Jan Stern svou novou knihou TOTEM, INCEST A ODKOUZLENÍ BURŽOAZIE, psychoanalytické eseje (opět Malvern, Praha 2007), konsternuje. Jako by si předsevzal neušetřit nikoho. Kdo radostně zapřede nad odstavcem, kde Stern "uvnitř prapodivné skutečnosti nazvané Kunderou imagologií", uvnitř toho "energií znakového třeštění postmoderního kapitalismu" hledá "potenciál reálné revoluce, drak, kterého lze osedlat," dočká se o dvě stě stran dál v eseji o telenovele jako "tanku proletářské revoluce" zklamání: "skutečné vítězství", jehož dělnictvo v revolucích 20. století dobylo, Stern shrnuje do šokantního závěru: "Dělnictvo nedosáhlo svobody, ale dosáhlo toho, o co asi opravdu stálo. To je klíčový rozpor moderního kapitalismu: nemáme v něm moc, ale jsme v něm doma." Stern kon-stern-uje i své, včetně sebe.
   Stern provokující: Miluje Freuda a řekne o něm: "měšťák jako prase". "Říkáme tomu filozofie, logika, někdy dokonce kritické myšlení", a on je to podle Sterna první ze tří způsobů myšlení v naší kultuře, způsob, který si "vymyslela parta řeckých teploušů jako druh první městské zábavy". Když se rozepíše o "politizaci kýčařů" jako "nejsmutnější podívané", neskončí u "Honzy Nedvěda" a u "Pavlů Kohoutů", ale u Anety Langerové, úslužně stavěné médii do protikladu ke kýči; anarchistův dopis té "křehké květince Anetce" nazve "zcela komickým" dopisem "schizoidně-paranoidnímu kojenci", jenomže "diskutovat s kojenci a kýčaři nelze". Růžový panter je v očích Sternových "pro lidstvo patrně důležitějším než metafory Pavla Juráčka. Už proto, že ho většina diváků dokoukala." A na Americe má Stern za nejlepší, že její "pragmatická zemina umožní vyrůst jen tomu, co vydává nějaké konzumovatelné plody", za což "uctívači ontologického Ginga" Ameriku "pěkně nenávidí".
   Stern evokující: když o psychoanalytické pravdě napíše, že "její hlavní trumf není v rétorické či logické konstrukci, ale že "jejím trumfem je život", českému čtenáři se nutně vybaví nezapomenutelná scéna z Lotosu non plus ultra, v níž Jaromír John se svou rozmarnou sebeironií vypráví o tom, jak intelektuálskou osvětovou přednášku doslova překřičí a smete hlas obyčejného hlučného a veselícího se života; ten se do sálku dere a nakonec vítězně vtrhne z bujarého srazu lesníků v restauraci za stěnou. Když Stern spatřuje vrcholnou podobu "mísení hovna a květiny" u Bohumila Hrabala v té pasáži, kde kapičky moči dopadlé na kůži hrdiny svítí "jako malé perly", přirozeně nám v mysli zazní verše z Baudelairovy Mrchy: "Slunce třpytilo se v štěrku na hnilobě, / jak chtělo by ji upéci..." (Nezvalovo znění). A lze nad esejem, v němž Stern analyzuje "legendární horor", Mouchu (1958) Kurta Neumanna, nepomyslet na Nezvalovu Pyrenejskou mouchu (1937)?
   Myslím, že množství vnucujících se a tím Sternův výklad stvrzujících literárních reminiscencí si Stern odpustil, upřel, aby si je - a to tvrdí muziku interpretace - čtenář domyslel sám. Ostatně předposlední esej to naplno říká: "Můj text se odehrává především ve čtenáři..." A ta věta pokračuje: "...je to útok, ne systém." Je to, dodejme, autorská strategie.
   V eseji Já Oidipus magus Stern vypráví (vědom si toho, "že by ten, kdo se ohání freudiánskou fanglí jako na přehlídce severokorejského svazu mládeže, měl občas přiznat barvu a dokázat, jestli prověřil Veliké učení na sobě samém"), jak se "takřka vytratily" jeho "literární ambice". Pokud je esejistika "literatura" - a dobrá esejistika jí je někdy víc než slavné básně a tzv. krásná próza -, ambice se vytratily skutky svého naplnění: Stern píše zatraceně dobře, poslouchají ho dnešní slova nemytá a nečesaná i naopak reklamně načesaná, právě frčící, momentálně iniciační a kultovní, a našel si svou patrně optimální podobu v analýzách především toho, co dnešní kritika - byť se div nezalkne oddaností postmoderně - prakticky ignoruje.
   Jistě by bylo krásné, kdyby Stern podrobil analýze třeba Nezvalovo Dolce far niente a zároveň Sexuální nokturno, dvě zdánlivě nespojitelné Nezvalovy knihy z roku 1931, volající přímo po psychoanalytickém rozboru.
