V jednom rozhovoru jeden z nejlepších českých spisovatelů V. K. říká, že mu nakladatel nabídl za vydání románu patnáct tisíc korun. V. K. psal román tři roky a raději román strčí do šuplíku, než aby se nechal urážet takovou směšnou částkou. Spisovatel V. K. však patří mezi ty šťastnější, neboť by mu rukopis alespoň někdo vydal, zatímco jiní nakladatelé požadují od autorů, aby si vydání knihy zaplatili. Spisovatel V. K. by svůj román napsal tak jako tak, ostudné je však, že tento špičkový prozaik se dostal do pozice ochotníka. Jeho problémy jsou i mými a dalších devadesáti procent spisovatelů. Píšeme, ale nevydáváme, a pokud vydáváme, dostáváme za svou práci minimální odměnu, za kterou by nepracoval žádný řemeslník posledního řádu. Opět jsem si vzpomněl, jak jsem před lety v jednom čísle časopisu Grant četl zamyšlení finského ministra kultury. Psal o tom, jak ve Finsku podporují svou kulturu a vznik původní domácí tvorby, a zdůrazňoval, že nenechali kulturu napospas trhu. Provádějí kulturní politiku, i když to zřejmě ani tak nenazývají.
   Po roce 1990 v oblasti umění k paradoxnímu vývoji. Svoboda dala umění bezhraničný prostor, ale současně tržní vztahy a z nich se odvíjející nový životní styl tento prostor vymezily, a vymezily ho ještě více, než činily ideologické hranice minulého režimu. Kdyby dneska psali Vančura, Olbracht, tak by možná ani nenašli vydavatele, a Bezruč, Wolker či Toman už vůbec ne. Museli by si vydání knihy zaplatit, sponzora by nenašli. Na knihkupeckých pultech se mnohonásobně zmenšila nabídka knih českých současných i klasických spisovatelů - tedy až na pár autorů, kteří mají publicitu i finanční podporu, či vyrábějí čtivo. Knihy se pro většinu lidí stávají luxusem, rovněž tak kultura. Zní to paradoxně, protože se zvětšila nabídka titulů, asi tak o jednu třetinu, zvláště pak titulů komerčních, obrazových a naučných, avšak mnohonásobně se snížily jejich náklady. V roce 1989 koupil jeden občan v průměru pět knih ročně, nyní připadá jedna kniha na pět občanů.
   A tak přemýšlím o stavu naší literatury, která je hubena jako plevel diktátem trhu, vkusem diletantů a trhovců, i když právě literatura je v každé vyspělé zemi pilířem veškeré kultury a na její podporu se uplatňují různé stimuly. Normalizátoři v sedmdesátých letech způsobili v literatuře bílá místa, dnešní normalizátoři a pravicoví vyznavači tržních vztahů uvrhli literaturu do černé díry. K čemu je pak spisovateli svoboda slova a publikování, když se mu minimalizují časopisecké a nakladatelské publikační možnosti? Došlo k degradaci společenského postavení spisovatele, k degradaci společenské úlohy literatury a dnes se jen potvrzuje, že na vině nejsou jen tržně komerční mechanismy, ale že šlo o kroky politicky cílené. Devastace estetických hodnot, ubohé postavení naší kultury a s ní i literatury jsou už pouze odrazem morálního stavu naší společnosti. Znovu se tak dostávám k pojmu kulturní politika, tedy k pojetí takové struktury, která legislativně a ekonomicky zajišťuje fungování i neziskových profesionálních a amatérských oblastí v kultuře, která podporuje vznik a šíření kulturních hodnot a současné kulturní hodnoty chrání. V dnešní době však samotný pojem kulturní politika je zdiskreditován, ideologicky se spojuje s minulostí, apriorně se odsuzuje a fakticky máme k naplňování alespoň podstaty kulturní politiky velmi daleko.
   Nevím, kolik město Frankfurt nad Mohanem dává na kulturu nyní, ale před lety to ročně dělalo na 900 miliónů marek. V letošním roce české ministerstvo kultury disponuje necelými pěti miliardami korun. A tak ministerstvo škrtá, kde se už ani škrtat nedá. Příspěvek nedostala mnohá divadla a mnohá z nich zápasí o přežití, knihovny nedostaly na modernizaci a na nákup knih a tisku, dotace nedostaly již tak skomírající kulturní časopisy, státní galerie a muzea mají minimum na nákup uměleckých a historických děl, není na ochranu památek, není na prezentaci kultury doma a v zahraničí, stále se snižují granty na podporu vzniku původních děl, umělecké organizace se ocitají ještě na větší mizině, pracovníci v oblasti kultury jsou ještě chudší. Ohrožena je celá nezisková profesionální a zájmová oblast kultury. To, čím se chlubíme a prezentujeme ve světě, je pouze špičkou naší kultury, a to, co v naší domácí kultuře prosperuje, patří byznysu. Nejvíce mne však udivuje, že k této problematice mlčí sdělovací prostředky, umělecké, kulturní a zájmové organizace i umělci. Jako by to bylo samozřejmé. Jako bychom za poslední dekádu roků otupěli z různých velkoloupeží, velkopodvodů a velkolží tak, že podobné anomálie nás už nevzruší a považujeme je za normalitu.
   Teď vůbec nejde o onu malou finanční částku danou na kulturu, kdy jí z celého státního rozpočtu zůstal jen ten nejmenší, sto padesátý dílek, ale o celkový letitý přístup mocenských struktur ke kultuře (ale stejně tak můžeme mluvit o školství a o vědě). Exministři kultury J. Kabát a J. Talíř víc prosluli jako privatizátoři církevního majetku, M. Uhde s úspěchem rozložil všechny fungující články, vždyť to také bylo jeho úkolem, a P. Tigrid, vyznavač tržních vztahů v kultuře, chtěl nakonec ministerstvo kultury zrušit, aby tak dokonal vítěznou pomstu na české kultuře kolaborující s komunistickým režimem. Mocenské struktury vytěsnily kulturu na periferii společenského zájmu, ve financování se stala zbytkovou. V podstatě už řadu let jen pasivně přihlížíme jejímu vytěsňování a ve svém konečném dopadu její likvidaci. Na jednu stranu ji likviduje totální nedostatek peněz, vždyť musíme nejdříve zaplatit přes půl bilionu korun z vykradených bank a přes půl bilionu korun rozkradených z privatizace. Na stranu druhou kulturu likviduje totální diktatura peněz v tržních vztazích, které jsou nemilosrdné ke kultuře stejně jako k pracujícím. V žádné malé či středně velké demokratické zemi si nenechali zlikvidovat kulturu tržními vztahy, její rozvoj různými způsoby stimuluje stát. My jsme však potlačením národních kulturních hodnot otevřeli dokořán dveře globalizované kultuře, která je především záležitostí kšeftu, je to kultura perfektní aranže uniformity, bezduchosti, pseudohodnot, násilí a kýče. Národní kultura se tomuto zhoubnému tlaku bez záštity státu neubrání. Za dva tři roky zřejmě budeme členy Evropské unie, otázky o naší národní podobě se stanou ještě naléhavějšími, ale i v Unii budou jen a jen naší záležitostí. Přihlížíme-li tedy likvidaci naší národní kultury, tak se z hlediska perspektivy další dekády stáváme spoluúčastníky demontáže národa. Čím bude národ bez vlastní kultury? Stát bez kultury být může, národ bez ní nemá naději na přežití.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]