Po dvaadvaceti letech od tzv. sametové revoluce v roce 1989 už lze hodnotit dosažený stav naší společnosti. Vždyť za tu dobu dožila na tomto světě nejméně jedna generace našich současníků, která v onom roce převratné změny dosáhla 70 let. A ti, kteří mají ještě možnost i nyní v naší společnosti žít, mohou střízlivě hodnotit její stav. Nejméně dvě a půl generace spoluobčanů může porovnávat dnešní realitu s realitou předchozí, která se nazývala společností totalitní, komunistickou, ač do realizace ideálů komunismu měla hodně, hodně daleko. Ovšem i ta nově budovaná „demokraticky svobodná společnost“ má k ideálům, které nám z „balkonů“ slibovali hlavní protagonisté Listopadu 1989, velmi daleko. Mnozí byli tehdy v euforii přesvědčeni, že s odstraněním zkostnatělých elit a jimi prosazovaných idejí dojde k nápravě mnohých křivd v duchu základních demokratických cílů o svobodě, rovnosti a bratrství.
   Tehdy se však především bourala „železná opona“ mezi Západem a Východem, která byla od konce druhé světové války určujícím mezníkem světové politiky, takže jsme si nějak ani významně nevšimli, že Západem všemožně podporovaná myšlenka pádu komunismu byla převážně motivována vojensko strategickou snahou po sjednocení evropského (euroatlantického) prostoru v jeden kompaktní územní celek. Cílem bylo nejen oslabení tzv. sovětského bloku, ale také odsunutí východní hranice západní demokracie dále od USA a západní Evropy. A tak když k tomu posléze nečekaně rychlým postupem rozpadu sovětského impéria došlo, mnozí představitelé Západu na své sliby o rozsáhlé pomoci postkomunistickým zemím snadno a rychle zapomněli (Khol). Většina z nás, kteří symbolicky „cinkali klíči“ na náměstích našich měst, jsme si tehdy ani neuvědomovali, kam vlastně tímto krokem směřujeme. Všichni jsme měli především na mysli nápravu chyb, zbourání hraničních bariér mezi Západem a Východem, svobodu cestování a plné obchody zboží, které jsme do té doby znali spíše z turistických návštěv Západu. V tom nás utvrzovaly i prvotní politické, často i naivní představy zejména prvního polistopadového prezidenta. Většina občanů si vůbec neuvědomovala, že následně musí dojít ke zcela fundamentální přestavbě celé společnosti.
   Chceme-li s odstupem času uplynulých let hodnotit, kam jsme se to až dnes dostali, musíme se na to strukturovaně podívat skrze teorii systémového pojetí společenského vývoje. Bohužel, systém je nyní slovo neobyčejně nadužívané, aniž mnozí protagonisté tuší, co to ve skutečnosti znamená. Na tomto místě je také zapotřebí připomenout, že právě ono slovo a jeho slovní spojení bylo zejména v první polovině devadesátých let minulého století slovem nežádoucím, což nejčastěji připomínal a zdůrazňoval tehdejší premiér české vlády Václav Klaus. I tak však vzhledem k nedostatku mnohých relevantních údajů zůstaneme jen u vybraných, klíčových jevů, jejichž prostřednictvím to základní zhodnotíme.
   Jak známo, rozhodným subsystémem společnosti je politika, která určuje směr, cíle a prostředky jejího vývoje. Ten, kdo má politickou moc, ovlivňuje rozhodným způsobem její budoucí charakter už proto, že ona politická moc se vzápětí chápe i moci ekonomické, bez níž by nebyla ničím. Jak už jsme napsali výše, v listopadu 1989 došlo k nenásilné změně politického subsystému, když jsme v podstatě zaměnili reálný socialismus za počátky (respektive staronový návrat) budování společnosti kapitalistického typu, aniž jsme si toto pojmenování chtěli tehdy připomínat. Protože však nikdo z tehdejších představitelů státu s tím neměl žádné praktické zkušenosti, byli jsme odkázání většinou na učebnicové poučky a rady a návody mnohých západních vlád a institucí, mezi nimiž na předním místě figurovaly Mezinárodní měnový fond a Světová banka, dále pak OECD, Evropská unie se svými institucemi a mnozí zahraniční experti, jichž se zde většinou na naše náklady prohánělo. Jejich „královské rady“ jsme nekriticky přijímali jako prověřené vzory. I mnozí naši státní úředníci a politici té doby vyjížděli na krátkodobé stáže na západní univerzity, aby se pak vraceli s tím, že nekriticky papouškovali povrchně nabyté