Tak jsem tenkrát seděl, jak by to bylo teprve včera, na břehu rybníka, nohy jsem smáčel pěkně v teple, vlastně v bahně, rybáři zatahovali sítě, brodili se k baště, všechno nádherně kolem šplouchalo, podzim se vybarvil, predátoři i jiní šupináči rovněž, v dálce svištěl literární vlak značky pendolino, kalibrovaný na české hady, pardon, na maloměšťácké koleje z té nejlepší oceli, takže pěkně uháněl, nikde nezastavoval, ledaže jen tak na začátku tunelů, které dosud nikdo nestačil vytunelovat, vždyť pověstné i zlověstné a tolik vábivé světýlko na konci tmy zahřívá téměř všechny bez rozdílu vyznání, pohlaví, lupénky kůže. Jen s nástupní stanicí jsou a byly vždycky potíže.
   Ale o vzdálených jevech, jež se promítají v kinosálech naší sítnice, jsem psát nechtěl. Raději o výlovu. Na hrázi prskal vítr, čerti se ženili a ředíce mlhu neustálými výkřiky, pomalu vybíhali váhajícím naproti, nabízeli jim výhodně smlouvu, žár pekelných plamenů téměř zadarmo, ráj na tomto světě jen za pár úpisů, jež nestojí ani za řeč. A zatím se ve výlovišti mrskali kapři i lasičkovité štiky, amuři se třeli o břicha línů, malé rybičky se všem pletly pod nohama i mezi prsními ploutvemi. To tak bývá, když chce někdo chytit rybu svého života.
   A starý hrázný, jak také jinak, mimoděk sledoval hráze, návrší z bludných kamenů a v kapse zahříval poslední vydání pamětí mistra Jana Jakuba z Jelčan a Sedlčan, kterému osud plnými dlaněmi nadělil stavitelské poslání i oka zádumčivých rybníků, aby se v nich zhlížely hejna táhnoucích popelavých volavek i tváře hastrmanů, vodníků a koneckonců i tatrmanů, k nimž si jen škodolibost i bolest chodí pro radu.
   Největší radost však měly děti, cácorky, jak říkávaly něžné babičky, holota jedna, jak křičeli zpupní sedláci, jimž čeládka i služky musely být ráno po vůli, aby panímáma nevěděla. Rybník mezitím vydechl své jiskřivé aroma, modelky z mlh se svlékaly, řinčely svými ňadry, nezakrývaly klín a protože nechtěly tančit samy, nechaly vrše přespříliš otevřené, stavidla zvednutá a pisálky od novin i tiskové mluvčí opili rumovou trestí, svařeným vínem, neboť pocházelo z nejlepší pozdní sklizně.
   Zaslzí-li vinice, zastaví se až u vodní hladiny, okolo níž postávají hladové krky a rozbíjejí benátská zrcadla na tisíce drobných střepů, neboť nohy v bahnité břečce zapadávají čím dál hlouběji a zdá se, že jen neustálým zpevňováním dna se lze zachránit. Alespoň na chvíli, neboť čas ví, že se může vrátit, dokáže-li pohladit uříceného koně a posléze i přesednout a pomalu se začít drápat na břeh.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]