1.

   Já teda jako na cestování moc nejsem, protože jsem přesvědčený, že co se člověk sám o sobě & o světě nedoví v nejbližší hospodě, tak na to nikdá nepřijde ani kdekoli jinde. Jenže znáte to - ženské! Ta moje na mě pořád dotírala, abych konečně taky jednou vytáhnul paty z domova.
   No a tak jsem teda vyrazil.
   Protože mě ale povalování někde po plážích právě dvakrát neláká, raději jsem z větší zčásti prošel a z té menší různými obskurními dopravními prostředky projel Pyrenejský poloostrov jako průjem - nejdřív od Barcelony ke Gibraltaru a pak zase přes Portugalsko zpátky na sever do Španěl, kde jsem posléze skončil v jistém Santiagu de Compostela: poutnickém to městě, kde si katolíci z celého světa dávají rande se svým Pánem, ti bohatší si s Ním odtamtud telefonují, no a ti vůbec nejbohatší si prý u Něho předem předplácejí osobní audienci. Kříže se tam u stánků na nádvoří svatojakubského Svatostánku dají koupit různé: plechové, dřevěné, plastové, marcipánové, ba dokonce i umně sestavené z buřtů. Zkrátka náš zákazník - náš pán!


   2.

   O únavou zemdlelé poutnice (obzvlášť o ty mladší & pohlednější & zámožnější) - o ty se místní rytíři svatého Jakuba starali jako o vlastní. Ale ta hladová a žíznivá těhotná kočka, ploužící se břichem po sluncem rozpáleném dláždění - tak ta holt zbyla na mne, na neznaboha.
   Stačilo po ní drobátko juknout - a hned mi bylo jasné, že o plech, dřevo, plast ani marcipán asi moc nestojí. Takže jsem jí ten kříž koupil buřtový. Sníst jsem jí ho ale raději dal kousek stranou, kde nás mohli z nebe vidět leda tesařův syn od jezera Genezaretského & Bohumil Hrabal z Libně, o kterýchžto jsem si byl jistý, že nad náma přimhouřej obě oči. Potom už zbývalo jenom vyštrachat v koši starou plechovku a nabrat do ní vodu z kašny. Jestli ta voda náhodou nebyla svěcená - tak to fakt dodneška nevím. Zato ale vím, že svatý František z Assisi by žíznivou kočku kliďánko napojil i mešním. Takže si žádné výčitky nedělám ani náhodou.
   Kočka se najedla, napila, mňoukla mi na pozdrav - a šla si někam zalézt, aby jí zbožní poutníci náhodou omylem nepřišlápli ocas.


   3.