vědomosti a předváděli se v duchu mouder Šalamounových. Tak jsme se z jednoho extrému, kdy Sovětský svaz byl ve všem náš vzor, rychle přesunuli do extrému opačného, v němž se stala naším vzorem Amerika a Západ vůbec. Nějak jsme si v euforii nad znovu nabytou demokratickou svobodou při tom předávání zkušeností Západu nevšimli, že onen vyspělý kapitalismus (jemuž ovšem mnohem výstižněji přísluší název oligarchický) již jede vlakem, který se zpomaluje, a my naskakujeme do jeho posledního vagonu. Jinými slovy, že tento vyspělý kapitalismus se sám řítí do vlastní krize, na jejíž nápravu nemá žádný uspokojivý návod, což se naplno projevilo v závěru první dekády jednadvacátého století. A tak jsme dnes nejen svědky, ale zejména účastníky procesu, kdy se dosavadní vyspělý liberální neokapitalismus dostává do začarovaného kruhu, z něhož nenachází východisko. Tak se proto nemůžeme divit, že ani naše politické elity nenabízejí občanům nejen žádné střednědobé, natož pak dlouhodobé cíle, které by je motivovaly k hlubší sounáležitosti. Za všechny důkazy to lze doložit údaji z pravidelného sociologického šetření, prováděného od roku 1994 agenturou STEM, kdy na otázku, zda dotazovaní souhlasí a podporují současnou vládu, nyní kladně odpovídá historicky nejmenší počet respondentů. Tentýž trend se týká i ostatních politických institucí státu. Současná vnitropolitická situace je v podstatě chaotická a návrhy koaliční vlády jsou pak prosazovány silou koaliční většiny poslanců v Parlamentu bez předchozí diskuse nejen s opozicí, ale i se zájmovými skupinami a odbory. Tak se vytrácí dlouhodobý sociální smír a narůstá společenský neklid. Jsme svědky všeobecného rozčarování a nebezpečně narůstajícího nezájmu o společenské dění včetně rodícího se skupinového radikalismu. Vláda se k tomu staví přezíravě, pohybuje se v zaslepené představě o své neomylnosti a pochybné převaze, vyvěrající jen z prostého součtu volebních preferencí, aniž si připouští, že její hlavní politická součást ODS ve skutečnosti ani není volebním vítězem. Za dané situace je spíše zázrakem, že se ještě nerozpadla.
   Politický subsystém si samozřejmě musí pěstovat i mocenský systém ke své ochraně. My jsme se za uplynulé období ovšem dostali do stádia, v němž lze o schopnosti bránit výdobytky společnosti úspěšně pochybovat. Zatímco v období reálného socialismu jsme byly schopni ufinancovat 110 tisícovou armádu, která byla vyzbrojena v podstatě všemi druhy zbraní, dnes jsme z poloviny schopni plnit závazek, který jsme si se vstupem do NATO na sebe vzali, spočívající ve 2% finančním podílu na HDP, a z původní armády máme dnes sice profesionální sbor v počtu 30 tisíc, ale jen se značně omezeným zbraňovým arsenálem. Tak lze dnes úspěšně pochybovat o tom, zda bychom se za takového stavu byli vůbec schopni bránit nějakému vnějšímu nepříteli. Počty příslušníků policejních sborů se rovněž v důsledku nedostatku finančních prostředků neustále zmenšovaly a navíc tento sbor prochází neustálými organizačními a personálními změnami, což ve svém důsledku snižuje jeho akceschopnost. Všeobecná kriminalita se oproti předlistopadovému období značně zvýšila a naopak úspěšnost jejího odhalování a potrestání se snížila. Prudce narostla tzv. hospodářská kriminalita. Soudní systém se sice obohatil o prvky, které nám před Listopadem chyběly, oddělil se od výkonné moci, ale o efektivitě jeho fungování lze rovněž značně pochybovat. Důkazem je průměrná délka soudních sporů, která značně narostla. Nejzávažnějším, negativním jevem tohoto mocenského subsystému je skutečnost, že po 22 letech jeho demokratické výstavby je to subsystém, který je pravděpodobně nejvíce zkorumpovaný. To se týká zejména soudců, advokátů, všeobecně právníků, notářů, exekutorů, policie a vězeňské služby. Počty vězněných osob neustále rostou, na což nám nestačí věznice, takže se v nich podmínky neustále zhoršují tak, že již nejsme schopni ani dodržovat přijaté normy. Jsme dokonce již dlouhodobě ve stavu, kdy se nástupu trestu neustále vyhýbá okolo 5 tisíc odsouzených, a kdyby tito lidé všichni do vězení nastoupili, celý systém by se okamžitě zhroutil.
