Předáváme dnes literární cenu autorce Ivaně Blahutové a kdokoli má právo se ptát, čím je její kniha, sedm povídek obsažených ve svazku Bílý kůň (Praha, Balt-East 2007), tak výjimečná. Pokusím se odpovědět na tuto jednoduše položenou otázku a předem se omlouvám, že nemohu uvést jednoduché ani přímé odpovědi, protože se jim text vzpírá. Výjimečnost knihy spatřuji v jejích sedmi vrstvách, nebo – chcete-li – interpretačních centrech.
   Tou první je lexiko knihy a jeho polyfonie: nalezneme celé odstavce tvořené jednočlennými větami či fragmentárně slovesnými záběry skutečnosti, a to vedle přívlastkově bohatých souvětí s mrazivými metaforami. Spisovná, ba hyperspisovná slovní zásoba sousedí se slangismy a bizarními neologismy (tvořenými často ze zkratek a anglicismů, jež zaplevelují češtinu), archaismy a historismy střídají argotismy či profesionalismy z ostravského důlního prostředí, administrativní fráze kontrastuje s fantaskní barevností slova, prvky psaného monologického projevu jsou hojně prostoupeny jakoby mluvenými, dialogickým pasážemi, neosobní korektnost se snoubí s vulgaritou. Lexikální bohatství, resp. variabilita pojmenování jako jednota v mnohosti, upoutá na první pohled. Autorka nechce jednu představu vyjádřit pouze jedním nebo dvěma slovy, ale hledá a zkouší nosnost dalších a dalších slov a pojmenování, což by mělo vybídnout literární vědu k vypracování lexikálního slovníku oceněné knihy. S takovou širokou slovní zásobou, rozrůzněnou do různých stylových, regionálních či sociálních vrstev, se u nás setkáváme jen zřídka.
   Stejně důležitá jako lexiko knihy, a podobně jako ono poměrně snadno popsatelná a tedy i kvantifikovatelná, je přítomnost četných a rozmanitě variovaných figur a tropů, bez nichž by byl styl knihy i přes bohatou slovní zásobu plochý a jednorozměrný. Všechny jsou využité zcela vědomě, racionálně, jsou dokonce sofistikované a jemně vybroušené, bohaté počtem i co se týče druhu: posluchače opravdu nemíním jejich výčtem zatěžovat, jen zdůrazním roli paralelismu a gradace - přerůstají v princip výstavbový, - z tropů pak roli metafory a symbolu. Domnívám se, že by se text všech sedmi povídek mohl stát ukázkou funkčního využití zvláště figur rétorických a dramatických, které jsou minimálně svědectvím slovesného umění autorky, její vůle k čistotě poetiky, jazyka a formy.
   Na obě vrstvy přirozeně navazuje třetí, nazvěme ji „epická obraznost“, jejímž svorníkem je dramatický vypravěč a jeho gestace. Žádné jeho slovo není samoúčelné a žádný „aspekt obraznosti“ tu neexistuje sám pro sebe. Text povídek vytváří vlastní skutečnost s vlastními zákony, s vlastním prostorem a časem, s vlastními situacemi vyprávění, do něhož jsme vždy a vždy vtahováni. Někdy je bez hloubky a perspektivy, jen hrubými tahy a fragmentárně nastíněný, jindy nám sugeruje dynamické představy o podobách postav a situací. Vypravěčovým prostřednictvím se ocitáme na jakémsi literárním jevišti, na němž se nám cosi inscenuje, kdosi se předvádí, oblečen do dobového kostýmu, bizarně vyšňořen či zcela přestrojen, jako je tomu v Thelmě, kterou ocení zvláště znalci W. Shakespeara. A samotný vypravěč je právě médiem podobné inscenace a mnohdy splývá s hlediskem postavy.
