JIŘÍ STANO

Co dovede čeština
Člověku hned je fajn
ví-li, že je on-lajn!

O kohoutkovi a slepičce
Zatímco slepička
dřela jak párek volů,
uznalý kohoutek pro ni snášel
zlatá vajíčka
pro hnízdečko, které vbrzku
budou obývati spolu.
Činili se zuby nehty,
jak jim dovoloval plac.
Zbývalo už málo,
kolečko se polámalo,
udělalo „bác“!

O co šlo
V pravdě, lásce demokratů
jeden úmysl vynik‘ –
co nejdéle udržeti
zlatonosný pašalík.

Veřejnost může být jistá,
dravci nesnášejí půst.
Není divu, jestli paní Čistá
srší pěnu hněvu z úst.

Dialog za doby Nečase
Nepustíš-li nikoho ke slovu
k sobě blíž,
stěží se s ním domluvíš.

Zdroj rozumu papalášů
Buď si jak chceš vládce,
jsi jen nula bez poradce.

Věčná spirála
Posuďme vše pěkně v klidu:
partaje jsou z vůle lidu.

Nikdo se dnes faktem netají –
vlády že jsou z vůle partají.

Na otázku kde odpověď vzít? –
z jaké vůle je tu ovšem lid?

Odpověď už dávno známá je:
z vůle vždy vítězné partaje!

Co je právní stát
V našem „právním“ státě,
padneš-li do rukou práva,
přijdeš o poslední gatě.

Totiž tahle republika
tvoje právo nezajistí,
nemáš-li palmáre pro právníka.

Protože jsi člověk
neznalý a prost,
potřebuješ advokáta i pro každou pitomost.

Z toho plynou poučení veškerá,
že snadněji lze uchránit od basy
leckterého gaunera.

Neboť ten z loupeží si ukládá
mezi „výrobní náklady“, ztráty,
pro nejmazanější advokáty.





JAROSLAV ČEJKA
Lednová elegie
Erbovní měsíc mé generace.
Začátek Pražského jara.
Dvacet let bylo kam se vracet.
Zmizelo to jak pára.

Naučil jsem se držet hubu.
To, co si myslím, říkám jen
u piva v Českém Dubu.
A jsem tak vcelku spokojen.

Jak napsal kdysi Antonín Sova,
básník dnes znamená hovno.
Globálně vzato, zlatá slova.
Básníkům není rovno

jedině co do zbytečnosti.
Z básní mi kručí v břiše.
Uváznou v krku jak rybí kosti.
Lepší jsou fráze a klišé.

Lepší je mít co do hrnce,
než pořád vařit z vody.
S Holanem leda tak na srnce.
Leden nám namydlil schody.

Únorová elegie
V hvězdovských rybnících plují
mrazem zasklení úhoři.
Ve větvích černých tújí
havrani zimy uhoří.

Mraky se stěhují k severu.
Slunce se vyhouplo nad Ještěd.
Únor hraje svou operu.
Árie krátká jako štěk.

Z dálky je slyšet praskat ledy.
Jizera se už probouzí.
Mráz práskl bičem naposledy.
Zatím se nikdo nevzpouzí.

Ti, co nám nejvíc lhali,
mluvili v něčem pravdu.
Odvalili jsme skály
a bahno vyplulo na vzduch.

Březnová elegie
Když březen, tak za kamna vlezem.
A zůstaneme tam přes šest let.
I když nás svrbí hnědý ekzém,
nepůjdeme na tenký led.

Nepolezem do nepohody.
Přečkáme tam i zarděnky.
Zima, ta rodí divné plody.
Namísto novin nástěnky.

Anglický trávník ruského střihu.
Po lidech, po knihách černé díry.
Zem cítí na prsou jarní tíhu.
Rozmrazujeme zbytky víry.

Skončila zima úzkosti.
Ploučnice mizí pod zemí.
Jitřní mráz leze do kostí.
Hledáme nové zázemí.

Dubnová elegie
Trávníček, Libíč, Loukovičky.
Jména, co sládnou na jazyku.
Šafrány hoří jako svíčky.
Nevděk je v Čechách věcí zvyku.

Čekala mě smrt zaživa.
Tady jsem našel svůj asyl.
Nemusíš být tak snaživá.
Sklízím jen, co jsem zasil.

Nebojím se už zapomnění,
té hloupé a pomalé smrti.
Mé černé myšlenky se tu mění
ve sněhobílé chrty.

Procházíme se temným lesem
okolo Čertovy zdi.
Zdá se, že ještě něco snesem,
i když se jaro opozdí.

Jako bych chytil druhý dech.
Duben mi vrací krev do žil.
Život je krátký jako vzdech.
Mám, kde bych hlavu složil.

Květnová elegie
Měsíc lásky a měsíc falše.
Kdy bude líp? Už bylo.
Utíkám z města k břehům Malše.
Všude kolem je bílo.

Půlnoční řeka. Katedrála,
ve které plují ryby.
Básníka nejvíc plaší chvála.
Ač vyvolán jménem, chybí.

Noc staví němé barikády
a k ránu zatíná pěsti.
Otáčíme se k sobě zády.
Včera nám pršelo štěstí.

Dnes už nám ale neříká pane
zem plná mléka a strdí.
A ať se stane, co se stane,
my k sobě budeme tvrdí.

Červnová elegie
Čas dlouhých dnů a krátkých nocí.
Hektický život na plný plyn.
Hledáme zdejšího genia loci.
Inhalujeme rajský plyn.

Třaskavý rým – ten absolutní.
Demokracie v přechodu.
Pálíme mosty, šijeme kutny,
bypassy hraničních přechodů.

Čeká nás rozvod od stolu i lože.
Klimakterické návaly.
Za vším prý stojí zednářské lóže.
Svoboda stoupá do hlavy.

Bereme taneční hodiny
pro uražené a ponížené.
Scéna jak z Těžké hodiny.
Vítr se po ní žene.

Červencová elegie
Někdo jde pro pravdu na hranici
a jiný občas trochu lže.
Sypeme popel na dálnici.
Na popelu to neklouže.

Pekař, ten pekl jiný perník
než starý dobrý Palacký.
Co máme v hlavě, proclí celník
na trase Lanžhot – Malacky.

Rozum zalehl na matrace.
Půlnoční vítr je krutý.
Nikomu se nic nechce vracet.
Ani ty zlaté pruty.

Andělé slouží víc přesčasů.
Zemský ráj dělí se ve dví.
Říká se, všeho do času.
Už víme, co kdo má v ledví.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]