1929–39

   V souvislosti s publicitou kolem 70. výročí popravy Julia Fučíka, která se zabývá jeho životními osudy, zvláště pak jeho rolí v ideových bojích ve sféře kultury, objevily se mezi intelektuály názory o jiných osobnostech. Jednou z nich je Ladislav Štoll, který v 30. letech hrál v kulturní sféře zřejmě významnější roli, pokud jde o kritiku surrealismu, než Fučík. Jeho referát, pronesený na pracovní konferenci Svazu čs. spisovatelů 22. ledna 1950, byl pochopitelně negativně ovlivněn celkovou tehdejší situací v SSSR a v zemích, které byly na tuto velmoc všestranně napojeny, nicméně je stále cenným zdrojem poznatků o kultuře, především pokud jde o literaturu v tomto období. Projev Štolla vyšel pod názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. Název by neměl vést k závěru, že slovenské problémy ponechal autor zcela stranou. Jedna osobnost či okolnost není v tomto vystoupení nejen analyzována, ale vůbec zmíněna, a sice role Záviše Kalandry, co se týká kultury zvlášť a surrealismu speciálně. Je to pochopitelné. Kalandra byl už v roce 1949 ve vězení a Štoll se mohl domnívat, že ho čeká vysoký trest. Nemohl ovšem vědět, že už v květnu 1950 začne »proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice«. Pozornost podnes vyvolává hlavně trest smrti, týkající se národně socialistické špičky Milady Horákové. Kalandra v tomto procesu měl úlohu trockisty, který údajně logicky přešel od výhrad proti KSČ k útokům proti generální linii strany a posléze k zradě lidu, národa a státu. Byl mu také vyměřen trest smrti. Tato obvinění byla odmítnuta už v letech 1967–9, v rámci Pražského jara, počínaje IV. sjezdem Svazu čs. spisovatelů, např. osobnostmi jako byl Eduard Goldstücker a spisovatel Jan Procházka. Za normalizace se o Kalandrovi mlčelo, nicméně v srpnu 1984 Historické studie č. 17 kupodivu zveřejnily bibliografii díla Kalandry. Po roce 1989 vyšla pochopitelně celá série publikací o tomto bývalém mj. šéfredaktorovi Rudého práva, o kterém tento deník v červnu 1968 napsal: »Měl by být uspořádán výbor toho nejhodnotnějšího z jeho díla a důstojným způsobem vydán k uctění jeho památky i pro zpřístupnění jeho prací všem, kdo projeví zájem a budou chtít znát myšlenky jednoho z těch, kdo zaplatili tragickou daň za to, že svým myšlením předběhli dobu, ve které žili.« Na tuto výzvu zde reaguji.
   Nemíním se v tomto článku zabývat celkovým pohledem na život a dílo Kalandry, k tomu jsou povolanější profesionální historici. Nedávno vyšla publikace Jany Papežové Plout proti proudu. Časopis A2 zveřejnil letos článek Případ Kalandra, který napsal Marek Fapšo z filozofické fakulty UK, ve kterém se už v úvodu tvrdí: »Jméno Záviše Kalandry přitahuje pozornost stejně jako osud Julia Fučíka. Také on patřil k výrazným předválečným intelektuálům komunistické strany.« Kalandra a Fučík byli přáteli, i když se v druhé půli 30. let názorově rozešli. Fučík vydával již v 20. letech časopis Avantgarda, do kterého začal přispívat ještě jako student právě také Kalandra, podobně jako Ivan Sekanina, Jan Šverma, Karel Kreibich a Zdeněk Nejedlý. Když se v listopadu 1929 stal šéfredaktor Rudého práva Josef Guttmann tajemníkem ÚV KSČ, jeho roli převzal Kalandra s tím, že bude ve velmi těsném kontaktu s Klementem Gottwaldem, k čemuž došlo.
