Tak už svíčkoví papaláši zase položili věnce k uctění památky Zifčáka a Uhla, van der Lubbeho a Göringa našich dnů.
   Běda tomu, kdo při tom myslí na špatnost. Veškerá podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná a kdo by chtěl hledat paralelu, nechť ho potrestá nespavost.
   Jakže se to tenkrát v listopadu 1939 odehrálo?
   Stejně jako za padesát let si zarežírovala policie.
   Rozloučení s Janem Opletalem se v kapli odbývalo v úzkém kruhu, takže kněz mohl kázat podle libosti. Vikář československé církve Jaroslav Krejcárek tedy začal číst z evangelia: „Nevinní a ubití povýšeni budou a tyrani jejich dostanou své.“
   Pak už však museli na ulici.
   Studenti ušli sotva pár kroků, a již málem došlo k neštěstí. Když smuteční průvod došel ke křižovatce Na slupi, přiřítil se od Karlova náměstí kabriolet a zamířil přímo proti průvodu. Účastníci museli uskočit. Šlo o policejní provokaci. Podle mnohých vedla k tomu, že se průvod nerozešel, jak bylo plánováno, ale pokračoval ke Karlovu náměstí.
   Na rohu Národní a Spálené čekal K. H. Frank s neodmyslitelným bičíkem. Jeho osobní šofér, byv pánem důrazně povzbuzován, provokoval studenty tak dlouho, až ho jeden z nich praštil do obličeje. Frank poškozeného neprodleně vypravil do nemocnice a druhý den Hitlerovi jakožto argument předhodil nejen modřinami obsypaného šoféra, ale i jeho rozbité hodinky coby důkaz české nenávisti k Němcům.
   Jakže se jmenoval Frankův šofér? Jmenoval se Uhl.
   A v listopadu 1989? Génius loci si opět máknul.
   Věru dobře ohlídal roh Národní a Spálené sovětský generál (vlastně už posovětský). Studenti posloužili jako obvykle za kanonefutr.
   Jak mazaně to bylo narafičeno. Záhadou zůstává už jedině to, že Zifčák, na rozdíl od holandského Škrholy, přežil. Loutkovodiči si svým kusem byli zřejmě zcela jisti.
   Proto si všichni vespolek kytičku zaslouží.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]