   Vůbec již nelze oddiskutovat fakt, že poslední vládní reprezentace svým přezíravým chováním nejen k politické opozici, ale i k ostatním zájmovým skupinám a odborům významně přispěla k narušení dosavadního sociálního smíru a vytvořila tak platformu k projevům (zatím) nenásilného odporu, jehož prostřednictvím se občané snaží vyjádřit svůj nesouhlas s jednotlivými navrženými a nepromyšlenými reformními kroky. Hegemonem (a zdá se, že jediným) tohoto odporu jsou dnes odbory. Bohužel, jsme také svědky určité radikalizace názorů na způsob vyvedení společnosti z této neradostné situace, zatím mezi jednotlivci a malými zájmovými skupinami. Nicméně to může být vážnou hrozbou pro budoucnost, a to tím spíše, pokud se celková situace v současném, krizemi se zmítajícím kapitalistickém světě nebude lepšit. A kdo si dnes na to vsadí?
   To všechno, co jsme doposud popisovali, se koná v konkrétním životním prostoru (prostředí), v němž žijeme. A tady je zapotřebí popravdě říci, že zde se za uplynulých 22 let skutečně změnilo mnohé k lepšímu. Většina dílčích ukazatelů, charakterizujících naše životní prostředí, se prokazatelně významně změnila k lepšímu, a to nejen tím, že došlo k celkovému omezení průmyslové výroby, které již nedominuje těžký a chemický průmysl a v důsledku vytěžení mnohých zásob hnědého uhlí byla omezen i jeho povrchová těžba, což v součtu nejvíce přispívalo v minulosti ke špatné kvalitě ovzduší, ale také bylo mnoho investováno do nových, šetrnějších technologií. Pronikavěji se zlepšila kvalita našich vodních toků díky zejména rozsáhlé výstavbě kanalizací a čističek vody. Stejně kladně se ovšem nedá hovořit o našem hospodaření s půdou, kde jsme naopak svědky celkově přezíravého vztah k ní. Nejen, že orné půdy trvale a rychle ubývá na úkor zastavěnosti, ale jejím monokulturním využíváním se trvale zhoršuje její kvalita. Pronikavě postupuje urbanizační proces, který má většinu typicky nedobrých charakteristik, známých nám z vyspělého Západu, a tak se na příklad okraje našich měst stávají zcela uniformní. Satelitní výstavba rodinných domů v okolí velkých měst má všechny neduhy, které se projevují již dnes jako nové nároky na jejich občanskou vybavenost, na niž nemá společnost prostředky.
   A tak když tento stručný popis situace, do níž se naše společnost za uplynulé období dostala, shrneme, nemůžeme rozhodně jásat a říkat si: Ano, právě tam jsme se chtěli dostat, takovou společnost jsme vědomě budovali. Těžko dnes říci, kdo je vlastně spokojen. Nejspokojenějším občanem této země zřejmě musí být právě ten jeden jediný, který po celou dobu jejího uplynulého vývoje byl jejím špičkovým představitelem, který určoval směr i její základní pravidla (a je jedno, v jaké to bylo či je funkci). Ano, byl to a stále ještě je Václav Klaus, který je nesmazatelně spojen s celou polistopadovou dráhou jejího vývoje. Za čas potřebný k odstupu ho budou dějiny realisticky hodnotit. To hodnocení nemůže být jenom kladné, zvláště pak vzpomeneme-li jeho dominantní úlohu na rozdělení původního státního útvaru a řadu dalších kriminálních aktivit.
   Hovoří-li někdo dnes o tom, že jsme za uplynulé období od roku 1989 položili (respektive obnovili) u nás základy kapitalismu, pak je zapotřebí se optat: jakého kapitalismu? Toho současného, zmítaného krizemi a tedy „zahnívajícího“, který neví, co sám se sebou má učinit, aby znovu nastartoval dráhu své prosperity a tudíž přitažlivosti pro ostatní souputníky a následovníky. Nikde a nikdo dnes totiž neukazuje spolehlivý lék na jeho neduhy, které se nakupily. Pak nemusí být daleko doba, kdy se hegemonem světové politiky i ekonomiky bude chtít stát jiná část současného světa, což se nemusí obejít bez ozbrojeného konfliktu. Kdo by se dnes chtěl dobrovolně této úlohy vzdát, že?
   Takže, na závěr úvahy se ptám: Kam jsme se to až dostali a co nás čeká? Ovšem bez vymezení vývoje a základních kritérií by svět nepřežil. Nechme zatím ten velmi složitý, celosvětový problém bez bližších rozborů. V souhrnu jde však o vytvoření supervelmoci: tu bychom s úctou, důvěrou a hlubokým vděkem nazývali SLOVANSKÝ EUROASIJSKÝ SVAZ.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]