Vážené kolegyně a kolegové, přátelé,
chci poděkovat jednak těm, kteří ocenili mojí téměř sedmdesátiletou práci na literární líše a i kolegovi Janu Poláčkovi – kterého známe jako obětavého nehonorovaného šéfredaktora dnes už populárního časopisu Lípa, i jako bystrého publicistu – a to za jeho povzbudivá a přívětivá slova. Proč bych to zapíral. Zalichotila starému bardovi.
Konečně, už i Remarque kdysi napsal, že spisovatele je třeba občas pochválit, nejen kritizovat, aby měl chuť, mnohdy i odvahu, pustit se do další práce.
K takovým pochvalám patří i různé ceny. Tu první jsem dostal už dávno, za divadelní hru, kterou uvedlo Vinohradské divadlo v režii Jiřího Frejky, v hlavní roli s Radovanem Lukavským a s mým ostravským rodákem Vlastimilem Brodským. Bylo to vskutku dávno, na podzim roku 1949.
Slova poroty, která udělila cenu dnešní – „Za celoživotní dílo“ – přiznám se, mnou poněkud zacloumala, neboť by se dala synonymicky přeložit jako „věnec na hrob“.
Mezi oběma milníky plynul čas, v němž nám bylo souzeno žít, nalézt v něm své místo i motivy k radosti z práce. Byl to čas dramatický, připočteme-li my pamětníci dobu německé okupace, v níž procházet jejími úseky nebylo pro mnohé snadné, přesněji řečeno – bylo kruté. Důležité bylo neustoupit od svého ideálu, který jsme přijali jako kompas pro další život. Což platilo pro většinu z nás pro dobu po válce.
Prostě, hnali jsme se upřímně a důvěřivě do nových časů, kde mělo být líp. Psali jsme o tom poctivě romány, eposy, divadelní hry a budovatelské verše a očekávali až uspěchaně ten vysněný den, jenž se už blížil na dosah, a který už bude trvalý, jak nás ujišťovali naši tehdejší kormidelníci.
Mou životní a hlavní profesí se stala žurnalistika, která mne uchopila do své moci hned v prvních květnových dnech roku 1945. Po amatérské průpravě na gymnáziu, kde jsem jeden rok vydával a ručně psal třídní noviny, než mne okupantská mašinérie zařadila mezi ty, kteří měli v šachtě zachraňovat její drolící se moc, jsem se cítil způsobilý zkusit to v opravdových novinách.
Ze čtyř krajských deníků Národní fronty, které se objevily v trafikách – národně socialistických, sociálně demokratických, lidoveckých – jsem si vybral komunistickou Novou svobodu, která odpovídala mému cítění, upevněnému téměř dvouletou prací mezi horníky a chlapy z rodinného kruhu. Dodnes nosím v sobě vzpomínku na okamžik, kdy mi zakladatel a šéfredaktor deníku Vilém Nový, předválečný ostravský poslanec, který se vrátil s košickou vládou z exilu, předával legitimaci spolupracovníka redakce.
Od samého počátku se moje novinařina zaměřila na beletristické žánry, reportáž, fejeton, črtu. Později, už jako profesionál v Rudém právu, jsem tyto žánry zapojoval do oblasti, jež se dnes označuje jako investigativní.
Jako vysokoškolák jsem našel rychle cestu ke kulturně-politickému týdeníku Vysokoškolský předvoj, který byl řízen i sepisován brigádnicky, tj. bezplatně, posluchači různých fakult. Tento způsob vydávání a naplňování obsahem známe i dnes, například u časopisů Lípa a Slovanská vzájemnost.
V Předvoji jsme se Zdeňkem Mahlerem nesli odpovědnost za kulturní rubriku. Svými lyrickými a budovatelskými verši obohacovali obsah novin tehdy už oceňovaní Pavel Kohout, Oldřich Kryštofek, Standa Neumann, Jan Štern, Karel Šiktanc, Jaromír Hořec, Vlastimil Školaudy, Ivan Skála, Mirek Florian a další. Dvouletá doba v Předvoji pro mne byla velkou školou a plodným seznamováním s tvůrci, kteří se zapsali do dějin české literatury.
To byly roky 1946 až 1950, kdy jsem dělil svůj čas mezi studium na fakultě a práci v redakci.
