Zamyslíme-li se nad tvorbou sochaře, ale i malíře Miroslava Pangráce, musíme bez jakékoli nadsázky, bez snahy o jednoduchou charakteristiku, vyzdvihnout zvlášť takové kategorie, jako je kontinuita, trvalé hodnoty, a snad bychom mohli ještě dodat zodpovědnost. Jsem si velmi dobře vědoma, že právě takováto charakteristika umělecké tvorby není v současné teoretické reflexi, v současné teorii, nijak populární.
   V našich poměrech, kde se stále ještě uplatňuje postmoderní pohled na umění, se vyžaduje hovořit a prosazovat právě opačné kategorie. Jako je diskontinuita, relativnost hodnot, svým způsobem nezodpovědnost, jak k vlastní tvorbě, tak i k publiku. Avšak již jen ten, kdo se seznámí, a to i velmi povrchně s dějinami umění ví, jakou úlohu sehrává právě vědomí kontinuity v celém širokém toku dějin umění, ve svých důsledcích pak v celkovém kulturním kontextu.
   Již začátky, v podstatě dětská léta Miroslava Pangráce, jsou charakteristická vyvážeností nesporného výtvarného talentu s pracovitostí a zodpovědností, a to nejen k sobě samému, ale také k prvnímu publiku. Výtvarné snahy malířské, ale velmi brzy i sochařské, jsou profesionálně podpořeny studiem na Státní odborné keramické škole v Bechyni, kterou absolvuje v roce 1946 a především studiem na pražské Akademii u Jana Laudy a Karla Pokorného. Právě tato dvě jména, jejich výtvarný výraz, jejich vidění světa, dávají jasnou odpověď na otázku po síle kontinuity u Miroslava Pangráce.
   Projevem kontinuity je i Pangrácův vztah k rodnému kraji, k Rakovníku. Je to celoživotně pevný bod, kde také pravidelně skládá účty, kde proběhlo množství jeho výstav, z nichž poslední, z léta letošního roku, představuje Pangrácovu malířskou tvorbu od počátku 40. let doslova téměř po včerejšek. V těchto souvislostech nás napadá jedna tradiční otázka: Je Miroslav Pangrác malující sochař, nebo sochařící malíř? Troufám si tvrdit, že ani jedno, ani druhé.
   U Miroslava Pangráce to není doplněk jedné, či druhé činnosti. Jeho kresba či malba není sochařská, on si zde neověřuje své sochařské postupy, jak jsme na to zvyklí u jiných autorů. Jeho malba je ryze malířská, a to ve všech časových etapách. V této souvislosti stojí zvlášť za pozornost kombinované techniky z posledních deseti let.
   Vraťme se však k sochařské tvorbě. V průřezu mnoha desetiletí bychom ji mohli vidět především v jeho portrétní tvorbě, která má své vyjádření v podobiznách významných osobností, ale i v portrétech intimnějšího charakteru, mám tím na mysli zvláště ty dětské. Mnohé se dočkaly mezinárodního ocenění. Jsou neobyčejně líbezné, právě v nich se mohl projevit Pangrácův lyrismus, ne však tak lehce se nabízející sentiment.
   Řada jeho portrétů významných osobností srostla se svým okolím, a tak se staly součástí našeho kulturního klimatu. Jen namátkově Josef Zítek na kolonádě v Karlových Varech, reliéfy Eduarda Basse a Jana Drdy na Jiráskově náměstí v Praze, Bedřich Václavek v Třebíči, Antonín Slavíček a J. V. Rais v Kameničkách, Karel Čapek v pantheonu Národního muzea. Z posledního období pak T. G. M. vytvořený pro Rakovník.
   Přestože v Pangrácově tvorbě jasně dominuje portrét, nesmíme opomenout upozornit v tomto stručném přehledu i na jeho imaginární figurální tvorbu, jako je například Lidická žena instalována v památníku Terezín a dívčí portrét - alegorie hudby jako součást Škroupova pomníku pro Rotterdam.
   Tvorba Miroslava Pangráce se setkala s mnoha oceněními v domácích i zahraničních souvislostech. Pravidelně vystavuje v pražských galeriích, měl možnost vystavovat také v zahraničí: Káhira, Alexandrie, Havana a další. Domovským výstavním prostorem, a to již od doslova dětských let, mu byl a stále je Rakovník. Dnes v podobě galerie Václava Rabase.
   Náš dnešní laureát získal v průběhu svého bohatého kumštýřského života řadu domácích i zahraničních ocenění. K nim se dnes řadí i Cena Unie českých spisovatelů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]