Říká se, že jen malí básníci potřebují fantazii. Velcí básníci fantazii nepotřebují. Stačí jim dobře se dívat jitřním zrakem a rozeznat zázraky, které nám všem přichystal život spolu s přírodou. Ustálit tyto zrakem vyvolané zázraky na papíře či na plátně je samozřejmě věc jiná, ale to už je jen chemie a někdy alchymie tvorby.
   Dobře se dívat znamená především nebránit se viděnému. "A jestli viděl jsem co neviděli jiní..." píše Nezval, "básník vidí i za roh vteřin," říkám já. Mnozí vidí, ale bojí se k viděnému hlásit. Zahlédnou kulový blesk, létající talíř nebo plačící orchideu, ale zaleknou se a zapřou zázrak jako Petr Krista, aniž kohout vůbec zakokrhal. Co by tomu řekli lidé nevidoucí, pasovali by nás na blázny, vizionáře, snílky, vymlouvají se a zavřou oči. Tím zázrak vymažou ze sítnice a svět o něj zůstane ochuzen. Jiní básníci a malíři však pracují, aby byl svět co nejbohatší, nikoli nejchudší.
   Dají tak vzniknou magickému světu, který se řídí jinými vztahy než přímou úměrou mezi příčinou a následkem. V magickém světě nejprve vykvete květina a teprve potom se k ní najde kořen, spustí se liják a mraky jsou teprve prázdné, narodí se dítě a milenci se teprve hledají.
   Magičnost světa Tanii Janco-Jandové je dána už jejím jménem. Připomíná Lautréamontovo setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole, ale také příjmení chlapce, který se před třemi měsíci narodil na Kubě a nese po české mamince jméno Matěj Kráčmarová.
   Jméno je samozřejmě jen klíč, ale na magii se nelze vypravit se šperhákem. Šalamounovy pantakly by se stáhly do škvíry, do níž nevnikne ani laserový paprsek, natož slovo prastarého zaříkávání.
   Tania Janco-Jandová je po rodičích Češka a Češi měli na magii vždy zjitřený čich. Navíc nadevše milovali cestování. Česká touha po dálkách je dána sevřením v kleštích české kotliny, v níž se sice dobře daří pšenici a cukrovce, ale o rozmachu ducha zbývá většinou jen snít. Proto Březina s Máchou zamířili k hvězdám ve výši, proto stavitelé hnali věže katedrál na tušenou patu stratosféry, ovšem ne jako praktičtí yankeeyové ženoucí stáda mrakodrapů do oblak kvůli zpocenému dolaru. Proto čeští učitelé a lékaři, úředníci a studenti, Kořenský a Holub, Vráz a Frič, Paclt a Pařízek, podlehli touze nerozumné a opustili rodná humna, aby zjistili, jaká humna mají jinde a jí-li se tam také chléb o dvou kůrkách. Nešlo však jen o humna a krajíce, nýbrž o cizí hvězdy nad hlavou, o rostliny s nepravděpodobnými osudy a zvěř vydávající čtvrttónové skřeky. Jen v tropech zasadíte ráno nehet a večer vám vyroste prst, ruka nebo kreolka!
   Jen v tropech se zkroutí knihy jako stažené rolety, a začnou se podobat spanilým chloupkům českých paní a dívek. Jen v tropech vytryskne veletok mimo mapu, jen v tropech roste zlato na polích, mouka na stromech a duše v tykvi.
   Jen v tropech nosí šelmy drahokamy zasazené do očnic, jen v tropech bijí prsy žen na poplach, zatímco se Slunce tluče mezi obratníkem Raka a Kozoroha.
   Stačí jen jako malířka Tania Janco poodhrnout listoví, tu denně dorůstající železnou oponu, která chrání magický svět mokra a horka sálajícího ještě z dětství lidstva před upachtěnou zvědavostí nezasvěcených, ale ochotně se zdvihá před zraky těch, kdo porozuměli zpěvníku kolibříků, snáři panterů a slabikáři lián.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]