V časech válečných
   Momo Kapor, nejoblíbenější srbský spisovatel, vzpomíná, jak se na "slávě" (originální srbský rodinný svátek) u Radovana Karadžiće v r. 1995 seznámil s Ratkem Mladićem, třebaže tato dvojice byla tehdy ve sporu. Skutečně tomu tak bylo a tehdy jim oběma Dobrica Čosić poslal stejný dopis, ve kterém citoval George Washingtona, který také měl konflikt se svým generálem a vrchním velitelem. Citát zněl: "Generále, jestliže ještě dnes nepůjdeme společně, zítra budeme viset odděleně." Mladić přišel s přáním a podle starého srbského zvyku přinesl Radovanu červené jablko a karton vína, a ten jej také srdečně přijal. Tomu by se neměl nikdo divit, neboť je známo, že na (srbské) "slávě" se vždy zapomínají konflikty a nedorozumění.
   Také prozradil, kdy se mohl vídat s Radovanem: "Nejčastěji tomu bylo v noci. V době války jsme Radovanovi říkali Ponocný, neboť do svého malého domku v Pale se vracel pozdě. Svlékl úřední oblečení, rozvázal kravatu, oblékl trenýrky. Někdy kolem půlnoci jsme si začali povídat a to se táhlo až do rána."

   V roli politika
   "Naši bratři Muslimové nás zradili, postavili se na stranu protivníků Jugoslávie i našich protivníků. Již použili všechny nepřípustné triky, aby dosáhli svého nacionálního státu, do kterého chtějí začlenit také naše území i naše lidi. V neposlední řadě pak všude, kde mají většinu, vystupují vůči Srbům s velikou nenávistí."
   (NIN, 1992 - "Všechny přetvářky padly")
   
   "Izetbegović musí jasně říci, zda si přeje válku, nebo mír. Jestliže chce ve válce pokračovat až do konce - a on nám již válku vyhlásil - potom my máme legitimní právo, abychom ho porazili a nikdo nám nemůže bránit v našem právu, abychom bojovali a bránili se. My desetkrát až patnáctkrát víc lidi ztratíme při obraně než v protiofenzívě. Nemůžeme se dále bránit pouze pasivně, nýbrž aktivně."
   (Politika, 1993)

   "My Srbové musíme, stejně jako Židé po velikých obětech, nastolit nulovou toleranci vůči antisrbismu. Veškerý srbský národ musí reagovat na první útoky antisrbství, neboť nikdy více nesmíme připustit takový stupeň nenávisti a ponižování Srbů."
   (Borba, 1993)

   "Jestliže Muslimové budou ve válce pokračovat, mohou přijít o všechno, neboť ani Srbové, ani Chorvati nepřipustí, aby je Muslimové ujařmili a postavili pod svoji nadvládu."
   (Politika, 1993)

   Musí se stát neviditelným
   Po uzavření mírové dohody v americkém Daytonu (listopad 1995), kterou utichly boje v Bosně a Hercegovině, nastolila americká strana otázku, co dál s prezidentem Republiky srbské v Bosně Radovanem Karadžićem. Americký emisar Richard Holbrook, který byl Bílým domem pověřen angažovat se v problematice Balkánu a Jugoslávie, s pomocí Miloševiće v létě roku 1996 sjednal s Karadžićem dohodu, že odejde z veřejných a politických funkcí (prezidenta a předsedy Srbské demokratické strany, kterou zakládal). Karadžić dohodu podepsal s tím, že mu americká strana garantuje, že bude ponechán z dosahu haagského tribunálu. Holbrook uzavření této dohody ihned potvrdil pro americká média a mj. ve zdůvodnění, jak by to mělo vypadat, prohlásil: "On (Karadžić) se musí stát neviditelným."

   Babičko, on žije
   Maminka Karadžiće, která stále žila v odlehlém koutě v Černé Hoře, těžce nesla osud, jenž postihl syna Radovana. Z jeho vstupu do politiky neměla žádnou radost. Držela se lidové moudrosti, která praví: "Člověk do politiky vstupuje čistý, ale odchází z politiky ušpiněný." Synovec Dragan podle svého přiznání udržoval se strýcem Radovanem tajné spojení, když se stal "neviditelným". Toto tajemství prozradil pouze jednou. Když se Radovanova maminka ocitla v těžkém stavu, kterému se říká, že již leží na smrtelné posteli, Dragan se k ní naklonil a pošeptal do ucha: "On žije". Že rozuměla, prozradila její tvář, když se naposledy vyjasnila.
   Zemřela před třemi roky. Na jejím pohřbu se shromáždilo velké množství lidí. Přítomní pozorovatelé odhadli, že většinu tvořili špiclové a domácí i cizí agenti, kteří slídili, zda mezi smutečními hosty není také Radovan. Podle jedné verze navzdory nebezpečí, kterému byl tehdy vystaven, že bude zadržen, na pohřbu maminky nechyběl. Zřejmě již tehdy byla jeho vizáž změněná natolik, že jej armáda fízlů nepoznala.