   Mně sice ocas nikdo nepřišlápnul - ale i tak jsem toho papeženeckého běsnění začínal mít pomalu plné zuby, takže jsem si to raději odštrádoval směrem k jakési dělnické periferii, která se tak nádherně podobala starému Žižkovu, že jsem neodolal a navzdory ne právě utěšené finanční situaci zapadl do jedné putyky, která se mi již zvenčí jevila být alespoň jakž takž přiměřená mé kapse.
   Nespletl jsem se. Byla.
   Hospodská (již postarší obryně, proti které byly Marie Terezie a Kateřina Veliká hotové anorektičky) si mě nejdřív dlouze prohlížela, poté se mě dotázala, zda jsem Němec - a když jsem odvětil, že nikoli, alébrž Čech, zjihly jí okamžitě oči, poté mi vnutila porci uzených žebírek s bramborem grátis a vposled mi ukázala zažloutlou fotografii jakéhosi muže, na jejímž rubu stálo napsáno JOSEF K. Zbytek příjmení se už ani při nejlepší vůli nedal přečíst.
   Pokud bych se snažil někomu namluvit, že jsem s tou dámou komunikoval plynnou španělštinou, nachytal by mě každý snadno na švestkách. Byla to spíš jakási latino-francouzština s haličským přízvukem, něco málo šmrncnutá jidiš od Mukačeva. Ale to, že byl Josef K. můj krajan, interbrigadista, přítel obryniny matky & patrně též otec obryně samotné, který už nestačil pouťový prstýnek, který z lásky dostal od svojí španělské milé, nikdy vyhandlovat za regulérní snubák, protože po pádu Republiky zařval někde v horách při marném pokusu o překročení hranic směrem do Francie a nikdy už ho nikdo nenašel - tak to jsem časem pochopit dokázal. Obzvláště když mě pak obryně pietně vyvedla ven na zahradu za domem, kde ve stínu několika opelichaných palem stál prostý dřevěný kříž s rudou pěticípou hvězdičkou, přibitou v místě, kde se na jiných krucifixech zpravidla nalézá Ježíšova hlava s trnovou korunou. Ta hvězdička vypadala už sice drobátko jetě a vybledle, ale byla tam. Prostě byla.
   Jiní moji čačtí rodáci-partyzáni pět minut po dvanácté by na ni možná zhnuseně plivli. Oni na rozdíl od interbrigadisty Josefa K. koneckonců také nikdy za nic nepadli. Snad leda z ožralosti pod stůl v parlamentním bufáči. Natož aby snad někdy něčemu i za cenu omylu OPRAVDU věřili.
   Já na hroby ani do hrobů zásadně nikomu neplivu.
   Ať už nad nimi visí přibitého co chce.
   Dokonce ani tehdy ne, když v nich vůbec nikdo neleží, protože z něj nikdy nenašli ani ten pouťovej prstýnek.
   Obryně hospodská mi sice viděla na očích, co mi asi tak může táhnout hlavou - ale stejně pořád čekala, co jako udělám nebo aspoň povím. A tak jsem nad hrobem nepřítomného Josefa K. nejdřív mávnul pravou rukou horizontálně, potom vertikálně, řka: "In nomine Patri et Fili et Spiriti Sancti!" K čemuž jsem ovšem souběžně zvednul k rameni zaťatou levou pěstičku a zamumlal: "No pasarán!"


   4.

   Ne že bych to snad, probůh, dělal kvůli tomu, zase až takovej cynik fakt nejsem - ale pivo pak už ve výčepu teklo rovnou proudem, i sem tam nějaká ta kořalička padla...
   Dámy nechť prominou (čurat chodíte vy), ale nebylo věru žádného divu, že na mě přišlo chcaní. Ani bych se o tom ostatně nezmiňoval, kdyby se mi přitom v příšeří záchodu na dvoře nepovedlo omylem pomočit dva trpaslíky. Luíse a Ramóna (to jsem se ovšem dozvěděl až o něco později).
   Nebožtík Fellini by z nich musel bejt úplně hotovej. Což obryně hospodská, nemanželská dcera českého interbrigadisty Josefa K., nejspíš bejvala taky, když do toho všichni tři začali bušit.
   Ale stejně jako neplivu do hrobů - tak ani nikoho nešmíruju v pelechu. Pročež jsem se trpaslíkům za to mokro toliko slušně omluvil.
   Trpaslíci se na mě ani moc nezlobili. Asi už byli zvyklí. A navíc měli (o kom dalším na světě se to dá ještě tvrdit?) k nám Čechům tak ňák ouctu. Dokonce až takovou, aby mi se spikleneckým mrknutím špitli, že až dorazím do San Sebestianu - tak v žádném případě nemám chodit do Rybárny u přístavu, ale najít nálevnu U zdechlého kohouta a říct výčepákovi, že mě posílají malej Luís s malým Ramónem. Vostatek se už prej nějak poddá.


   5.

