Každý jde svou vlastní cestou, proti vlastní vůli.
   Gustave Flaubert

   Když se ráno vydávám na cesty do světa města, potkávám je v autobuse, točícím se uličkami zahrad, domů, obchodů. Známe se od vidění, jen něco málo o sobě víme. Aby nebyli bezejmenní, pojmenoval jsem si je z útržků našich marginálních setkání a rozhovorů. Pan Vnukař, shrbený stářím a Bechtěrevem, hovoří často o svém vnukovi, pan Čadca (ze slovenské železniční stanice) je mladý bankovní úředník, pan Zlatník prošedivělý obchodník se vzácnými kovy, holohlavý inženýr v černých šatech pan Filda, sbírá hlavně stříhané známky Muchových Hradčan, pan ... Netřeba rozšiřovat paměťovou kartotéku, je jich všech tak kolem deseti. Známe se jen »od vidění«. A když jdu pěšky? Z okna vily v Brixiho ulici se mne jedna babka pravidelně ptá, kolik je hodin. Za sebou v okně má tři velké angorské kočky a stěžuje si, že ji ve sklepě žerou uhlí.
   A stará polorozpadlá bouda drobné cestářky, pomalovaná pubertálními kosočtverci s nezbytnou čárkou uprostřed. A jednou ráno jsem tam četl nápis křídou: »Zde se přijmou posluchači cestářské vejšky.« Mrňavá vlídná dělnice se tu pere za pár korun ve škarpách s býlím. Jednou jsem zaklepal na polorozpadlé dveře té boudy, ohřál se u minikamínek »vincka-chcípáčka«, obul si tam staré gumáky a sypal v mrazu ledovou cestu křupavou černou škvárou. A pak jsem potichu odešel. Tak jako odcházíme od snu, který chceme i nechceme snít, a který snad snem ani není...
   Kolikrát si myslíme tolik věcí o lidech kolem sebe a nikdy nás ještě nenapadlo, v zajetí egocentrismu, co si všichni tihle lidé myslí o mně? A když přijede syrový a studený čas a nechcete být sám a malý ve velikém městě na sklonku jednoho z těch dnů, kdy se uzavírá večer a ještě nepřišla noc, ale již vládne čas plný teskné melancholie? Chcete zapomenout na to, že jste, že budete sám, jen cigaretu rozdoutnáte, na rádiu budete ladit klasiku či džez. A budete čekat marně na milenku, přestože víte, že nepřijde, protože ji manžel dnes nikam nepustí... Potkat tedy alespoň přes den pana Vnukaře-nevnukaře, Zlatníka-nezlatníka, Fildu-nefildu... A až rádio přinese chvíle, kdy starý nemocný Armstrong podivným hlasem zazpívá nějaké smutné černošské blues, budete šťastný, že jeho smutku tak dobře porozumíte. A náhle neuvěříte tomu, že vaše milenka Zdena nemohla přijít, nepřijela. Je krásné, prožívat sen, touhu, hraničící s něčím docela jiným, s vědomím a šílenstvím. V tichu, kdy jen otevřené okno mluví s temnou nocí a jasnými hvězdami. Magické sny pak plují nad námi, bojíme se je jako balónky pustit příliš vysoko, aby nepřišly nazmar. Jsou sny křehké? V životě se také sní, smí, může a musí snít, ale docela jinak, než ve snu...

   Bezejmenní lidé, imaginární sny. Vše, čím obohatíme náš život. Ať chceme či nechceme, je tragický, protože je konečný. Vše, co končí je tristní. Jak jsou podivní quasibezejmenní lidé, které jsem si dosadil do rovnice života! Je ráno červnové neděle a já s nimi jedu periferií města. Podivné, nedefinovatelné ráno visí sytě ve vzduchu jako lákavé, přezrálé, šťavnaté ovoce. Ale já se bojím promluvit i pohnout se, protože jsem teprve na okraji cesty, snu, které denně prožívám s bezejmennými v bezejmenném, ale spoluspřízněném čase. Kolik pochyb a nejistot jsme v něm potkali, kolik povrchností i hlubokých prožitků přešlo v nás i kolem nás, udeřilo nás či pohladilo svými pohledy a lapidárně řeklo: »Ahoj člověče!« Plačka času odnesla sloty pohnutých dnů. A co lidé, které jsme potkali i nepotkali, poznali i jen zahlédli. Kavárna života. Hledači – čeho - přicházejí, posedí, platí, odcházejí. A jejich minulost, stříbrný vítr, proti nim nespoutaně a neohraničeně běží. A mozek – vesmír, ten muezzin s nekonečnou pamětí. Jediné svobodné teritorium tohoto světa. A nade vším aromatická vůně života. Je to vše málo, nebo moc?
   Omnis habet sua dona dies.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]