   "Viditelné " tvůrčí období
   Léta Karadžićovy "neviditelnosti" přinesla velice plodné - "viditelné" - tvůrčí období. I když se nacházel na předním místě seznamu hledaných podnájemníků pro haagskou ubytovnu tamějšího tribunálu, v srbských krajích patřil mezi populární a často vydávané autory. Do roku 1990 Karadžićovi vyšly čtyři sbírky poezie, aby po létech válečných nastalo období plodné literární práce. Jeho "neviditelnost" osobní byla nahrazena "viditelností" literární a knižní. Téměř každý rok se někde konala - nejčastěji na knižním veletrhu - promoce nějaké nové knihy. S podporou Mezinárodního výboru pro pravdu (předseda Kostja Čavoški) došlo k vydání Karadžićových Sebraných spisů, které obsahují Válečné rozkazy, Válečné projevy a rozhovory. Jeho tvorba se však rozšířila. Pro děti napsal říkanky, které vyšly pod názvem Jsou to kouzla - nejsou to kouzla? (ilustroval je Momo Kapor), píše politické eseje a z jeho pera vyšel rovněž první román - Podivná kronika noci - z prostředí Sarajeva na počátku 80. let minulého století (Bělehrad 2004) a Válečné dopisy (Bělehrad 2004). Poezii však zůstává věrný, jak dosvědčují nové sbírky Od Bláznivého kopí do černé bajky (Nový Sad 2002) a poslední sbírka básní Pod levým prsem času (Požarevac 2005).

   Kdo ví na koho sedne štěstí
   Kdo ví na koho sedne neštěstí
   květina nedokáže odvrátit násilí
   louka je rozvrácená v nervovém šoku
   nejistý je osud léčivého býlí...
   (Z Karadžićovy sbírky Bláznivé kopí)

   Dokonalá kamufláž
   Specialisté, kteří zajišťovali "neviditelnost" Radovana Karadžiće, věděli, jak jí docílit. Že ji nelze dosáhnout v odlehlých horách, jeskyních nebo v klášterech, ale naopak mezi lidmi, když bude mít dokonale kamuflovanou vizáž, dokonce bez plastických operací. "Tvůrcům nového Karadžićova vzhledu se musí zvlášť blahopřát k image 'doktora Dabiće', na němž byly uplatněny klasické módní zkušenosti i klasické psychologické, respektive vizuální fenomény," konstatuje specialista v oboru. "V tomto případě byly uplatněny všechny ženské triky, které se používají, aby se zakryly některé vady a naopak zdůraznily určité přednosti, neboť když pozorovatele upoutají prvky předností, nevšimne si toho, co se chce zakrýt. Důsledným uplatněním tohoto systému se docílilo, že každý, kdo se setkal s Dr. Dabićem, zaregistroval jeho 'bohémský' vzhled, černé oblečení, veliký klobouk, neobvykle upravené vlasy... Lidé, které upoutal člověk v neobyčejně módním stylu, pominuli jeho identické rysy, jež mohly připomenout 'starého' Karadžiće, což se však nestalo. Dokonce když se fotografie Dr. Dabiće postaví vedle fotografie Karadžiće, nepoznáme v Dabićovi skutečný originál."

