Španělský spisovatel Manuel Vazquez Montalban:
   Svět tančí bolero a zvedá prapor

   Významný španělský spisovatel Manuel Vazquez Montalban (1939) byl za Francova fašistického režimu jako aktivní člen komunistické strany vězněn. Později se s komunismem rozešel, ale brzy pochopil, že sociální demokracie svět vede do ještě slepější uličky. Publikujeme podstatnou část rozhovoru, který Montalban poskytl polskému publicistovi Arturu Domoslavskému.


   Proč antiglobalistické hnutí nabralo tak silný vítr do plachet?
   Máme co dělat s logickou a přirozenou reakcí na porážku levicových ideí v 90. letech. Velký podíl na tom má krach Sovětského svazu. Dospělo se k všeobecnému přesvědčení, že definitivně zvítězil kapitalismus a Spojené státy. Vyvolalo to frustraci, pocit slabosti a marnosti v řadě tradičních levicových středisek světa. Očekávalo se, že evropská sociální demokracie na rozpad SSSR adekvátně zareaguje, že předloží alternativu současného modelu kapitalismu a stane se hlavní levicovou sílou světa. Socialisté k tomu měli veškeré předpoklady: Internacionálu i peníze a v některých zemích byli u moci.
   Tato očekávání se nesplnila. Sociálně demokratické strany se rozhodly pro "třetí cestu". Ideje Anthony Giddense, Tony Blaira a Gerharda Schrödera však sociální demokraty tradičnímu levicovému myšlení vzdálily. Evoluce sociálně demokratických stran vyvolala frustraci a pesimismus. Byl odtrouben "konec historie" a prý se už nic nemělo odehrát.
   Avšak krok za krokem se za hranicemi levicových stran začalo klubat nové společenské hnutí, které jako zásadu přijalo autonomii a nezávislost na vládě. Základnou se zprvu staly různé nevládní organizace. Postupně se začala obnovovat víra, že na tomto světě přece jen bude možné něco změnit.

   Co toto hnutí odsuzuje?
   V podstatě celé politické, hospodářské a kulturní uspořádání světa, především prohlubování propasti mezi bohatstvím a bídou. Řada skupin útočí na symboly globalizace - ty jsou nejviditelnější. Ale hnutí je různorodé. Máme tady vesnické ženy v Brazílii, bezzemky v řadě jižních zemí, ekology, postkomunisty, postsocialisty, indiány, anarchisty, intelektuály z Le Monde de Diplomatique a ATTAC - organizace bojující za zdanění kapitálu.
   Mezi bezzemky z Brazílie a ATTAC sice stojí propast, ale když se tyto organizace spojí, představují velkou sílu a jsou významnou složkou společenského protestu a nátlaku na vládu. Nové hnutí se rozrůstá, intelektuálové formulují dalekosáhlé cíle. Objevuje se vědomí cílů, ale také omezených možností pro jejich dosažení. Všechno to je velmi zajímavé a současně záhadné. Uvidíme, kterým směrem to půjde.

   Jak si vysvětlujete, že nové hnutí používá staré symboly?
   Víte, která melodie je nejtypičtější pro latinskoamerickou kulturu? Bolero. Bolero je hudba nostalgie za něčím, co se mohlo stát, ale nikdy se nestalo. Těm, kdo promlouvají prostřednictvím starých symbolů - zpívají Internacionálu a pozvedávají rudé prapory se srpem a kladivem - je jedno, čím v minulosti byl komunismus, tyto symboly nespojují se Sovětským svazem. Myslím si, že hlavním důvodem, proč u nich zůstávají, je skutečnost, že nové symboly ještě nebyly vytvořeny.

   Jsou vidět nejen staré symboly, ale je také slyšet starý jazyk: proletariát, dělnická třída. Nejsme přece v 19. století.
   Marxismus dospěl k závěru, že společnost utváří vnitřní pnutí. Rozpory feudalismu zplodily buržoazii, rozpory buržoazního státu zrodily proletariát. Očekávat však, že se nyní objeví nějaká jiná obměna proletariátu, je chybné. Máme co činit se zcela novým jevem - globalizací. A alternativa, která se zrodí, bude zcela nová.

   Jak se díváte na to, že antiglobalisté se tolik zhlížejí ve Fidelu Castrovi?
   Kubánská revoluce a samotný Fidel vytvořili soubor znaků a symbolů, který fascinace touto revolucí stále udržuje při životě. Je to mýtus samotného Castra, vítězné revoluce kubánského lidu nad ponurou diktaturou a především nad Amerikou, což se přirovnává k biblickému vítězství Davida nad Goliášem.
   Velmi důležité je ještě jedno: na celém americkém kontinentu není lepší příklad řešení, než to, které udělal Fidel Castro...

   ???
   ... taková je pravda. Nemůžeme přece porovnávat Kubu s Evropou, ale pouze s jinými zeměmi Latinské Ameriky. Mám na mysli zejména ty kraje, v nichž není silná buržoazie, nebo - pokud chcete - střední třída, a je tam ohromná bída. Ano, na Kubě je také dost chudoby, ale nedá se to vůbec srovnat s hladem v Peru, Kolumbii, Dominikánské republice, na Haiti.
   Nezapomínejme rovněž na to, že USA pokračují v ekonomické blokádě Kuby, která není namířena proti vládě, ale proti lidem. Anticastrovské hnutí je od počátku pod kontrolou Američanů, takže ho sotva můžeme považovat za věrohodné.

