O převedení povídek Oty Pavla do dramatického tvaru se nejvíce zasloužil režisér Karel Kachyňa, který už v sedmdesátých letech nadchl svým televizním zpracováním Zlatých úhořů a v další dekádě ještě přetlumočením několika spisovatelových povídek ve filmu Smrt krásných srnců. Podařilo se mu neobyčejně zdařile předvést osobitou galerii Pavlových postav z okruhu rodiny i širšího společenství, prolnout humor a tragiku v kontrastním obraze doby první republiky a pozdější fašizace a nacistické okupace. Kongeniálně s Otou Pavlem vystihl nejen zvláštní vidění světa očima česko-židovské rodiny, ale i onu nenapodobitelnou schopnost sebeironického nadhledu haleného do mimikri prvoplánové idyličnosti.
   I později byly pokusy zpracovat Pavlovo dílo, vnímané veřejností jako součást českého národního pokladu, pro rozhlas i pro divadlo, zatím nejdále však zřejmě pokročil Arnošt Goldflam, který pro pražské Rokoko připravil představení Zlatí úhoři. Název inscenace zní Ota Pavel: ZLATÍ ÚHOŘI - důvod je zřejmý, prvotní jsou pro Goldflama autentické Pavlovy texty, a to nejen výběru povídek z obou autorových souborů, ale rovněž dopisů bratrům z psychiatrické léčebny, ojedinělých dobových novinových interview.
   I když se sám označil jen za autora dramatizace, přesto Goldflam přichází se zcela novým pojetím recepce Pavlova díla. Nevnímá je jenom jako únik těžkou nemocí týraného spisovatele do idylické krajiny dětství, ke vřelým rodinným vazbám, k přírodě coby prazákladu života, k povznášejícím snům a ideálům. Pro něho je Ota Pavel celistvý člověk, pro kterého platí i obrácený sled událostí a jevů, podmíněný střetem jeho křehké lidské schránky s tíživým životním prožitkem, zejména s rasistickou zkušeností druhé republiky a protektorátu, ale i antisemitismem zabarvenými politickými procesy na začátku padesátých let.
   Do hlavní role Oty Pavla režisér obsadil Vasila Fridricha, představujícího postavu v jejích proměnách a vývoji po dobu celých čtyřiceti let. Herec paradoxně působí věrohodněji, když evokuje svět Otova dětství, pevně zakotven do povídkových příběhů, u nichž si divák evokuje především oblíbené texty a hrdinu vnímá jen jako jejich součást. Vytvořit postavu nemocného Oty Pavla je mnohem obtížnější, zvláště když je její obraz sestaven z dokumentárních písemností, nikoli vytvořen rukou samého beletristy. Tady zůstává Fridrich spíše papírový, jako jen jakýsi tlumočitel útržků dopisů a jiných textů.
   Tam, kde ožívá svět přímo Pavlových postav, je tomu naštěstí jinak. Tatínek v podání Jana Vlasáka je jedinečně ztvárněná postava, dokonalá ve všech situacích (obdivuhodné jsou třeba výstupy přibližující hrdinovo přátelství s malířem Nechlebou - skvěle ho hraje Radka Fidlerová), výstřední, nespoutaná, ale lidsky poctivá, neustále se vydávající za svými sny. Čtenářským představám o postavách Pavlových povídek dobře odpovídají i maminka Dany Batulkové, bratři Hugo Martina Pisaříka a Jiří Viktora Dvořáka, všichni jsou přesvědčiví i tam, kde opouštějí svět Pavlových povídek a stávají se nezbytným zázemím, jakýmsi přesahem do osudu umělce, který hledá svou identitu.
   Zdá se, že i Goldflamovo úsilí se naplnilo hledáním; taková osobnost, jakou byl Ota Pavel, není nikdy docela uchopitelná.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]