Kamil Lhoták nejmladší je živým důkazem tvrzení genetiků-amatérů, že povahové rysy se dědí ob generaci. Proto mohou vedle sebe vystavovat Kamil Lhoták děd a Kamil Lhoták vnuk, aniž by došlo ke kolizi.
   Živě si pamatuji, když jsem docházel ke Kamilovi nejstaršímu, jak se v Rybné ulici, v bytě sloužícím současně za ateliér, pohybovalo cosi velice mladého, živého a černého. Hojně to nasávalo atmosféru, génia loci a také bílé víno, pro které dědečkovi skákalo kamsi za roh. Bylo lze jen čekat, kdy se v něm ozve volání rodu. Rod mohl zavolat na několikerý způsob - pocházel z něj rytíř ze Lhoty a na Lhotě i zakladatel české farmakologie, a také malíř světnic a obchodnice střižními zbytky. Uprostřed mezi oběma vahadly trčel malíř olejových obrazů. Čert ví, který příslovečný jazýček na váze způsobil, že Kamil nejmladší, junior čili junák, se naklonil směrem plebejským, s tím ovšem, že světnice a střižní zbytky ho nechaly chladným, zato ho však rozpalovala touha vyjadřovat své mladické vzněty a rozeplání zprvu štětcem a brzy nato světlopisem. Slovo světlopis lépe vystihuje jeho práci nežli fotografie. Jednak je to slovo starobylé, jednak slovo poněkud směšné - čili přesně takové, jaké miloval jeho dědeček. A jednak Lhoták vnuk světlem zapisuje, co za celý boží den uviděl. Není demiurgem, který nutí světlo, aby dalo tvar jeho nápadům, spokojuje se, když mu světlo poslouží coby diář.
   Tvorba Kamila Lhotáka malíře byla svou podstatou stvořitelská. Lhoták tvořil světy, jejichž archetypy před ním neexistovaly. Jistě, řeknete, že balony, plavatky, louky, motorky a jednoruké slečny zde byly a budou, aniž by se musely doprošovat nějakého pana Lhotáka. To je stejné, jako byste tvrdili, že minimálně od Velkého třesku je vesmír plničký atomů, stačí je vzít do hrsti a hníst. Měli byste ovšem pravdu. Rovněž atomy Lhotákova světa tu byly od onoho času, kdy Hospodin doříkal říkánku Budiž světlo až po A aj, bylo to velmi dobré a seknul sebou na kanape, neboť byla právě neděle. Jde však o to, seřadit a sestavit atomy do souvislostí, aby bylo možno mimo jakoukoli pochybnost prohlásit: Toto je zlato a toto železo, toto bílkovina a toto uhlovodan, toto člověk moudrý a tohle člověk přitroublý, toto je měchuřina a toto balon, toto je louka a tohle neposečené peklo.
   Mladý Kamil se "jen" kouká. Svět tete a tete - teta proti tetě - je skvělé místo k hledění, spatření, dívání i divení. Sigmund Freud by z něj měl radost. Zprvu fotografoval komíny a stožáry, symboly pyjů, nyní fotografuje symboly opačného gardu - otvory, kanály, dírky a skuliny, jimiž na nás mrká leccos, co vymyslel Kamil Lhoták nejstarší a co bylo do božího plánu přijato a co se ujalo.
   Kamil mladší opět snuje osnovu, jak už to mají Lhotákové v krvi. Možná nic nového nevymyslí ani nepřimyslí, zato zachytí a černobíle zvěční, co hyne mrknutím oka, cvaknutím závěrky jeho několikakilogramového Zenitu, co se každou vteřinu odbarvuje, co zapadá se sluncem, aby se již nevrátilo s jitrem, co musí spoléhat právě a jedině na něj.
   Na svých honičkách za černobílými motýly používá nejnověji čínský gumový člun. V nafukovací džunce brázdí vody hnědopěnné Vltavy a Bíliny se svou Ivuškou, se svým otcem, Kamilem toho jména prostředním. Jednou vzal na palubu také mne, který mám z gumových člunů hrůzu z doby, kdy strýček schválně vyndal nad hlubinou kolíček. Plavbu s kapitánem Lhotákem jsem přežil, jsem zde a už čtvrt hodiny vám vykládám nesmysly.
   Člun touží po volném moři, ale přenášejí ho v batohu. Jednou vypuštěný z plátěné klece se už nenechá vměstnat zpátky. Škodolibě jsem pozoroval, jak ho Kamil po vítězné plavbě do dalekých Roztok cpal do drsného vězení. Právě tak již nikdy nezapadne do nicoty světlo zachycené očima a rukama obou Lhotáků.

   (Úvodní slovo k výstavě Kamil Lhoták a jeho vnuk v Centru Helpless v Praze-Zbraslavi)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]