   Antiglobalizace je vyhraněně protiamerická. Snadno potkáte člověka, který odsuzuje Georga Bushe za válku proti Afghánistánu, ale obtížně najdete někoho, kdo by odsoudil Usámu Bin Ládina. Co víc - říká se, že USA nesou za teroristický útok 11. září 2002 odpovědnost.
   Vina Američanů spočívá v politice expanze, hegemonie, nevolnictví slabších národů, podpoře Izraele proti Palestincům, chování amerických vojsk v Somálsku. Jinou věcí je únos a zneužití civilních letadel včetně jejich pasažérů jako torpéda. Útok na Pentagon měl - lze to tak říci - nějaký militární smysl. Ale zničení WTC je čisté barbarství, nemá to ospravedlnění. Něco jiného je intifáda, v níž Palestinci útočí na izraelské vojáky - to je element války, který má smysl logický, vojenský, politický. Pojmenovat útok na WTC jako "vítězství nad impériem" je primitivní vidění světa.

   Považujete válku v Afghánistánu za spravedlivou?
   Chápu ji jako obyčejný podvod. Je to hollywoodská superprodukce, která slouží výlučně k tomu, aby Amerika měla pocit, že pomstě bylo učiněno zadost. Američané nešli svrhnout Talibán proto, že jde o tupý fundamentalismus, který utiskuje ženy, atd. Nedělali to celé roky a dokonce za zrod Talibánu nesou zodpovědnost. Na Afghánistán zaútočili jenom proto, aby světu ukázali své svaly a připravenost rozdrtit každého, kdo se jejich impériu postaví do cesty. Tato válka je odporná také proto, že je vedena proti zcela zničené zemi. Nikoli náhodou právě Afghánistán proměnili v laboratoř amerického terorismu.

   Jaké jsou hlavní kritické proudy v USA?
   Existuje tam několik sdružení nastavených proti vládě, které se odvolávají na radikální liberalismus. Často to jsou volnomyšlenkářské organizace angažované v různé šlechetné věci - počínaje Brigádou Lincolna, která bojovala v občanské válce ve Španělsku, přes obránce suverenity Nikaragui a konče protivníky blokády Kuby. To všechno dokládá značnou mobilizaci společenské kritiky washingtonské vlády. Lze dokonce pochybovat, že při poměrně nízké volební účasti za prezidenty USA stojí většina obyvatel.
   Podstatné je, že američtí odpůrci nehledají inspiraci ani v marxismu, ani v komunismu, ale rodí se z tradice demokratického radikalismu Thomase Jeffersona. Síť jejich sdružení má o hodně širší hranice a sílu než síť analogických občanských sdružení a nevládních organizací v Evropě. Nemají však nástroje, které by jim umožnily projevit se na mezinárodním fóru. Často nemají přístup do médií a obyčejný člověk nemá šanci, aby se o jejich činnosti dozvěděl.

   Jak se díváte na současný stav lidských práv?
   Je to složité téma, protože má obrovské rozměry. Vezměme si za příklad "velké vítězství" USA nad Talibánem v Afghánistánu. Jeho efektem je, že cizoložnice se budou kamenovat k smrti menšími kameny. To je směšné!
   Po pravdě řečeno, také bližší pohled na lidská práva v USA je sporný. Nejde mi pouze o trest smrti, ale o oblasti bídy, existenci celých skupin obyvatel, které jsou proti své vůli uvrženy do světa zločinu.
   Boj o lidská práva je nejzákladnější válkou dnešního světa. Máme na mysli právo na shromažďování, vyslovování názoru, ale také obživu, vzdělání, boj s různými omezeními.

   Jsou byznysmani a politici, kteří si uvědomují, že světové bohatství se musí dělit spravedlivěji?
   Američané se mohou pokusit o změnu svého image. Historie nás však učí, že změnu mohou udělat pouze silní. Jen růstem hnutí odporu se nakonec změny stanou možnými a dokonce nevyhnutelnými. Nikdy v historii se bez boje nepodařilo dosáhnout takových změn, jakými bylo uzákonění osmihodinové pracovní doby, placená dovolená, hygienické podmínky pro práci. Boj se sváděl přes 100 let stávkami a hladovkami. Na cestě stály žaláře a byli mrtví.
   Musíme si také uvědomit, že zavedení kontroly trhu a omezení expanze hospodářské politiky způsobí revoluci, jakou si vůbec nedokážeme představit. Například uzavření řady zbrojovek v USA může vést k ekonomické katastrofě této země. Ale zbrojní průmysl, který vytváří pracovní příležitosti, potřebuje konflikty. Zbraně nelze zkoušet na Seychelských ostrovech. V Iráku se testovaly zbraně nové generace. Ukazuje to, jaké obtíže a výzvy stojí před námi.

   Připravil IVO HAVLÍK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]