Kdybych se nenarodil v Čechách, zvolil bych si za vlast zemi, nad jejímž názvem se sbíhají sliny: Papua - Nová Guinea. Tady lze sníst i třídního nepřítele a tak ho definitivně zlikvidovat. Namítnete, že se na svět ještě jednou vrátí, ano, ale ve formě dočista bezmocné.
   Zatímco Robinson byl šťasten, když získal hubku, aby mohl rozdělat oheň, v civilizaci jsme tak zkaženi, že sotva přijdou na stůl jednohubky, netrpělivě voláme, co přijde po nich.
   Zjemnělé kuchařské umění však snímá naše hříchy - prolitou krev změní v nevinnou prdelačku, nezákonnou protekci zneutralizuje v tlačenku. Boltce uřezané Tatary transformuje ve štramberské uši.
   Sám Kristus, chtěje se na věky věkův uchovat v lidské paměti, nevymyslel nic trvanlivějšího, než proměnit své tělo v chléb náš vezdejší.
   Čím potrestal Hospodin Adama a Evu za jejich kulinární prohřešek - předčasně požili rajské ovoce coby předkrm a ne zákusek? Odebral jim stravenky řka: "Odteďka chléb svůj v potu tváře dobývati budete! A ty, Evo, budeš rodit v bolestech!"
   Početí naštěstí ponechal bezpracné, i když se občas může změnit v rachotu.
   Absolutní pesimisté, notoričtí vyhnanci z ráje, od těch dob na otázku Co si dáte? odpovídají Dvakrát nic bez chleba.
   Později se to Pánubohu rozleželo v hlavě a jejich potomky zdarma zasypal manou.
   Ježíš své vyznavače držel u huby víc než Julínek své pacienty - pěti chleby a dvěma rybami nakrmil pět tisíc strávníků a ještě sebrali dvanáct košů drobků. Na ptáčky už tak přísný nebyl - živil je jako komunista - podle jejich potřeb, aniž je nutil sít nebo žnout.
   Jez do polosyta, pij do polopita, budeš živ dlouhá léta. Leckdo se však raději vzdá poloviny svých dní, jen aby mohl jíst dosyta a pít dopita.
   Sytý hladovému nevěří, ale ani hladový sytému, aniž ho lituje pro žlučníkové koliky a záchvaty dny.
   Čechy padly praotcům do oka nikoli statky duchovními, nýbrž mlékem a strdím.
   A jak to dopadlo? Povinné ručení Čechů, blaničtí rytíři, zakonzervovaní v poustevnické sluji, nemohou doufat ani v kus teplého žvance.
   Když vychladnou pistole, lidstvo si oddechne, ale když vychladnou sporáky a trouby, lidem kručí v břiše.
   Všecko živé pochází z vajíčka, učil Jan Evangelista Slepička. Je z divokejch vajec, rezignuje matka, když se dítě odšroubuje od kočárku. Divocí národové nevaří svá vejce natvrdo.
   Jeníček s Mařenkou netouží stěhovat se na Hradčana, nýbrž do perníkového paneláku.
   Chceš-li se chlubit vzděláním, nemusíš studovat, stačí sežrat Šalamounovu moudrost, případně Šalamounovo hovno. Není-li po ruce Šalamoun, postačí sníst talíř vtipné kaše.
   Honíme se za majetkem, za posty, honíme sami sebe a nesnášíme, když honí někdo nás. Ale vítáme, když nás honí mlsná.
   Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem, ale nejsi nic, neznáš-li jazyk po polsku.
   Je příjemné mít za přítele dobráka od kosti, akorát že se rychle kazí.
   Má-li nevěsta škvarky, neujídá ženichův chlebíček.
   Hlavně dojídat! Kdo doma dojídá, ani v Afghánistánu ho nezabijou.
   Kdo se má utopit, toho nezastřelí, ale utopenec ožije v pětilitrovce.
   Studené uzené předčí teplou tchyni.
   Med se maže kolem huby, ale řečiček se nenajíš.
   Lepší než půl království je půlka prasete, princeznu Honza vymění za hrneček vař.
   První den stvořil Hospodin svíčkovou, druhý den světlo, aby viděl na vidličku. Aspoň moje babička to tvrdila - napsal jí dokonce recept. Jenže tridentský koncil roku 1546 tuhle pasáž z 1. knihy Mojžíšovy vyškrtl.
   Ani tam nahoře se neobejdou bez jídla a pití, jenom vymysleli krycí názvy: nektar a ambrosie.
   Zato pod námi si s šifrováním hlavu nelámou: ďábelský guláš, ďábelské toasty, ďáblův šleh, čertovy koule, kušna v plamenech...
   Středověk se mučil bádáním, kolik andělů se vejde na špičku jehly, a nezajímalo ho, čím končí andělovo tělo. Nektar s ambrosií přece musí někudy ven?! Víme my vlastně, odkud se bere nebeské hřmění?
   Jsou-li nahoře jídla, jsou tam i jídelny, a jsou-li tam jídelny, jsou tam i kuchyně, ergo kladívko jsou tam i kuchaři.
   Nadarmo se neříká: To jsem byl ještě na houbách! Úsloví leccos napoví o jídelníčku sfér, kde se duše připravují na sestup do robátek. Ostatně smaženice z lišek je božská!
   Zatímco lítí literární jezovité cupují knihy, pitvají metafory, stahují z autora kůži, aby ho mohli vyvrhnout a vykostit, extrahují, analyzují a váží, zda nepřesolil nebo nepřepepřil, vzdychne gurmán nad poslední porcí novopečeného románu, nad posledním soustem básně: To jsem si pošmák!
   Čtenářům občas lezou oči z důlků, ale jedlíkům se dělají boule za ušima, což se snadno rozežene.
   Šmakes, ef ef, ňam ňam, epes rádes, ňufír ťufír, tip ťop, eňo ňuňo, špígl nýgl, ťuťu ňuňu, žůžo, ňamka, mlaskačka, je to lepší než vypíchnutý voko, to sem si štrejchnul...
   Hlad je nejlepší kuchař a chuť nejlepší kuchařka.
   Chytrý má za ušima (co, to se nepraví), ale i génius chce něco na zub.
   Osrdí se chvěje, srdce bolí, srdce svírá, srdce skáče a uklidní se teprve na smetaně!
   Krev tryská, krev se pění, krev vře, ale nakonec si ustele v jelítku!
   Koláče nejsou bez práce, ale co když není práce? Jakže se divila Marie Antoinetta: "Když nemají chleba, proč nejedí koláče?"
   Když dojdou koláče, revoluce zaklepe na dveře.
   V metru jsem nechtěně vyslechl čtyřprocentního mládence. Svěřoval mobilu, že ho opustil druh. "A já mu pořád vařím, peču, smažím...!"
   Přitroublý je lepší nežli blbec, pořád zůstává naděje, že se z něj něco rozumného vypeče.
   Nezapomeňme, že nejkrásnější přiznání k lásce nezní "Mám s ní sex", nýbrž "Já s ní peču".

   Nad knihou Evy Frantinové Pod pokličkou s..., kterou vydalo nakladatelství Futura a kterou si můžete ve Futuře koupit nebo objednat za 200 Kč
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]