Svět je natolik široký, že se v něm člověk ztratí jako zrnko písku na poušti. I ta naše poloviční republika je dostatečným prostorem na to, aby v ní našel nový domov rodák z Vysočiny. Rodáků bychom si ovšem měli všímat, neměli bychom za ně zapomínat.
   Jedním na Vysočině opomíjeným (nebo téměř zapomenutým) je básník Miroslav Kubíček, rodák z Dolního Města, jehož životní povětří odvála do Jeseníků. V aktivních letech pedagog a novinář, nyní v seniorských letech plný tvůrčí iniciativy - a stále básník s darem rozdávat radost. Neboť jsou lásky a umanutí, která člověka neopouštějí, dokud jej neopouštějí síly. Mnohdy i poté. Miroslav Kubíček má tvůrčích sil na rozdávání. Pozornost upoutal již v roce 1963 pozoruhodnou svébytnou prvotinou Dny sluncí, v níž zřetelně evokuje vzpomínky na rodný kraj: Od dětství znám kamenitá kraj / u Světlé i u Lipnice. / Tam zkameněly hroudy v polích / a ze strání je kamenice. To jenom namátkou.
   Poslední sbírkou Miroslava Kubíčka JEŠTĚ (Oftis Ústí nad Orlicí, 2112, 80 str., korespondující ilustrace Václav Smejkal) opětovně prolínají vzpomínky na kraj, o němž se mluvívalo jako o kraji kamene a kameníků. Je jim věnován úvodní cyklus Odvalený kámen. Možná se jedná o podivuhodnou perzistenci, z dnešního hlediska možná o jistou idealizaci kdysi značně drsného životního prostředí, když píše: mám kámen na srdci a jinde zase: kamenný taras se rozpadá / z cesty necesta. Stále však je platný jeho vztah k rodnému kraji a obci, která mu v mládí byla domovem. Možná ho s ní pojí již pouze vzpomínky a hroby, tak už to v životě chodí, jsou to však vzpomínky živé, procítěné a konstruktivní, platné svou vřelostí a schopností dát jim příznivé světlo a zřetelný obrys.
   Sbírka Ještě je patnáctou knihou Miroslava Kubíčka. Hodně času a literární tvorby věnoval pohádkám a pověstem z Jesenicka. Autor doslovu Milan Blahynka správně připomíná i pozoruhodné specifikum Kubíčkovy tvorby, jakýsi inovační přístup k jazykové stránce, vystihuje básníkovu schopnost využívat mnohá dávno zavátá synonyma, výrazy převzaté z krajinných nářečí, vytváření účelných, působivých novotvarů i oprašování slovních tvarů již nepoužívaných, leč příhodných a půvabných, dodávajících současné poezii zvláštní obrazností inspirativní podnět.
   Za všechna světlá místa v Kubíčkově poezii uveďme slovní hříčku: odkryté těšení / trne v chvění / řeč čeř k dění.
   V některých básních nepohybně nalezneme i křehké záchvěvy melancholie, s jakou se člověk vrací k rodným místům (osobně či ve vzpomínkách), Kubíčkova čistá, průsvitná poezie však obsahuje širší parametry, je prostá laciných zevšeobecnění a především je jí vlastní sounáležitost s lidmi, kteří se umějí dívat kolem sebe, dovedou ztrácet a nacházet, není jim vlastní honba za lukrativními či hmotnými statky. Jejich vyznáním zůstává vřelý vztah ke známým i neznámým lidem, krajině, skromnému životu, rozlišování a vyznávání skutečných hodnot.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]