Konstantinopol, Nova Roma, Cařihrad, Istanbul, město rozkročené mezi Evropou a Asií, mezi Západem a Východem, je srdcem i mozkem Turecka. Zde to pulzuje, zde vyvěrá, ba exploduje energie celé země, zde Turecko baští, tráví a říhá. Město zašlé byzantské slávy, po níž v něm zbývají většinou jen nehmatatelné vzpomínky, hlavní město Osmanské říše, která padla před více než 80 lety, město mešit, koberců, šperků, vodních dýmek a pochoutek, jako je baklava, jako jsou jogurty, které nikdy nevyrobí Danone ani Zott, protože neznají tajemné recepty země, jež je matkou všech jogurtů, jako jsou kebaby, pilavlary, polévky corbalary a slaďoučké sýrové zákusky, je kosmopolitní megapolí, o které její obyvatelé tvrdí, že v ní žije 16 milionů lidí. A vy se tomuto tvrzení při pohledu na mozaiku z chudých domečků, udržovaných domů a velkých paláců, která se táhne od břehů Bosporu, Zlatého rohu a Marmarského moře hluboko do vnitrozemí, nezdráháte uvěřit.
   Když se vydáte od nádraží Sirkeci, od konečné Orientexpresu, po městě, příjemně vás překvapí čistota ulic a jejich nepopsatelná volnost. Procházka Istanbulem osvěžuje jako let na kouzelném koberci, jako koření a udivuje jako kouzla Aladinovy lampy. V istanbulských uličkách, obchůdcích a bazarech potkáváte osoby všech národností dnešního Turecka: Turky, Kurdy, Kavkazany či Araby. V tomto městě se smířili, zde se naučili žít jeden vedle druhého, zatímco v jiných částech země jim to ještě nejde. Když vás procházka městem unaví nebo vás překvapí nevlídné počasí, můžete si jít odpočinout, nebo se schovat do některé z mešit. V Istanbulu vás tam pustí, stačí si jen zout boty, a jste-li ženou, zakrýt si vlasy šátkem. Vaše bezvěrectví nevadí. Můžete se posadit na měkký zelený koberec s červenými pruhy a odpočívat nebo si třeba číst libovolně dlouho. Můžete uvelebeni do tureckého sedu pozorovat modlitbu, probíhá-li zrovna nějaká. Můžete se koukat na poklekající a po chvíli zase vstávající osoby uctívající všemocného Alláha, který jistě není tak zavrženíhodný, jak si někdy myslíme.
   Zvyknete-li si na provoz na istanbulských a tureckých cestách, na dopravu, která v našich očích nemá žádný řád, na to, že podle evropských silničních norem se zde prostě nejezdí, i na to, že cesty mimo město nejsou většinou značené, pak se můžete vydat na delší výlet. Můžete si vyjet třeba k černomořskému pobřeží. Zařadíte se do nekonečné karavany automobilů a přejedete jeden ze dvou obřích mostů přes Bospor. Na křižovatkách zastavujete a ptáte se místních, která cesta je ta pravá. Bez zeptání riskujete, že nikdy nedojedete tam, kam máte namířeno. Místní vám ochotně ukazují správný směr. A nechtějí za to ani žádný bahsis, tedy bakšiš. Děkujete jim slovy tesekkür ederim a podáváte ruku. Tisknete jejich upracované drsné dlaně. Poznáváte, že tohle nejsou potomci sultánů, pašů, dervišů a velkých vezírů, nýbrž Mustafy Kemala Atatürka či Nazýna Hikmeta. Možná, že je to sám Mustafa Kemal, hrdina bitvy u Gallipole a alchymista, jenž stvořil moderní Turecko, možná je to Nazýn Hikmet, kdo vám ukazuje cestu. Právě ty dva potkáváte, ti dva se sešli na křižovatce, která je už nerozděluje, ale svádí dohromady. Největší turecký básník Nazýn Hikmet Ran se mohl konečně vrátit ze svého mnohaletého moskevského exilu, konečně se mu otevřely po desetiletí uzamčené brány knihkupectví v rodné zemi. Konečně jsou zde dnes jeho knihám vyhrazena prominentní místa. Toho by se ještě ve druhé polovině 20. století nenadál. Vždyť jej kdysi v Turecku věznili, vždyť z rodné země prchal jako psanec a vlastizrádce. Má doma stále nepřátele, ale den po dni jejich šiky řídnou. Vrátil se a podává si ruku s Atatürkem. Muž odvržený si třese rukou s mužem kdysi nezdravě uctívaným. Ti dva se udobřují. Jistě už jednou provždy. "Život není veselá věc, žít se musí se vší vážností tak, jako žije třeba obyčejná veverka. Nelze hledat cosi nad nebo pod životem, život musí být vaše jediné povolání," praví vám Nazýn Hikmet na rozloučenou a vy jedete dál. Míjí vás turecká krajina s vesnicemi, kde rozkvétají nové barevné domy a mizí staré chatrče.
   Cesta se zužuje. Když už je tak úzká, že se na ní sotva vyhnou dva automobily, dorazíte ke skalnatému mořskému břehu, který strmě padá do slaných vln. Zdá se vám nehostinný, dokud za malou osadou neuvidíte zátoku s břehem z barevných oblázků, po němž běhá šest štěňat. V moři se koupe mladá žena. Snad je to sama uzdravená a na milovaného Ferchada čekající princezna Širín z Legendy o lásce, která se tady osvěžuje. Opatrně si sedáte na skálu vedle vřesu a se zatajeným dechem se na ženu díváte, abyste ji nepolekali, aby se neproměnila ve vodní pěnu, aby zase neonemocněla nebo se nezahalila od hlavy až k patě. Vždyť je nadějí na štěstí turecké země. Díváte se na krásnou princeznu a pak i na lodi na obzoru, které jedou z Oděsy, Trabzonu nebo Batumi a všechny míří k Bosporu. Chcete je spočítat, ale nejde vám to. Jsou jich desítky.
   Pokud se Turecko ještě víc sblíží s Evropou, bude to jen dobře. Bude to dobře pro nás, protože se zbavíme předsudků o této zemi, a bude to dobře pro turecké ženy - ne všechny si uvědomují, že minul čas harémů -, bude to dobře pro Kurdy a chudé obyvatele turecké Anatolie nebo Kurdistánu. Sblížení s Evropou též pomůže dosud slabým, roztříštěným a rozhádaným tureckým hnutím, která chtějí hájit zájmy tak zvaných obyčejných, a přece těch nejneobyčejnějších lidí. A v Turecku se už nikdy nedostanou k moci generálové či náboženští fanatici.
   Tak iyi günler, tedy na shledanou, na shledanou v Evropě, efendi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]