnohé souvislosti objektivní a povýtce trpké.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]