Když jsem se před lety na abiturientském sjezdu sešla s uznávaným učitelem, který byl znám širokým kulturně politickým rozhledem, zeptala jsem se ho, co soudí o postojích básníka Jaroslava Seiferta. Pan profesor se krátce zamyslel, a pak odpověděl pevně a jistě: „Seifert? Měl výhrady, ale byl levej.“
   Často na ta slova vzpomínám. Cožpak Halas, Holan, Hrubín, Werich a mnozí jiní známí i neznámí také neměli výhrady a přitom se nestali pravičáky? Přes drobné i větší neshody, šikany, postihy, ba i vězení zůstávali věrni svému levicovému přesvědčení. A nebyli to jen jednotlivci. Bylo to i těch 500 000 členů KSČ, které prověrkové komise nastupující „normalizace“ jako nepohodlné vyloučily nebo vyškrtly a vystavily tím všemožným postihům. Nedovolme dělat z nich antikomunisty. Věřili v socialistickou budoucnost lidstva, věřili v spravedlivou společnost na socialistických základech, věřili v společnost bez přepychu jedněch a živoření druhých. Jen proto se nechtěli smiřovat s nedostatky a deformacemi, jen proto požadovali více svobody a demokracie, více rozumu a odbornosti, více lidskosti a kulturnosti.
   Novinář J. Hanák svého času napsal, že „komunisté se pokusili o nápravu světa klackem“. Břitký bonmot o prostředcích a cílech. Je pravda, že když se komunisté chopili moci, používali jí dílem přiměřeně budovatelským cílům, dílem nepřiměřeně (nebylo třeba znárodnit kdejakou živnost, kdejaký krámek), svévolně a bezohledně, v letech tzv. kultu osobnosti přímo paranoidně. (Jak chutná moc víme už z historie císařského Říma, ne až z Oneskorených reportáží L. Mňačka.) Někdejší mocní pod rouškou ušlechtilých cílů svou praxí diskreditovali socialistický program. Není dnes nic snazšího než sprovodit téma socialismu ze světa poukazem na M. Horákovou nebo jiné politické procesy.
   O tom Hanákově klacku, resp. zneužití moci se mluví nepřestajně. Kde však zůstala ta „náprava světa“? Byla přece spousta řadových komunistů, kteří nezištně a obětavě pracovali v průmyslu, v zemědělství (bývalí kulaci mi v 60. letech řekli, že by své statky již zpátky nechtěli), ve školství, ve zdravotnictví, v umění, v osvětě a kultuře, ve volném čase, v mimoškolní a zájmové činnosti, ve sportu atd. Donekonečna by bylo možno vypočítávat větší i menší úspěchy generací, které po 40 let žily svůj lidský úděl a přičiňovaly se o obecné dobro. Pravda, byli i odpůrci a rozbíječi, byli i podnikavci, kteří sledovali osobní prospěch. Ale ti cestu do budoucnosti neukazují.
   Je třeba oživit ideje emancipace a autentického života každého z nás. Je nutno hledat kontinuitu dobrého. Z dávna antiky vzkazuje Epiktétos z Hierapole: „Prokážete největší službu státu a národu, když pozdvihnete - nikoli střechy domů, ale duše občanů, neboť je lépe, aby velké duše přebývaly v malých domech, než aby duše nízké číhaly v příbytcích velkých.“

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]