   V roli léčitele
   Od října loňského roku je v Bělehradě a v dalších srbských městech registrována veřejná aktivita Karadžiće s vizáží speciálního léčitele. Dr. Dabić se 27. října zúčastnil Festivalu zdravého života v Šumicích. O měsíc později - opět na stejné akci - Festivalu zdravého života ve Smederovu, již vystoupil s odbornou přednáškou Hodnoty ticha a meditace. Letos v lednu se ve městě Kikinda zúčastnil veřejné akce v roli neuropsychologa se specializací pro alternativní medicinu, v lokální televizi se ocitly snímky, jak sedí na tribuně. Poslední dvě veřejná vystoupení se uskutečnila v dubnu v Novém Sadu a v květnu v Bělehradě s přednáškou Jak pěstovat vlastní energie. Vystupuje s odbornými přednáškami, kde je přítomno 200 i více účastníků. Časopis Zdravý život uveřejnil tři pokračování z pera Davida Dabiće na téma Klid a meditace. Pro ilustraci přinášíme z nich několik úryvků:
   "Kultury (když nejsou poškozené a omezované ve svém autentickém rozvoji) představují celistvé organismy, čímž se rozumí, že každá má vlastní orgány, které organismy tvoří. To znamená, že to, co nás u jiných kultur odpuzuje nebo konsternuje, může existovat i v kultuře naší. Meditace je takovým jevem, který považujeme za cosi cizího, třebaže existuje v každé kultuře. (...) Avšak naše starodávná praxe duševního klidu se mnohem více podobá systému východní meditace. Náš stav klidu se od východních meditací liší méně svojí podstatou a více svojí formou a také tím, že u nás se více praktikuje v klášterech než ateistickými lidmi a to je veliká škoda. (...) Každý z nás je vystaven několikrát denně různým stresům, avšak lidé, kteří se zabývají meditací a modlitbou, se ponoří do sebe a mají velmi bohaté citové prožitky. Vedle toho, že tím uspokojují svoji zvědavost a potřeby poznání, současně tak působí na své vitální tělesné procesy tím nejlepším možným způsobem."

   Rady do života
   Dragan Karadžić (synovec) rovněž prozradil, jaké rady mu dával strýc pro život. "Hodně mě toho naučil," říká. "Nejvíc o zdraví a práci. Dával mi rady z byznysu, měl mnoho dobrých myšlenek. Pokud jde o zdraví a stravování, naučil jsem se od něho, abych se postil, závazně vždy ve středu a v pátek. Neustále mi kladl na srdce, že nesmím připustit, abych ztloustl a narostlo mi břicho, neboť sádlo je příčinou všech nemocí. On sám dokonce maso úplně vyřadil ze svého jídelníčku."

   Spoutaný archanděl
   V bělehradské cele předběžného zadržení stačil Karadžiće navštívit básník Rajko Petrović Nogo, jeho přítel z dětství. Došlo zde k následujícímu rozhovoru:
   Karadžić: "Slyšel jsem, že jsi o mně složil báseň..."
   Nogo: "To ano. Nazval jsem ji Tajná večeře."
   Karadžić: "Co se v ní říká?"
   Nogo: "Andělům ustřihli křídla, archanděla spoutali drátem..."
   Tak Karadžiće do Haagu vyprovodil přítel a básník.

   Opěvovaný hrdina
   Nemlčeli ani zpěváci, jejich přání obsahuje Desatero. Tady je úryvek:
   
   Radovane, člověče ze železa,
   srbský vůdče od dob Karadžordževiće,
   ubraň nám svobodu i víru,
   na studeném Ženevském jezeře.
   
   Prokletí zrádců
   Když Karadžić alias Dragan David Dabić zavítal do bělehradské kavárničky Divoká kuča, mohl si zde v klidu poslechnout píseň o sobě v podání místního zpěváka s doprovodem houslisty:

   Kdo přes horu Romaniji přejde,
   ať je to kníže Lazar nebo Karadžordže!
   Tady plných deset let
   bratr Radovan Romaniji brázdí.
   Slyšte bratři,
   co vám housle praví:
   Kdo zradí rytíře srbského za dukáty,
   toho zločince stihne smrt
   a navždy proklet bude jeho rod,
   vyplení ho síla nebeská...
   
   Jakou si vzal "výbavu"
   Dragan měl také přehled, co si strýc bral s sebou do Haagu. "Nejdříve si zabalil Bibli, potom dva srbsko-anglické slovníky, ale také knihy ke čtení: Andrićovy Znaky podél cesty, Dostojevského Bratry Karamazovy, Shakespearovy Sonety, knihy Moma Kapora, Brane Crnčeviće, Rojka Petroviće Noga, knihu latinských citátů... Vzal si také obraz Krista a ikon archanděla Michajla, v jehož znamení je slavena již zmiňovaná rodinná sláva."

   Varování
   V osiřelém Karadžićově počítači zůstalo zapsané lidové rčení:
   
   Ten kdo prodá svůj rod
   kope sám sobě hrob.
   
   Ze srbského tisku vybral a přeložil JAN HROBAŘ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]