   Vraťme se však k problematice surrealismu a názorům Štolla. Ten ve svém výše zmíněném referátu považuje za historický milník na cestě čs. literatury a v úsilí čelit surrealismu už rok 1929, tj. V. sjezd KSČ. Prohlásil: »Rok 1929 znamená konec poetických iluzí, reformistického tlachání o klidném přerůstání kapitalismu v socialismus… Osobností Klementa Gottwalda začíná i do kulturního našeho života prozařovat duch stalinismu. Tím je také třeba si vysvětlit reflex tzv. generační diskuse v tvorbě o krizi kritérií a charakteru, kterou zahájil Ivan Sekanina.« Fučík po Sekaninově zásadním zásahu tvrdil, že si uvědomuje katastrofální následky dosavadní cesty. Vinu vidí především u Karla Teiga, který se podle jeho slov svým rozhledem a svou vzdělaností stal vůdcem generace. Napravo od něho začíná působit Kritický měsíčník, z něhož vyrostla autorita Václava Černého. Objevuje se velmi talentovaný básník František Halas, který původně proklínal »svět zlata a pýchy, svět plný špíny«, aby se postupně dostal do centra pokusu o likvidaci ideového odkazu Jiřího Wolkera. Tomu čelí mj. S. K. Neumann spolu s Fučíkem, Nezvalem, Štollem a dalšími. Ovšem současně začíná zápas o duši Nezvala, která se naplno rozjíždí v roce 1934. Ten zakládá Skupinu surrealistů v ČSR, kde byl programovým teoretikem Teige. Mezi členy patřil mj. básník Konstantin Biebl. Spolupracuje s nimi i Kalandra. Publikuje stať Nadskutečno v surrealismu. Vyšla ve sborníku Surrealismus v diskusi, který redigoval Štoll a Teige. Kalandra analýzou pojmu »nadskutečno« zjišťoval, zda surrealisté vycházejí z metody dialektického materialismu a jestli je tento umělecký směr slučitelný s potřebami revolučního proletariátu, nebo zda není přece jen určitým nebezpečím uvnitř radikálně levicové literatury. Polemizoval s pojetím nadskutečna vyjádřeným Nezvalem v jeho publikaci Surrealismus v ČSR. Našel styčné body surrealismu s psychoanalýzou. Domníval se současně, že surrealisté mohou zabřednout do subjektivního idealismu, vydávat iluzi za skutečnost.
   V květnu 1934 došlo k debatnímu večeru, který pořádala Levá fronta. Štoll měl v ní od začátku jasno. Nezval byl prostě zmámený publikací Spojité nádoby André Bretona, který zkoumá mechanismus snu, jenž podle něj patří k lidskému vědomí a jehož všechny prvky pocházejí z reality, metodami Freudovy psychoanalýzy. Kalandra se domníval, že Breton nepřímo pomáhá rozvíjet marxistické učení v otázce vzniku a změn ideologických představ a tím vlastně celou marxisticko-leninskou teorii. Štoll: »Věc nás zmátla tím, že skupina surrealistů oznámila svůj vznik veřejným dopisem vedení KSČ a deklarovala své sympatie s revolučním hnutím, svůj souhlas s marxismem-leninismem. Teprve později se stalo jasným, že tito lidé chtěli KSČ rozvracet zevnitř.« Došlo k procitnutí; ale to se stalo až později. Nezval a Teige se u příležitosti blížících se parlamentních voleb v květnu 1935 otevřeně přihlásili ke KSČ. Kalandra na adresu surrealistů: »Nedegradujte umění na heslo umění pro umění, surrealismus musí být politický, i když ne výhradně.«
   Již předtím, v srpnu 1934, sehrál v této problematice velkou roli I. sjezd Svazu sovětských spisovatelů, kde byly formulovány zásady tzv. socialistického realismu. Na sjezdu byl přítomen mj. Adolf Hoffmeister, Laco Novomeský a také Nezval. V den sjezdu bylo v listu Litěraturnaja gazeta zveřejněno Stalinovo závazné pojetí role spisovatelů jako »inženýrů sestrojujících lidské duše«. Během sjezdu to rozvíjel Andrej Ždanov. Podle něho dohlížet na to, jak umělci zobrazují skutečnost, bude VKSb. Projev tam měl také Nikolaj Bucharin, který byl v ČSR mylně chápán jako zcela stěžejní pro formování sovětské literatury. Spolu s příspěvkem Gorkého zaznamenal však na sjezdu největší ohlas. Bucharin chápal socialistický realismus velmi volně, ovšem jako stojící v opozici vůči buržoaznímu realismu, jak v zobrazování odlišných předmětů, tak stylovými zvláštnostmi. Oficiální definice socialistického realismu, uvedená ve stanovách Svazu sovětských spisovatelů, přijatých poslední den sjezdu, se kryla s interpretací Ždanova. Pokusy na čs. kulturní scéně vymezit vztah mezi socialistickým realismem a surrealismem a najít jejich společné průniky provázela roztržka francouzských surrealistů s tamější komunistickou stranou. VII. sjezd KSČ v roce 1935 se přiklonil k formulaci, která odkázala surrealismus na okraj dění. Záhy se mohli čs. kulturní představitelé přesvědčit o pravých záměrech Stalinem a Ždanovem prosazovaného uměleckého směru. Došlo mj. k potlačování sovětské výtvarné avantgardy, represi vůči spisovateli Isaaku Babelovi. Začala být cenzurována díla Vladimíra Majakovského, Borise Pasternaka, S. M. Ejzenštejna. Došlo k násilnému uzavření Mejercholdova divadla, i když až na sklonku 30. let apod.
