Kdybych měl ty znalosti a vlastnosti, které činí ze Zdeňka Frýborta příkladnou osobnost českého umění překladatelského a současné esejistiky, dokázal bych si vzít příklad z jeho způsobu práce. A laudatio in margine ceny, která je malým certifikátem velikosti jeho díla, pojednal bych tak, jako on své perexy na okraj svých překladů často rozměrných slavných děl literatury především italské, tedy stručně, jasně, přesně. Pamětliv prvních dvou veršů první knížky Milana Kundery, veršů Ať už zpívá, o čem zpívá, / sebe básník zpívá, mohl bych a možná měl tu prostě vzít jeho krátký úvod k Ecovým Poznámkám ke Jménu růže (ze Světové literatury 2/1986) a prostě jen suše konstatovat, že to, co tam Frýbort říká o způsobu Ecově, platí až neuvěřitelně o způsobu jeho vlastní práce. Smyslem textu obou, Frýbortova právě tak jako Ecova, není být napsán, ale být čten a přečten; smyslem díla obou je hledání čtenáře, úsilí vtáhnout ho do hry. A právě tak o Frýbortovi platí, co napsal o Ecovi: vyniká především profesionální znalostí prostředí a s ní související psychologií (u překladatele je to nutně znalost dvojího prostředí a jeho dvojího jazyka!) a také naprostým odklonem od improvizace, od osobité umělecké šifry a jedinečné interpretace světa.
   Cože, kárá mě zbytek dobrého vychování, který mi tyká, chceš říci, že odklon od osobité umělecké šifry není spíš odsouzeníhodný?
   Mohl bych se bránit. Absence osobité umělecké šifry je přece vlastně též osobitou uměleckou šifrou sui generis, tak jako absence pádové koncovky (nulová koncovka) znamená, že jde o někdy o první, někdy i jiný pád. Absence osobité umělecké šifry a jedinečné interpretace světa není samozřejmě ani u autora Jména růže vůbec absolutní, není jí vůbec, je jen dokonale utajena a o to je účinnější.
   Když je však řeč o umění překladu a jeho mistru, odklon od osobité umělecké šifry na první pohled zřetelné, natož nápadné, není žádné manko, ale právě naopak ničím nenahraditelná přednost.
   Už je to tak. Zatímco autorovi je dovoleno vše, zvláště za absolutismu postmoderny, zatímco autor může vše, pokud má nakladatele nebo rezignuje na možnost publikovat, překladateli není dovoleno vlastně nic. Musí převést dílo do jiného jazyka, ale nesmí je přejinačit, dát mu jiný smysl. Vše, co ví a umí, musí podřídit službě dílu a jeho čtenářům v řeči, do níž překládá. To se neobejde bez mimořádné moudrosti a kázně.
   Dobře překládat znamená potlačovat bezmála při každé větě chuť říci to jinak, po svém, vylepšit text. Velikost a moudrost překladatele je v tom, že takovému melioračnímu pokušení dokáže odolat; špatní překladatelé mistrují mistry, upozorňují na sebe, tak jako buranům není dáno pochopit a napodobit nenápadnou eleganci gentlemanů; také překládající básníci dovedou zapřít sebe sama jen výjimečně, často přizpůsobují překládaného autora sobě, a výsledek nebývá někdy vůbec marný; ale to už není překlad, to je parafráze, přebásnění; to jsou Zpěvy staré Číny.
   Překlad jako takový, čistý překlad, nevzniká bez důvěry překladatele v autora a text, který překládá, bez síly porozumění, v čem je jedinečnost překládaného díla, a v invenci najít v jazyce, do něhož se překládá, výraz pro tu jedinečnost, a to výraz, aby úkol byl ještě těžší, nejen přijatelný, ale přímo přitažlivý pro čtenáře překladu.
   A to u každého překládaného díla a autora vždy znovu. Frýbort, díky němuž u nás zdomácněl jak Eco, tak Malaparte, autoři zdánlivě protikladní, pokud jde o osobitou autorskou šifru, a jehož jméno překladatele čteme v tiráži více než šedesáti knih asi pětatřiceti italských a několika dalších autorů píšících francouzsky, latinsky a španělsky, nezahrnujíce do toho počtu, co vyšlo jen časopisecky, takový přitažlivý výraz pravidelně nalézal a nalézá. A občas úvodem ke svému překladu lapidárně shrne, co jiným by vydalo na monografii. Citoval jsem tu, co výstižně napsal o podstatě Ecova románu, nemohu neuvést (ze Světové literatury 1/1970) jeho postřeh o Malapartovi: v Deníku cizince v Paříži vytvořil dokonalý portrét sebe sama a on sám, jeho názory, stanoviska a zážitky tvoří podstatu každého jeho textu.
   Neplatí právě i to o Frýbortově hutné, jasnozřivé esejistice, v níž se zúročuje, co si Frýbort osvojil při překladatelské práci? Co nemá jméno, neexistuje, připomněl Frýbort nedávno v eseji Pasáže (prvního a posledního) kapitalismu. Díky dobrým překladům se dostává jména všemu, co by jinak v nás neexistovalo. Tu je třeba říci o překladatelském, často hloupě podceňovaném umění, že je „jen“ zvláštním druhem každé velké duchovní tvůrčí práce; že je možná slovesným uměním nejzákladnějším a že není náhoda, začíná-li většina národních literatur překlady. Překládání je činnost nad pomyšlení obecná.
   Neboť všichni jsme překladatelé, lepší nebo horší překladatelé, když to, co kolem sebe vidíme, slyšíme, cítíme a zažíváme, překládáme (sobě a světu) do slov příběhů, básní, postřehů i stesků, učených pojednání i pouhých povzdechů o tom, co jsme udělali nebo neudělali, měli udělat, míníme udělat; a co si myslíme. Všichni jsme překladatelé mimiky, gest, pohybů, dění, skutků, příhod, dějin - a jak říkal Jan Werich v reklamním šotu, máme nakupovat u odborníků; měli bychom se učit od překladatelů z profese; měli bychom se naučit brát si příklad z jejich úsilí o přesnost a lapidárnost, z jejich úcty ke slovu a jiskření mezi slovy.
   A jako v antice, jako ve středověku, měli bychom mít každý v tom svého Mistra. Učit se u všech znamená nenaučit se pořádně ničemu. Pokud jde o mne, už dávno jsem si svého Mistra našel - v překladateli a esejistovi Zdeňku Frýbortovi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]