"Nevím, na co máme být hrdi?", ptal se v pořadu ČT2 Ivan Medek, který se v roce 1978 vystěhoval do Rakouska, kde se záhy stal z vlastní iniciativy dopisovatelem (přesněji řečeno štváčem proto tehdejší ČSSR) Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a dalších rozhlasových stanic BBC, Deutsche Welle, Rádio Vatikán.
   Podle Medka nebyly to u nás nikdy skupiny, spíš jednotlivci, na něž může být snad český národ hrdý, kupř. Otto Wichterle (pokud Medkovi nevadí, že O. Wichterle, vědec nesporně evropského formátu v oboru chemie, byl dávno před rokem 1989 jmenován nositelem Řádu práce), pak ještě Milada Horáková a T. G. Masaryk, který statečně vystoupil proti tzv. hilsneriádě (podle Medka by ovšem Masaryk vystoupil na obranu nejen Žida, nýbrž každého ublíženého cizince).
   Pan Medek má své zkušenosti z "venku?. Podle zjištění Rakušanů byli Češi vždy nespokojení. Tak kupř. ve srovnání s Maďary měli neúměrné nároky na jídlo a bezdůvodně se s Maďary prali. Domnívám se, že nejde o názor Rakušanů, nýbrž spíš o subjektivní názor Medkův ze zkušenosti, kterou získal za své činnosti v uprchlickém táboře Traiskirchen ( to byl takový jeho "vedlejšák?, neboť práce pro Hlas Ameriky by ho prý byla neuživila), jak píše ve své knížce Děkuji, mám se výborně (o čemž nepochybuji).
   Dalším vážným problémem Čechů, konstatuje v průběhu vysílání Ivan Medek, je smutná skutečnost, že - ačkoli nám nikdo neubližuje - nemáme stále "urovnané vztahy se svými sousedy: Poláci kupř. jsou nafoukaní, Maďaři ještě víc, Rakušany nemáme rádi, a což teprve Němci, ti nám přece tolik ublížili. My jim ne?, ptá se téměř dojatě Medek.
   Jsme příliš nonkonformní a proto se máme ještě mnoho co učit od Evropy, která nás přijala. Za nedostatečnou považuje Medek výchovu českých dětí. Jak poznal "venku?, děti tam umějí pozdravit, poděkovat a nekradou! "Nebát se a nekrást?, deklamuje Medek známý Masarykův výrok.
   Pane Medku, pokud z těch malých dětí po roce 1989 vyrostli zloději, není divu, když ti "nahoře? kradli a kradou "en gros?. Uvedené Masarykovo rčení si přizpůsobili: "Nebát se krást?.
   Státník, ale těch moc nemáme, mudruje dále Medek, tedy vůbec politik, musí se umět omluvit. Pane Medku, to už přece udělal váš přítel Václav Havel svou omluvou sudeťákům. Důsledky této fatální omluvy jsou nedozírné i pro další generace českého národa.
   Neradi přijímáme oprávněnou kritiku (další vada na kráse). Medek porovnává špatně hrající fotbalové mužstvo s líně hrajícím orchestrem. Obojí je podle něj v zásadě rysem líné české národní povahy.
   Chybí kritika filmového umění. Kdy dokážeme, ptá se Medek, udělat film s takovou noblesností, jakou se vyznačuje kupř. film Casablanca?
   Doporučuji I. Medkovi článek filmového teoretika a historika, prof. AMU Lubomíra Linharta, Strakatá duha nad Hradčanami v Tvorbě č. 5 z 26. 2. 1930, s. 120, kde mj. uvádí: "?Bojovali jsme v tisku proti stoupající reakci i ve filmové tvorbě ať už české, nebo cizích produkcí. Příkladem takového výrazného projevu reakčnosti, hraničící až s rysy fašismu, byl roku 1929 plukovník Švec, podle krajně reakční stejnojmenné hry Rudolfa Medka s motivy i z jeho románu Mohutný sen.?
   Pokleslá úroveň literatury a vznik kýčovitých filmů, nejapných seriálů a bavičů po roce 1989 je přece důsledek globalizovaného trhu, pane Medku!
   Moc prezidenta by měla být konečně už vymezena (ohraničena), neboť prezident si dnes myslí, že je nad zákonem. Nikoli. On musí být pod zákonem, neboť zákon je víc než moc prezidenta. A dobře fungující zákony jsou znakem demokracie.
   Pověděl jste nám toho hodně v tom svém televizním vystoupení. Stěží by vám vaši někdejší (možná ještě i nynější) chlebodárci dovolili prohlásit ve sdělovacích prostředcích, že "nemají být jako národ na co hrdi?.
   I když považujete Rakousko za svůj druhý domov, vrátil jste se do naší České republiky, kde máte zajištěno své "dobré jisté?, a k tomu nepochybně ještě apanáž z "venku? za to, že jste nepřestal kálet, tupit naši vlast, v níž jste se narodil i vy.
   Na dotaz moderátora, co české veřejnosti Ivan Medek vzkazuje, odpověděl doslova: "Chovejte se slušně za všech okolností. Nebuďte závislí, co vám kdo říká. A vzdělanost, protože bez vzdělanosti je tato země ztracená.?