   Stern však má (patrně oprávněně) za naléhavější vypořádat se s dnešními okovy, promyslet je a najít v nich dobře utajené osvobozující možnosti. S Guardinim volá po odvaze (tu vidí v psychoanalýze) a askezi (jíž je pro něho vegetariánství). To jsou mu "dvě veliká řešení lidské situace". Ví ovšem o "lidské potřebě opojení", soudí dokonce, že ÚV KSČ neporazilo OF, ale "velká infantilní iluze", jíž před listopadem byly "naše kolektivní sny o kapitalismu", iluze "jedovatá jako každá iluze". V eseji Welcome to the black si povzdechne nad marxistickým tabu, "které tak brilantně pojmenoval Bělohradský: kdyby marxisté byli schopni kriticky uchopit svůj vlastní systém, tak jako uchopili systémy otcovské, mohli posunout průmyslovou civilizaci epochálním způsobem kupředu. Bohužel to nedokázali. Ale dějiny jim daly šanci zkusit to znovu, tak se nechme překvapit."
   Dejme se překvapit zatím aspoň tím, zda a jak Stern dokáže učinit "veliké řešení lidské situace" přijatelným, a víc, neodolatelně přitažlivým řešením i pro oněch 90 procent populace, neasketicky konzumujících ve velkém maso i masovou televizní zábavu. Zdá se mi, že by byl rád, kdyby se čtenář rozpomněl, jak se mnohým velkým dílům přičítala i vyčítala líbivost až kýčovitost, i na výrok o nutném gramu kýče. Nezvalova Manon Lescaut měla obrovský úspěch u diváků a čtenářů, leč nejen pro surrealisty, s nimiž se Nezval nedlouho předtím rozešel, ale i pro téměř všechny velké soudobé básníky (kteří ji na rozdíl od publika ve vánoční anketě Lidových novin víceméně ignorovali) byla - nebo aspoň zaváněla - kýčem. Ale nedávno se právě k ní překvapivě přihlásil M. C. Putna, přísný kritik z druhého břehu.
   Chce nám, čtenářům Totemu, incestu a odkouzlení buržoazie, Jan Stern naznačit, že je čas aktivovat gram umění, zámotek osvobodivého poznání v té tsunami zábavy, která nás zalévá? V dějinách kultury by nebylo žádné novum, kdyby se nové velké umění (zaslouženým obdivem zas pak umrtvené) vynořilo jak Afrodita z nepříliš křišťálových vod šplouchajících na maják. Když se Podivuhodný kouzelník jasnozřivého Nezvala odebral "na malomocných ostrovy" (dnes už to jsou celé kontinenty), "ať kvetou hvězdy na hnoji / do štítu sobě dal." To už roku 1922 o Velikonocích, svátcích vzkříšení. O deset let později si zavěštil: "Zas dojdem k fabuli a nějak od lesa / Co imaginace se skrývá v pravém kýči / a ve večernících! Co říkám nebesa - / Ach vždyť mě oběsí na telegrafní tyči." A ve Velikém orloji (1949) chtěl "z mrchoviště dneška lovit perly / tučné jak klobásy." Nebyla to ta odvaha, od níž čeká řešení Stern? Buď jak buď, na věšení nedošlo, následoval ovšem výprask: on dnešek byl přece slavný, žádné mrchoviště!
   Potíž je ovšem v těch klobásách, Sternovi sotva stravitelných. Potíž je v tom, že i Vančura, ač se vůbec nepodobal postavám ze svého milovaného Rabelaise nebo třeba Nezvalovi, vůbec nebyl nakloněn ve svém díle jakkoli zaplanout pro askezi, právě naopak. V jeho knihách sympaťáci hodují, až jim práská za ušima. Nezvalův Podivuhodný kouzelník pranýřoval "suchou askezi neprobuzené přirozenosti" českého národa. Předepsat askezi národu, sotva se od ní osvobodil? Docent Brumlík poradil Nezvalovi ve třicátých letech, aby týden co týden držel jeden ovocný den. Básník se snažil, ale přijel mu na návštěvu J. V. Pleva a Nezval si do diáře zapsal, že ovocný den přerušuje.
   Askeze je na pořadu dne, menší část lidstva churaví z přebytku, větší hyne na nemoci z hladu. Kdekdo se chová tak, že se zdá schopen spíš položit život než odložit příbor podle lidové moudrosti jíst do polosyta. Dává ono Sternovo "veliké řešení lidské situace" šanci nejen jedinci, který dospěl, tj. dospěl k poznání? A má šanci zaujmout pro poznání - dospělost - lidstvo libující si v infantilitě? A to jak? Bude o tom Sternova třetí kniha?
   A dokáže v ní Stern podrobit kritice i "svůj vlastní systém", dogma odvahy a askeze, připustit i význam hříchů proti ní?
   Stern horuje pro askezi, ale způsob, jak píše, je naštěstí pravý opak askeze - výrazové: je to ohňostroj, vodopád, lavina postřehů, nápadů, soudů i přehnaně příkrých i obdivných, jeho text srší a jiskří: dráždí, podmaňuje i osvobozuje. Mluví slovy dnešního mládí a bezděčně je paroduje. Nezrodil se Důmyslný rytíř Don Quijote z parodie soudobého čtiva? Inspirující Stern.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]