   Nezval se 9. března 1938 rozhodl rozpustit Surrealistickou skupinu. Došlo v ní k rozporům, pokud jde o hodnocení vývoje v SSSR, mezi Nezvalem a jinými členy skupiny v čele s K. Teigem, ke kterému se Kalandra přidal. Teige koncipoval prohlášení, v němž signatáři Nezvalovi upřeli právo skupinu svévolně rozpustit, odmítli jakýkoli tzv. vůdcovský princip ve skupině a Nezvalův nárok stavět se do role jediného zakladatele Surrealistické skupiny. Za pozornost stojí, kdo se proti Nezvalově činu postavil. Patřil k nim E. F. Burian, skladatel Jaroslav Ježek, básník František Halas, Laco Novomeský, Vladislav Vančura, básník Jan Noha, Adolf Hoffmeister, Jan Mukařovský a další. Byl to ideologický útok proti nejen Nezvalovi, ale také Fučíkovi, Štollovi, S. K. Neumannovi, Kurtu Konrádovi, J. Rybákovi, aj. Velký rozruch vyvolalo vydání Teigovy knihy Surrealismus proti proudu v květnu 1938, především pro analýzu a kritiku stalinismu. Teige vystoupil na obranu Bucharina, mezitím odsouzeného a popraveného.
   Již předtím, v roce 1936, však vznikla skupina Blok pod vedením literárního kritika Bedřicha Václavka. Záměrem byla snaha vytvořit nové umění jako syntézu avantgardy i proletářského umění, čisté poezie a účelné, angažované tvorby, kolektivistického i individualistického světonázoru, národní a světové kultury v boji proti nebezpečí fašismu a války. Došlo k tomu, že sjednocování levicové kultury se začalo jevit jako fikce. Ke skupině Blok se přidal Kurt Konrád, spisovatel Jiří Taufer, Géza Včelička, S. K. Neumann, Marie Majerová, Marie Pujmanová, Jiří Weil, Ivan Olbracht. Václavek prosazoval tzv. čs. verzi socialistického realismu, jež by nepřebírala mechanicky podněty vycházející z Moskvy. S. K. Neumann nakonec po roztržce s Václavkem skupinu opustil. Jeho odsuzující kritika tzv. moderního umění našla patřičné vyústění v polemice proti publikaci Návrat ze Sovětského svazu, kterou napsal v roce 1937 francouzský levicový intelektuál André Gide. (Stal se nositelem Nobelovy ceny za literaturu v roce 1947.) Štoll napsal: »Neumannova kniha postavila principy proti afektovaným frázím, svobodu proti svévoli, životní radost proti požitkářství, revolučnost ducha proti exklusivnosti, sílu proti drzosti, internacionalismus proti nejprovinciálnějšímu kosmopolitismu, kritičnost proti cynismu, kulturnost proti snobismu, vzdělanost proti netečnosti.« Je třeba mít na zřeteli, že Štoll v těchto letech ideově válčil na další frontě, a sice proti vlivům Františka Halase, kterého obviňoval pro změnu z hlásání existencialismu. Autor těchto řádků dodnes obdivuje Halasovu báseň Já se tam vrátím, jež končí: »Ať si jen země letí do prázdna, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.«
   To poněkud zatlačovalo můj nesouhlas s jeho básní Staré ženy, jakkoli jsem znal názor Bedřicha Václavka, jenž o ní napsal, že v Halasovi promluvila hluboká lidskost propalující se básnickými apostrofami k dřeni této dnes jedné z nejvýmluvnějších forem lidského utrpení a že tak vznikla báseň sociální. Dnes si uvědomuji, že to je báseň antihumanistická, konkretizace staré Halasovy devisy o tom, že život je průvan tmy mezi narozením a smrtí.
   Nedávno mě dojaly verše Martina Vodňanského Mámě, které vyšly v Obrysu-Kmeni. Z Halasovy básně nikdy žádná skutečně velká poezie nečerpala a nebude ani v budoucnu čerpat. Kdyby měla čerpat, pak by nemocnice, krematoria, márnice a pitevny byly ovzduším, v němž by rozkvétala nejhlubší poezie. Halas se snažil imponovat svými básněmi plnými bizarních slovních obratů, deformovaných slov, prostě formalismem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]