   Najít v San Sebastianu nálevnu U zdechlého kohouta nebylo zase až tak snadné. Leč podařilo se.
   Výčepák na vyřízený vzkaz od Luíse a Ramóna nejdřív nijak nereagoval. Stáhnul mě o dvě stě peset a nalil mi víno do dvou třetin skleničky jako každému jinému. Ve druhém & dalších kolech se už ale začala karta obracet. Já do skleničky, kterou jsem mu s dvě stě pesetami podal zpátky přes pult, dostal vždycky nalito až po okraj, kdežto ti dva Amíci, co stáli vedle mě, cucali za stejné prachy akorát ocmrndky ze dna.
   Ne že bych snad proti nim něco měl, proti Amíkům. Já ve svém bezbřehém ekumenismu vlastně nemám nic skoro proti nikomu. A ti vidláci z dobytkářského středozápadu v tom navíc byli ouplně nevinně. Prostě se jenom ve špatnou chvíli ocitli na špatném místě: v Evropě, kde jejich hrdinní krajané z bezpečné výšky několika tisíc metrů právě masakrovali srbské děti, ženy, starce & domácí zvířectvo - a na zdech všech univerzitních areálů po celém Pyrenejském poloostrově (a nejen tam) stálo proto sprejem nastříkáno CLINTON IS KILLER.
   Když jsem ve svém ekumenismu zašel dokonce až tak daleko, že jsem těm dvěma kovbojíčkům, co vypadali, že brzy z trucu změní lokál, poradil, aby se pro sichr radši vyhnuli Rybárně - dívali se na mě nejdřív jako nějací Rambové, co si nenechají od nikoho do ničeho kecat a radši mu jí rovnou preventivně fláknou, aby mu názorně ukázali, kdo má dneska celou tuhle planetu pod palcem. Když to pak ale za půlhodiny v přístavu fakt řachlo - podělali se oba tak mocně, že to smrdělo ještě víc než ty bedny se slanečkama, jejichž zbytky postupně zasypaly celý San Sebastian jako kdysi radioaktivní popel Hirošimu.


   6.

   Jasně - teď mě určitě leckdo prohlásí za spřežence ETA, který nesplnil svoji povinnost občana kandidátské země na členství v EU a neběžel s předstihem varovat místní policii. A copak bych jim asi tak měl podle vás vykládat? Že jsem v Santiagu de Compostela pomočil dva trpaslíky a ti mi doporučili, abych místo do Rybárny šel raději pařit ke Zdechlému kohoutovi?
   Nemluvě už ani o tom, že tentokrát to fakt odnesli jenom ti slanečci. A nad těmi dvěma podělanými Amíky se nakonec slitoval i sám drsan výčepák - a stříkal jim v garáži hadicí na ty jejich supervelmocenské prdele tak dlouho, až zase mohli zpátky mezi slušné lidi.


   7.

   Francouzské hranice jsem na rozdíl od Josefa K. překročil bez problémů. Ty mi nastaly teprve ve chvíli, kdy jsem se hned v prvním supermarketu za čárou ocitnul před regálama s vínem v cenovém rozmezí zhruba od 2000 do 12 franků. Ale i to se dalo při troše dobré vůle vyřešit. Stačilo vyběhnout ven, omrknout co pijou místní clochardi, koupit si to samé, posadit se mezi ně a dát si s nima bene.
   "Allons enfants de la Patrie...!"
   Oni to totiž byli zároveň clochardi i vlastenci. Obzvláště pak jeden, původem z Alsaska-Lotrinska.


   8.

   Jako "neznaboh" jsem do Santiaga de Compostela dojel - a jako stejný "neznaboh" jsem se odtud zase vrátil zpátky do Čech.
   To, že jsem mezitím stačil pomočit dva trpaslíky, ožrat se v nálevně U zdechlého kohouta, vidět na vlastní oči dva amerikánské vidláky, co si v San Sebastianu udělali kytku do kalhot & zkámošit se s pár francouzskejma vlasteneckejma clochardama, vlastně jenom potvrzuje moji teorii, že cestováním člověk sám sebe a svůj pohled na svět stejnak nikdy nemůže bůhvíjak z gruntu změnit.
   Ale ta kočka!
   Kurvafix - ta kočka...!
   Tak kvůli té by mi Pánbůh (kdyby teda jako náhodou přece jenom byl) mohl po smrti pár hříšků odpustit a pozvat mě dál. Akorát bych se ale asi neměl seknout, prásknout na sebe, že mě za ním posílají malej Luís s malým Ramónem, takže mi má dolejvat až po rysku.
   A hlavně! Až bych zahlídnul, jak se do nebeské brány jeden přes druhého čiperně cpou moji čačtí rodáci-partyzáni pět minut po dvanácté - tak bych si v žádném případě nesměl nevrle zabručet pod fousy "No pasarán!"

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]