   Povídky vynikají i paradoxy svého vzniku a existence. Kniha je důmyslnou hrou s motivy a vznikla jako výsledek vědomé slovesné práce, těžké jako jakákoli jiná, dobře vykonávaná hodnototvorná práce. Paradoxně, vzdor vší iracionalitě a emotivní výbušnosti postav a vypravěče, je tu vše podřízeno autorskému záměru. Vytvářená podoba fiktivního světa literatury, rozpínajícího a smršťujícího se prostoru i spirálově se odvíjejícího hlemýždího času, utahujícího se kolem hrdel postav jako smyčka, je racionální konstrukcí, avšak podoba této „konstrukce“ je de facto iracionální, mechanicky nepřevoditelná do současného, empiricky daného světa. Je však plná emotivní potenciality, vybuchující jako gejzír přetlakem emocí. Napětí mezi racionálně vybroušenou a mnohokráte dotvářenou vypravěčskou dikcí a bolestnou, zraňující emocionalitou nutí čtenáře vžívat se do zobrazené skutečnosti a velmi obratně ho vede k jakési spoluúčasti a vlastnímu tázání se po smyslu toho zobrazeného. Proč? K čemu? Není to nesmysl?
   Z žánrového hlediska je kniha nakladatelsky i autorkou prezentována jako – cituji - „fantaskní povídky“. Jde jistě o povídky, ale žánrově synkretické, promíšené s postupy jiných žánrů, což je možná i důležitým prvkem jejich fantasknosti. Není to ani čistá fantasy, ani sci-fi, natož pak pohádka, nejsou to detektivní povídky ani realistické obrazy z nějaké naturální školy, byť to či ono v různé míře rovněž nalézáme. Tematicky vzato je fantaskno těchto povídek pokračováním reality, jejím prodloužením, třeba jen malinko deformovaným, ale právě toto zrcadlo, místy vypouklé, je také zdrojem bizarnosti zobrazeného světa. Někdy je realita přestrojena, travestována, jako v případě hamletovské Thelmy, jindy je do reálného světa včleněn ireálný motiv, jindy je domyšlený svět po poslední jaderné válce chmurnou sci-fi vizí na pozadí absurdně bezmocného bytí ke smrti. Je i cosi burleskního a groteskního v těchto povídkách, zakukleného i kazatelského, zvláště v Kapuciniadě.
   Předposlední vrstvu tvoří synkretismus, nikoli ovšem mechanické míšení různých uměleckých metod a postupů, jejich násobení a odmocňování. Je tu silná tendence k naturalismu, zvláště co se týče popisu fyziognomie a tělesnosti vůbec. Někdy na nás dýchne svět magického realismu uprostřed velkoměstské aglomerace, z níž vyrůstají kontury nemilovaného Brna. Z Thelmy máme dojem jakéhosi postmoderního panoptika, jindy se mihne cosi z manýrismu a zvláště symbolismu, přesněji – z využitého symbolu. Zvláště rozvedená alegorie či symbol, velmi konkrétní, „dužnatý“, řečeno se Šaldou, je interpretačním klíčem ke smyslu próz, nejednou však skutečně víceznačných, jak potvrzuje autorčina dramatická úprava „Milence“ pro Slovenský rozhlas, opouštějící rovinu sociálně kritickou. I prvky impresionismu, expresionismu a především existencialismu dotvářejí podobu zobrazeného světa.
   A tím se dostávám k poslední vrstvě textu, k jejímu smyslu. Kniha vytváří, sugeruje a generuje interpretační model světa restaurovaného a globálního kapitalismu, v němž je nám dáno existovat, a z něhož není úniku, pokud nepřipustíme možnost jeho nahrazení něčím lepším. Milence nám režim nabízí všude, kam se vetře reklama nebo propaganda „správného myšlení“. Jak kdysi napsal Gabriel Laub, dělá se pro blbce, proto je mimořádně úspěšná, ale Blahutová jejího „ducha“ zhmotňuje do přízračných forem. Šumění deště je obrazem zotročené ženy, kterou společnost nutí stále se pro něco či někoho obětovat. Poručík v péči medkomory z povídky Bílý kůň, která svazek otevírá, je obrazem bezmocnosti oběti jakési x-té mise „za trvalou svobodu“. Nonstop jest kruh, do něhož svým životem vstupujeme, kruh násilí, vražd a zločinů, které jen mění formu a aktéry. Je jedno, do jakých dějin vstoupíme, můžeme vždy očekávat zhruba totéž – pánovo panství, rabovo rabství. Kapuciniáda je dokonale zamaskovaná alegorie éry dohnívání ve světě totálně a totalitárně vládnoucí „svobaty“ a „huhumanismu“ - třeba s plochou dráhou letu. Atd. Atd. Od interpretačního modelu samozřejmě nečekejme nějaká „řešení“, zvláště nemáme-li vlastní...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]