   Kdo vás pane Medku, opravňuje učit nás slušnosti, když sám se slušně chovat neumíte? Cožpak je důstojné člověka vašeho věku vykřikovat a urážet jako uličník svým zlým, skřípavým hlasem v prostorách metra jména těch, kteří vám neublížili a položili po strašlivém mučení vašimi chlebodárci své životy v koncentračních táborech?
   Nezapomenu, kterak jste v roce 1999 v televizním pořadu ČT1 s názvem Přísně tajné inicioval se starostou města Prahy 1 Bürgermeistrem okamžité odstranění Švermova pomníku. Odstraňování pomníků nesloužících kapitalismu a jeho ideologii stalo se po mocenském převratu 1989 v ČR významnou součástí pravicové kulturní politiky. Pojem kulturní politika je sice vymycován, avšak pravicová politická regulativní funkce nikoli. Fyzicky se tvůrcové kulturních hodnot u nás nelikvidují, likvidují se jen, popř. znehodnocují a degradují jejich díla, jejich výtvory, pokud mají socialistický charakter.
   A pokud jde o tu vzdělanost, kterou nám, národu Komenského, tolik doporučujete, předpokládám, že vám samotnému chybí, jinak byste nevypouštěl z úst takové "perly?.
   I když vás považuji za renegáta vlastního národa a profesionálního štváče (oni si to o vás stejně myslí i ti naši sousedé, neboť i tam "venku? jsou lidé se ctí v těle, na rozdíl od vás), připomínám, že jsme byli vždy národem kulturním.
   Už v počátcích české státnosti úzká vrstva inteligence, šíříc písmo a slovesnost motivovanou křesťanstvím, transformací antiky a doznívajícím pohanstvím, sehrála přímo průkopnickou úlohu, jak patrno z misie byzantských věrozvěstů Metoděje a Konstantina a jejich slovanských žáků.
   Obrodné hnutí v církvi a společnosti doby Karlovy dalo vyrůst osobnostem označovaným za předchůdce Husovy; mělo význam žel dodnes nedoceněný, vždyť šlo o přípravu působení Husova.
   Za humanismu a renesance se inteligence prezentovala jako šiřitelka vědy a osvěty, přímo mezinárodní ohlas si získala inteligence Českého království za doby rudolfínské, i když nelze nevidět její nadnárodní, světoobčanský charakter.
   Jednoznačně přínosná, ba novátorská byla úloha inteligence v českém národním obrození.
   My máme být na co hrdi, pane Medku!
   Bylo a je hrubě zkreslující, považoval-li váš přítel Václav Havel připomínání a zdůrazňování vlasti a národa za projev v podstatě kmenového nacionalismu a čecháčkovství, a tedy projev v zásadě neslučitelný se skutečnou občanskou společností. Současná společnost upevňujícího se kapitalismu v České republice se ke svému americkému vzoru chová přímo otrocky, přitom od něho ? přes svou servilnost - inkasuje, obrazně řečeno, i kopance a podrazy (jejich radar na našem území).
   Považuji za tragédii, že husitská a obrozenecká tradice a úloha českého národa v ní je dnes naprosto opomíjena, dezinterpretována, obratně utlumována a umlčována.
   U pravicové české kulturní veřejnosti vyvolává skutečnost, že ke vzniku dnes už rozděleného Československa vůbec došlo, přímo nevyslovenou lítost, že se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Tímto pokřiveným deformovaným pojetím řídí se nikoli nevýznamná část naší politické reprezentace z kruhů inteligence.
   T. G. Masaryk napsal, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Československá republika vznikla jako politické dovršení převážně lidových , emancipačních snah, rozvíjených od dob národního obrození. Tyto snahy však byly mařeny a diskreditovány dobyvačnou dravostí rozvinutého kapitalismu, cizího i domácího, jenž na rozdíl od lidových národních představ o perspektivě samostatného státu nabyl převahu za přispění evropské reakce v mnichovských událostech a pak v březnu 1939 ?, až přivedl samostatný československý stát do záhuby.
   Životní zkušenost z těchto dramatických let chybí (a ještě hůře, pakliže nechybí) bohužel těm, kdo nyní přímo nebo nepřímo mnichovanství politicky rehabilitují a snaží se při využití, resp. zneužití odborných historických metod s porozuměním a sympatiemi interpretovat nacistickou kolaboraci, popř. klást ji na stejnou úroveň se socialismem.
   Na přelomu 70. a 80. let 20. století se v disentu objevují interpretace, jež postupně ovládnou část mladé generace a hlavně studenty. Václav Havel v důsledku vrcholící celospolečenské krize, pod slibem jejího rychlého, pokojného "sametového? vyřešení, přejímá jako nově zvolený prezident rozhodující moc v stále ještě ústavně existující Československé socialistické republice, na jejíž vrcholný zákon slavnostně přísahá, aby pak za jeho prezidentství záhy došlo k zániku Československa.
   Chci být optimistka a věřit, že ve světě přece jen svítá na lepší zítřky a že kroky dějin budou spravedlivé.

   Tento článek je určen Ivanu Medkovi jako odpověď na jeho štvavé vystoupení v ČT2 dne 3. 11. t.r.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]