A tak jedu a jdu hned po zahájení léčby v Mariánských Lázních (6. listopadu 2009) k Horovu poslednímu pozdravu, k jeho »světlému dni, o němž jsme snili po šest let!«. K básni, kterou prý pán, co si chtěl s někým povídat, dal vytesat na pomník, původně pomník obětem 1. světové války v obci Mrázov.
   Obec stejně jako Mariánské Lázně »... patří pod tepelský klášter«, řekli mi v Infocentru na Hlavní třídě. Ptám se, zda regionálně, religiózně, administrativně, či jak? Odpověď utonula v rozpacích. Marný dotaz byl nasměrován na rozdíl mezi údaji na tabulkách v Mariánských Lázních o podpoře na úpravu parků, cest apod. a na nulovou podporu zchátralé obce Mrázov. Pozoruji v ní mnohem větší zchátralost než při slavné akci prvního slavnostního vyhlášení cen UČS 2006 konané právě zde...
   V dešti a mlze se mnou, kupodivu s radostí, komunikují čtyři děti školou povinné. Pivo si prý můžu koupit naproti pomníku v bazaru. Prodává se v plechovce a vypít si ho můžu »támhle venku«.
   Venku ale nikde nikdo. Kolem dokola bláto. Pomník s básní Den zarůstá trávou. Nejmladší třeťák se pochlubil, že jednou trávu sekal! Nešetřím pochvalou. Novotou svítící dřevěná ohrádka kolem pomníku už zčernala. O básníkovi - národním umělci Josefu Horovi - neví vůbec nic ani kandidátka na absolutorium z devítiletky. Avšak vyslechla dost uctivě můj odkaz na sbírky básní Josefa Hory ve veřejné knihovně v Teplé. Na velkou slavnost evropské levice si děti nepamatují.
   V hlubokém zamyšlení, zda slavnost byla určena zapomínajícím pamětníkům nebo dorůstajícímu pokolení, jedu zpět, k lázeňským pramenům života a uvadající slávy Mariánských Lázní.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]