Lidská potřeba shromažďovat se, aby poté slova volně plynula, je pěkně stará. Možná jako lidstvo. Po celá staletí se v kavárnách pěstovalo kulturní povědomí, rodil se životní styl, utvářelo se veřejné mínění. Platí to zajisté i v rozběhlém třetím tisíciletí, i když bezbřehé hromadění peněz se stalo děsivým fenoménem. Po několika letech byla otevřena opět kavárna Demínka, u jejíhož zrodu byl v roce 1886 číšník Josef Demín, jehož příjmení se opravdu psalo s čárkou nad "í". To až teprve nedávno zmíněné písmenko o čárku přišlo. Lépe o čárku, než o kavárnu samu, řeklo by se, vždyť původně zde místo ní měla být banka. Demínka sice tak svoji smrt přežila, ale sonda do míst, kde běžela i kulturní historie země, prozradí možná i cosi navíc.
   Přišel leden roku 1997, když jsem poslední den otevření kavárny pořizoval několik fotografií interiéru, z něhož se starožitný dobový nábytek hned druhý den začal stěhovat a zajisté se zpět nevrátil. Bývaly časy, kdy zdejší pražský obvod charakterizovaly vyhlášené kavárny, pod jejichž okny ještě nestály šňůry aut a nikdo na okenní skla Demínky nemusel štětkou psát, co že všechno se najde uvnitř. Poněkud to připomíná pozvánku na fotbalové utkání. Ona totiž už sama secesní výzdoba stropů v Demínce vypovídala o působení prostředí na duševní klid hojných návštěvníků, kteří se tu více než sto let zastavovali na kávu, přečíst si tisk, sehrát šachovou partii. Patřil jsem mezi ně po léta i já, přestože do kapsy bývalo i pěkně hluboko. Půvabné šachové figurky ve zlatě zůstaly v nové barevnosti stropů poněkud potlačené. Škoda, patřily ke kulturnímu prostředí místa, kde by uštvaný človíček dneška mohl najít ztracený klid. Na začátku dvacátého století se v Demínce scházeli literáti, kteří se hlásili k anarchistům. Od roku 1906 zde přímo vznikal časopis Šibeničky. Přicházel sem bouřlivák Jaroslav Hašek se svými čtyřmi kumpány, Z. M. Kudějem, O. Hanušem, R. Opočenským, v jehož blízkém bytě v Bělehradské ulici Hašek přespával. Při svých časově neomezených výletech do pražských lokálů, kterých bývalo tenkrát ještě požehnaně, měl Hašek Demínku jako první kavárnu, která byla po ruce. Věhlasné kavárny a vinárny patřící do historie jsou v některých evropských metropolích chráněnými kulturními památkami.
   Kavárna byla vždy součástí života města, spisovatelé se tu stýkali s umělci, vznikaly tu nápady, rodily se spolky, kluby. Není divu, že v Demínce sedával básník Fráňa Šrámek, Stanislav Kostka Neumann, Jiří Mahen, František Gellner, Rudolf Těsnohlídek. Literární svět byl do útrob kavárny vtažen zvláštním kouzlem, někdy i legendárními číšníky a hostinskými. Po první světové válce se pozoruhodná Demínka stala místem setkávání vinohradských bratrů Josefa a Karla Čapkových se spisovatelem Františkem Langrem. Herci z blízkého divadla sem také neměli daleko. Mezi tehdejším červeným plyšem na židlích a v boxech se psaly horlivé anarchistické revoluční manifesty, stejně jako články reagující na rodící se demokracii v již svobodném státě.
   Než se však první majitel Demínky v roce 1886 ujal kavárny, sloužil jako komnatář v Cífkově hotelu u Černého koně na křižovatce u Prašné brány. Majitel Cífka se tehdy marně snažil udržet hotel, ve kterém spali slavní hosté, třeba Berlioz, Chopin, Wagner, Paganini, Dostojevskij a další. Jenže i on se musel už tenkrát sklonit před výstavbou mocné Živnobanky. Nic nového pod sluncem.
   Po Josefu Demínovi se majitelem kavárny stal známý pražský hostinský Josef Čížek, který do Demínky přilákal studenty a mediky z nedalekých nemocnic. Ti také neoplývali penězi. Anarchisty do Demínky po hostinském Čížkovi na počátku století přitáhl další majitel kavárny, řezník Josef Michnovský, který dbal víc na krmi než na složení hostů. Tohle anarchistům zajisté vyhovovalo.
   Ještě předtím, než vyrostla Demínka, na jejím místě stálo na rohu nynější Škrétovy a Anglické ulice od roku 1876 letní Nové české divadlo. Proslavila ho slavná herečka Otýlie Slenářová-Malá, kterou dnes připomíná trochu níž přemístěný mramorový pomník ve zbytcích sadů vedle Národního muzea.
   Slovo kavárna se odvozuje od pití kávy, zázračného povzbuzujícího produktu, který k nám přišel z arabských zemí. Pití kávy bylo u nás spojeno s rodící se demokracií a postupně zachvátilo celou Evropu. Kavárny nabízely prostředí k setkávání a nezávaznému klábosení i sdělování novinek. K úrovni kaváren přispívali vzdělaní číšníci znalí řečí, přehršle časopisů, včetně cizích. Číšník znal své hosty, věděl, co kdo čte, procházel mezi plyšovými sedadly a nonšalantně se poptával po spokojenosti hostů. I do Demínky už před válkou vtrhlo rozmařilé cukrářské snažení, které přineslo do kavárny i dnes vzácné prosklené skříně, kde se uchovávala bohatá nabídka zákusků a cukrářských produktů. A jsme u kredencí, neboť credenti značí víru, že pokrm či nápoj neobsahuje nic jedovatého. Nyní v místě jedné z kredencí stojí automat na pitivo v plechovkách.
   S příchodem sladkostí se Demínka stala středem pozornosti dámské klientely, která si trochu pletla kavárnu s cukrárnou. Snad stojí za to ocitovat slova milovníka Prahy a historika umění V. V. Štecha: "Co myšlenek a nápadů by padlo, kolik by jich zapadlo v hlučném ruchu dní, kdyby nebylo kavárenského zátiší, jež je útulkem všemu utajenému a tvořivému." Hezké, že?
   V Demínce i autor tohoto kratičkého nostalgického vzpomínání přečetl nejedny noviny a vychutnal si oázu klidu. O kavárnách vznikaly i krásné básně. Nikdy to nebyla zařízení pro různé veksláky a jim podobné. Vždy se jednalo o místa milostných schůzek, o začtení se do milé knížky, o místo pro rozepře kumštýřů. Kavárně Demínce zajisté nikdo neupře poslání místa, kde se nespěchání velebilo, ale bývala i prostorem, ve kterém se psala historie národního povědomí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]