Nemine téměř týdne, aby se někdo o básníka, jehož bohužel nemůže vytěsnit do prý spravedlivého zapomnění, nějak neotřel nebo aspoň nevyjevil suverénní nevědění o jeho díle a jeho osudech. To druhé předvedla ve svém referátu o olomouckém festivalu poezie "rozhlasová dokumentaristka" Dora Kaprálová, stejně ambiciózní jako neznalá. Do Mladé fronty (středomoravského vydání) napsala, že k největším pikantnostem ovšem patřila četba dosud nepublikovaných a zjevně i nepublikovatelných básní takzvané "záchodové poezie" autorské dvojice básníka a malířky: Nezval a Toyen. Ty Nápisy na klozety tam čtené nejenže nejsou nepublikovatelné, ale pravdě neodpovídá ani tvrzení, že jde o verše dosud nepublikované. Kdyby se rozhlasová dokumentaristka jen trochu o Nezvala zajímala, věděla by, že cyklus, připravený už na prahu třicátých let (měl by vyjít v posledním svazku básníkova souborného Díla), v minulém desítiletí už publikován byl - a to v jediném periodiku, které se pokusilo navázat na příklad a úroveň Štyrského Erotické revue, nyní reprintované, totiž v Sextantu, v časopise, který zahubil vlastně jeho nakladatel, český šetřílek. Nápisy na klozety tam vyšly v čísle 6/1991.
   Jistěže zkušenější než "rozhlasová dokumentaristka", dokumentující hlavně svou nepoučenost a způsoby běžné v dnešní pseudokulturní rychlospisbě, je ctihodný A. J. Liehm, ale žel i v jeho (jinak patrně dobře míněném, k dnešním poměrům záslužně nikoli nekritickém) rozhovoru, který poskytl Salonu (227), čtou se v souvislosti s Nezvalem pěkné nesmysly. Podávaje svou verzi historie tzv. pamfletu na Veliký orloj, Liehm píše, že když ta očekávaná sbírka konečně vyšla, bylo to veliké zklamání.
   Byla to podivná kniha, v níž se s urputnou pravidelností střídaly spíš špatné básně plné surrealistické i nesurrealistické erotiky s příležitostnými, ještě horšími veršovánkami pro potřebu dne, na Rudou armádu, na komunistickou stranu a její představitele, včetně Marty Gottwaldové a tak.
   Tady je na místě otázka: zklamání vlastně pro koho a v čem? Kdyby se A. J. Liehm dnes obtěžoval a přečetl si vstupní titulní báseň, nemohl by jí upřít nadčasovou krásu a velikost, kdyby si pročetl rozsáhlé oddíly Medardovy deště, Všední den a Na visutých hrazdách, sotva by se odvážil parafrázovat, co roku 1949 o těch verších napsali ti recenzenti, kteří podle Bieblova Manifestu Vítězslavu Nezvalovi uspořádali na básníka ne dost době přizpůsobivého královský hon a kteří sbírku chtěli - v zájmu místa pro novou mladou poezii budovatelských frází a stodesetiprocentního nadšení - nadobro znectít a pohřbít. A kdyby četl oddíl příležitostných básní Memoriál a celou sbírku i třikrát dokola, verše na Martu Gottwaldovou by tam nenašel, zato by snad postřehl, že básně jako Kresba Roberta Desnose, Návrat Jaroslava Ježka, Prokletému básníkovi (tj. Jakubu Demlovi) anebo Seance nejsou ani daleko horší veršovánky pro potřebu dne, ani špatné básně plné surrealistické i nesurrealistické erotiky. Jako pamětník se Liehm zrovna nepředvedl, ale proč ho proboha zradila paměť, proč do Velikého orloje cpe verše napsané a publikované o čtyři roky později? Není těžké to pochopit: aby dnešní čtenář uvěřil, že Veliký orloj byla podivná kniha, podvědomě mu ji chce co nejvíc zošklivit. A mimoděk prozrazuje, že mu jeho přerod v bytostného demokrata nepřekáží, aby opakoval dávné levičácky sektářské kopance do básníka.
   Jako tehdy i dnes je mnoha lidem Nezval nechtěný a nestravitelný.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]