Tato kniha Viktora Fischla přibližuje samotného autora Karlu Čapkovi možná víc, než by se na první pohled zdálo. Vydalo ji nakladatelství Garamond v Praze 2004 a má 211 s. Takto souborně vychází v českém vydání poprvé.
   A čím jsou si blízcí Viktor Fischl s Karlem Čapkem? Dobou, samotným nápadem využít starých motivů k novému zpracování pod názvem »apokryfů«, což jsou, jak známo, »spisy podvržené« a také »zavržené«, hlavně v případě biblických námětů. Do uznaných celků se již v dávné minulosti nehodila některá evangelia (Tomášovo, Petrovo) a nedocházelo ani k souladu mezi různými náboženstvími. Za apokryfy se také někdy pokládají nepravé či neúplné spisy vůbec. O Čapkových a Fischlových apokryfech to však platí jen částečně. Oba autoři sledovali především vlastní cíle. U Čapka to bylo odmítnutí fašismu ve všech jeho projevech, tepání lidských nectností, nebo i pohled na generační rozpory. Viktor Fischl si jistě předsevzal převyprávět biblické náměty i onu slavnou Figarovu svatbu a v dalším oddíle pak sáhnout i k Homérovi (Pravda o krásné Heleně), k Cervantesovi, k látce starých pražských pověstí (Golem), k Shakespearovi i převzít oněginovskou látku a v poslední povídce sáhnout do divadelního života. Máme tak před sebou velmi rozmanité a zajímavé čtení. Paralel s Čapkem je víc a je tu i jedna spíše nepřímá: tak jako Karel Čapek napsal Hovory s TGM, Viktor Fischl napsal Hovory s Janem Masarykem. Dílo Fischlovo je ovšem mnohem rozmanitější a širší, takže samo nakladatelství se rozhodlo vydávat další spisy Viktora Fischla. Čtenáři se mají na co těšit.
   Vraťme se však k jednotlivým apokryfům. Fischl dokáže znamenitě variovat známé náměty tak, že neustále udržuje čtenářovu pozornost. A když se čtenář dopracuje konce příběhu, má pocit, že by mohl i on sám pokračovat ve vyprávění na základě »přetržené nitky« příběhu. To právě spojuje Fischla s Karlem Čapkem. Fischl s Čapkem postavili své apokryfy na základě předpokladu, že všechno mohlo být, všechno se mohlo stát docela jinak. Jestliže dnes po létech čteme Karla Čapka již poučeněji, protože právě třicátá léta, v nichž Čapek své apokryfy psal, přinesla první vzepětí fašismu, u Fischla se s takovým politicky zaostřeným perem setkáváme také, ale spíše jen vzácně. Je to třeba ve vyústění apokryfu o Babylonské věži, který je až překvapivě zakončen pohledem na krutého vládce Iráku Sadáma, poslední odstavec příběhu však dává naději na dosažení spravedlnosti: Bůh ve své nesmírné trpělivosti přihlížel mlčky k vývoji a k možnému užití nejhroznějších zbraní, jaké jen člověk dokáže vymyslet a použít k podmanění národů, ale byli i takoví, kteří nikdy nepřestali věřit, že to tak »nenechá« a nakonec se dostaví spravedlivé rozuzlení. Apokryfy tak přinášejí sice velice vážná zamyšlení, ale k jejich specifičnosti patří i důvtip a zaujetí čtenáře. Toho se Viktoru Fischlovi podařilo dosáhnout vrchovatou měrou, takže i český čtenář může právem konstatovat, že čapkovská tradice pokračuje.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]