Když se v Magazínu Dnes dočteme, že podle Waldemara Matušky Bush to dělá dobře a není neštěstím amerického národa, a jestliže to někdo řekne, tak asi nečte noviny (než čte kdysi oblíbený zpěvák), a když ten pěvec důrazně poučí novináře, který s ním dělá rozhovor, že by už měl přestat poslouchat jen CNN, což on, Bushův obdivovatel Matuška, překládá jako Communist News Network, Komunistická zpravodajská síť, pomyslíme si něco o tom, že s tím vším, co odnes čas, jsou ty tam i poslední zbytky soudnosti, pokud jakou kdy stále ješitnější bývalý idol paní a dívek snad měl. A vybaví se nám V+W, kteří kdysi na předscéně utrousili: Šaljápa hadr. On je velký trouba, ale hlas má vytéčný.
   Když se však dovíme, z rozhovoru s Josefem Škvoreckým, který pořídil Ladislav Verecký pro týž Magazín Dnes, že generál Pinochet podle pana Škvoreckého zachránil Chile před komunismem, že si jeho metody neidealizuje (vyjádřit se o nich vlídněji a ohleduplněji se dá sotva), ale cení si toho, že se z Chile nestala druhá Kuba, odkud by se komunismus šířil dál dominovým efektem po kontinentu, a když se nám dostane vysvětlení, že ten konflikt o moc musel být moc špatný (on ani snad nemohl být jiný, jsou to přece temperamentní Jihoameričani), že ale i tak si člověk musí vybrat, nevěříme svým očím.
   Tohle že skutečně řekl autor protiměšťáckých Zbabělců, ironické knihy Ze života lepší společnosti, rozmarného Farářova konce a antimilitaristického Tankového praporu? Opravdu si mezi básníkem Pablem Nerudou (abychom zůstali v Chile) a zupáckým krvavým generálem pučistou, od jehož brutality se (formálně) distancovali i ti, jimž a v jejichž zájmu dal bombardovat a rozstřílet prezidentský palác (jak směšný a trapný je v porovnání s tím nářek nad stopami střel na fasádě pražského Národního muzea pět let předtím), vybral tak, že je mu bližší generál, řádění jehož diktatury se pošetile pokouší svést na jihoamerický temperament?
   Tomu těžko uvěřit, vždyť to zavání omlouváním na základě třídění podle plemen, a to by snad bylo u autora Sedmiramenného svícnu a mnoha dalších knih absurdní. A Josef Škvorecký by jistě sám upřímně protestoval, kdyby chtěl někdo podobně laskavě omývat pány, kteří dali zapálit berlínský Říšský sněm, pokusili se to svést na komunisty a získat si tím podporu pro své zachraňování Evropy před komunismem. Hitler byl blbec: kdyby nechal na pokoji Židy, nemarnil síly obsazováním západní Evropy, bombardováním Velké Británie a chystáním invaze do ní, jeho okupaci Čech, Moravy a Slezska, kde si s námi tak rozuměli milí němečtí krajané, a jeho pochod Polskem, Ukrajinou a Rusí by se už nějak dal ospravedlnit. No co, nemusíme si ho idealizovat, ale chtěl zachránit Evropu před komunismem, jak ostatně správně hlásal.
   Také jistý Winston Churchill si musel vybrat. Neměl za poradce českého autora, který má blíž k Pinochetovi než k různým darebným levicovým intelektuálům, a tak si nevybral Hitlera, Göringa, Goebbelse, obdivovatele české herečky Baarové (jejíž moc zábavné paměti Josef Škvorecký pak první vydal), ale Sovětský svaz v čele s Josefem Stalinem, jehož si jistě neidealizoval, ale přece jen věděl, že komunismus není žádnou přesnou kopií nacismu, totiž naopak (jak tvrdí a snad si i myslí Josef Škvorecký).
   Po nacismu zůstala Evropa v troskách. Po letech budování socialismu podle komunistických představ zůstalo v Praze metro, v Československu obrovské množství nových továren, prosperující venkov a komunistický ministr Čalfa, který zemi v pořádku předal Václavu Havlovi, takže pak věru bylo co privatizovat a tunelovat a rozprodávat.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]