Ale vraťme se k investigaci. Skláním se před některými dnešními kolegy, za všechny bych jmenoval Josefa Klímu, za jejich odvahu, skláním se před lidmi posedlými bojem proti všem padouchům, šmejdům ekonomickým i politickým. Vím, jak se za takovou činnost platí, ba i platilo. Sám jsem měl kdysi namále, když jsem přišel na rub působení jedné velmi vlivné okresní čtveřice, kterou spojovala chuť pěnivého moku, a uveřejnil jejich praktiky a počiny, jimiž ve jménu ideje vládnoucí strany udržovali nedotknutelnost svých pašalíků.
Žurnalistice vděčím za mnoho námětů a podnětů, jež jsem zužitkoval v literární tvorbě. Po listopadovém převratu se pro mne stala novinářská profese jedním z hlavních zdrojů pro satirickou tvorbu. Nejbohatším zdrojem pro ni jsou Televizní noviny a Radiožurnál a bulvární tisk.
V mé tvorbě přední místo zaujala forma epigramu – jak by řekli vojáci, útvar rychlého nasazení. Což o románu či o knize povídek nelze říci.
Satira a epigram nebyly nikdy vítaným čtením vládnoucích tříd a zvláště jejích představitelů. Působily totiž jako blechy v kožichu, jak epigram nazval Bedřich Václavek. O satiře, kterou jsem se systematičtěji a obsáhleji začal zabývat od roku 1990, platí jeho další slova: „Satiru vždy podmiňovalo společenské napětí; znamená to, že vycházela ze stavovských rozdílů a třídních rozporů. Je tedy ukazatelem a sociologickým dokladem, z něhož lze vyčíst více než z učeného traktátu. Satira není určena pro pobavení, ale je obžalobou a útokem.“
Jan Čarek zase satiru kdysi označil za „napůl vtip a napůl vztek“.
Ten můj vztek se začal objevovat v novinách s objevením Haló novin a Naší pravdy. K jeho prvnímu popřevratovému shrnutí do knihy pomohl Karel Sýs a Daniel Strož se svým mnichovským vydavatelstvím OBRYS/KONTUR. Sbírka s názvem Nejsme jako oni zde vyšla v populární edici Poezie mimo domov v roce 1996. Oběma kolegům jsem vděčen, neboť povzbuzen touto knížkou, začala moje nová literární cesta satirika. Moje poslední, šestá sbírka satir Hej, vy tam nahoře, byla vydána letos v červnu v nakladatelství FUTURA.
Satirik není opěvatel režimu. Satirik patří bytostně k opozici, jak to dokazují všechny dosavadní sociálně politické formace, a patrně to bude trvat i ve společnosti beztřídní. Protože satira je především o člověku a jeho mravním vybavení, byť někteří autoři ji skrývají za zvířátka.
O trvalé oblíbenosti epigramu svědčí i jeho věk – uplynulo už okolo 1940 let, co ho jeden z největších římských básníků, Martialis, vytvořil. Největšího úspěchu s epigramy zažil, když je v roce 80 našeho věku recitoval před padesáti tisíci účastníků slavnostního otevření římského Colossea.
Dnes jde o to, aby satira, podnícena a inspirována hospodářskými, sociálními a politickými podmínkami společnosti, zaznívala ostřeji, hlasitěji a polyfonněji, aby brala na sebe výraznější úlohu burcující polnice. Ne každý básník – vyjma takových, jako jsou Sýs, Černík, Žáček, Strož a další – je schopen a ochoten stavět se s otevřeným hledím po bok postihovaným a ponižovaným a umlčovaným veršem spravedlivého nesouhlasu a odporu. Veršem, který odhaluje a zesměšňuje zlo, a jde po těch, kteří lidem škodí.
Vím, že satirici, epigramatici, pamfletisti a karikaturisti, zkrátka tvůrci posedlí bojem proti zlořádům všeho druhu, nemohou vyléčit a vymýtit všechno zlo, avšak je dobře, že jsou. Jsou však schopni vytvářet minimálně proti padouchům všeho druhu atmosféru odpudivosti a hnusu a vyvolat tak potřebu před nimi si odplivnout.
Předneseno na udílení Cen UČS za rok 2013
Autor: JIŘÍ STANO
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)