Lilly Hodáčová, občanským jménem Ludmila Jirsová, osudová láska Vítězslava Nezvala, "Zachránkyně", zemřela před 10 lety - 8. prosince 1998


   Z dopisů Vítězslavu Nezvalovi
   22. IX. dopoledne
   Na shledanou miláčku,
   pečuj o sebe, ať jsi brzy zdráv a můžeš přijet ke své smutné přítelkyni.
   Tvůj malý pavouček

   středa 17. IV. 1940
   Můj drahý Slávečku...
   Právě v pondělí a v úterý večer jsem si tak zalezla do postýlky a psala jsem si Zub... a řekla jsem si: Budulínek mi nepíše. Ale však on mi napíše. A bylo Ti mi tak nějak klidno a docela jsem to jako všechno vložila do rukou Božích...

   Dobruška, 2. VI. 1940
   První pozdrav z Dobrušky.
   Představ si, nocuji v domě, kde bydlil F. L. Věk! Bydlet najednou v knize!
   Na shledanou,
   Lilly

   3. I. 1942
   Maminka a Ty, vy dva jste to byli, kdo jste mne zabili. jsem mrtva. není mne již. Stala jsem se přízrakem. A teď si těžko, ale přece, zvykám na život přízraku.
   Piš mi hodně.
   Lilly

   neděle, 8. VI. 1940 odpoledne
   Drahý Slávku!
   Nevím, jak k tomu vlastně došlo, ale stalo se mi náhle jasným, že Tě nemám tak ráda, jak třeba předpokládáš, nebo by sis přál, nebo konečně si zasloužíš... Tušila jsem, že to tak dopadne, když jsem se s Tebou rozcházela na jaře, a když jsi mne tak prudce zadržel. Setrvala jsem na Tvé výslovné přání a slib, že budeš vedle mne žít jako přítel. Avšak vyvinul se z toho všeho zase způsob, v kterém se mi nežije dobře. Nejsem sto zbaviti se jakéhosi pocitu bázně, strachu. Dalo by se doslovně říci, že se Tě bojím...
   Proč všechno tak muselo dopadnout, proč jen to muselo tak dopadnout. Je mi smutno jak v podvečer na vsi. Sbohem. Drahý Slávku! Sbohem!

   10. I. 1942
   Drahý Slávku,
   Tys mi byl z lidí nejbližší. Myslím, že bychom bývali mohli být spolu šťastni v tomto smutném světě. Ale ten čas minul.

   27. I. 1944
   Teď jsem na Tebe vzpomínala, jak si spolu vyhrajeme jako děti.

   5. VI. 1945
   Ty můj nejněžnější a nejukrutnější. Já neměla nikdy jít od Tebe anebo Tě nikdy neměla milovat.

   31. XII. 1946
   Když někdo jednou říkal, že teď nic nepíšeš, řekla jsem, že je to tak správné, a kdybys vůbec teď nic nepsal, protože Tys přece dosáhl toho, po čem jsi toužil, zač jsi bojoval, o čem jsi zpíval...
   Když někdy v noci mě svírá úzkost a rozsvítím a třeba i pláču, dívajíc se na spícího Jeníčka a přemýšlejíc o tom, co se děje ve světě, říkám si, že nikdo jiný není tak povolán napsat zpěv proti atomové pumě, jako Ty...
   Vidím Tebe jako jedinečného duchovního bojovníka, vidím Tě v řetězu těch velkých a moudrých a silných, kterým by se snad mohlo podařit to všechno zachránit...
   Maminka je také šťastná, jsme jako dvě Janinky ve vřesu a máme broučka...
   Bez Tebe by ničeho nebylo. Slávečku, jaký je to pocit, když vidíme, že nějaký člověk je vlastně naším dílem? ... Vždyť já jsem přece úplně Tvoje děťátko!

   Připravil ks
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]