Diskusi o problémech naší národní literatury a jejího problematického šíření u nás tiskne pouze literární příloha Haló novin Obrys-Kmen. V ostatních celostátních denících a audiovizuálních médiích o tom nepadne slovo. Jestliže však je demokracie diskuse, logika by pravila, že se alespoň v jednom nezávislém sdělovacím nástroji celostátního dosahu setkáme s protiargumenty, s jinými návrhy, neřkuli s úplně jinými koncepcemi. V žádném případě však s představou, že problém, jemuž se celostátně nikde neposkytne prostor ke zveřejnění, zmizí ze světa automaticky.
   Spisovatelé sdružení v Unii českých spisovatelů by například uvítali, kdyby v České republice, kde všichni bydlíme, začala zase normálně vycházet česká literatura - bez jakýchkoliv vnějších omezení, dejme tomu ekonomických, a v plné šíři celkového záběru. Domnívají se totiž, že tomu tak není navzdory tomu, že knížek jsou plné pulty.
   Knížek sice jsou plné pulty i výklady knihkupectví, zkuste však vyjmenovat názvy pěti nových českých románů, které vyšly minulý měsíc. Na to by nedokázal nikdo odpovědět ani v televizní soutěži Chcete být milionářem. Nedivte se, že si nevzpomenete; českých románů za poslední desetiletí se v Čechách totiž urodilo jako šafránu. Prý nevycházejí proto, že je lidi nechtějí číst, a tak je spisovatelé přestali psát.
   Zdůvodnění je to sice hloupé, ale už i to je úspěch: mediální reproduktory, které takováto "vysvětlení" šíří, si alespoň povšimly, že cosi podobného jako český román na knihkupeckých pultech chybí. Plně ho však nahrazují tuny literárně tržního zboží, vesměs přeloženého z cizího jazyka do jakési zvláštní, užité češtiny. Překladatelé, kteří nás - a není tomu tak strašně dávno - soustavně seznamovali s nejlepšími díly světové literatury, se mávnutím kouzelného proutku proměnili v úhlavní nebezpečí pro samu existenci české literatury. Zaplavili knižní trh gramaticky nezvládnutými souvětími, jež svázána dohromady a opatřena lesklou obálkou stojí 299 korun. Naštěstí si takovou vzácnost lidi ze svých platů nemohou dovolit koupit, a tak dva tři tisíce výtisků, které se toho s bídou prodají, nemohou způsobit nenapravitelné škody na duši národa. Je to jen obtížný, všudypřítomný šunt.
   Proto Unie českých spisovatelů zkusmo nadhodila možnost zřídit v České republice něco jako veřejnoprávní vydavatelství, které by se specializovalo na vydávání původní a klasické české literatury na neziskové bázi. Úkolem takovéhle státem saturované kulturní instituce by bylo dodat na knižní trh 200-250 nových titulů české beletrie ročně, navíc za přijatelnou cenu, aby se česká kniha stala přístupným zbožím i pro okruh špatně placených čtenářů, jako jsou například kantoři, lékaři, nebo dokonce študáci. Takové nakladatelství by možná zpočátku prodělalo i nějaký ten milión, to je správná úvaha, nicméně výsledkem této státní finanční katastrofy by byl svobodný rozvoj, ne-li přímo netušený rozkvět českého písemnictví.
   Určitou kvalitu lze získat jen z určité kvantity. Nemůžete si vytipovat 17 lepších a 23 horších spisovatelů, jejichž jediným úkolem je občas napsat nějakou knihu, aby každý rok bylo komu udělovat literární ceny. Za posledních dvanáct let se u toho už prostřídali všichni, kdo připadali v úvahu, ale kde je kvalita a kdo to čte, dodnes netuší nikdo.
   Chceme-li se opravdu vrátit do kulturní Evropy, musíme mít i svébytnou českou kulturu. To ovšem není tak úplně zdarma. Nemůžete chtít mít filharmonii a nemít na mzdy pro jednotlivé hráče. Filharmonii nemůže suplovat sekce zakázaných druhých houslistů, případně pozounéři, kteří se k nám vrátili z Austrálie, kde úspěšně prodávali hamburgery. Filharmonii tvoří všichni hudebníci včetně kontrabasisty, který třeba ani nemá rád Bélu Bartóka.
   Kulturní aparátníci přes své nezávislé mediální reproduktory vyhlásili zatím ještě nepsaný zákon, že kultura včetně literatury si na sebe musí vydělat i v tak malé republice, jako je ta naše česká. Už dvanáct let můžeme pozorovat, kterak si na sebe "vydělává" nejen kultura, ale i zdravotnictví a školství včetně toho vysokého. Protože spisovatelé nemohou vyhlašovat stávkové pohotovosti jako lékaři a učitelé, dopadla na ně tato státní arogance plnou vahou. Za své knížky už běžně deset let nedostávají honoráře, naopak, na vydání knížky si povětšině musejí "někde sehnat", a pokud jim tu a tam nějaká ta knížka přece jen vyjde, distributoři, další neomezení páni nad českou literaturou, ji z jakýchsi příčin nedodají do knihkupeckých prodejen. Takže knížky mnoha českých autorů, které byste si rádi přečetli, sháníte po celé Praze marně.
   Výsledkem této kulturní politiky státu je rozdrcení české literatury napadrť. Samozřejmě, můžeme k tomu nadále mlčet, samozřejmě, můžeme zdařile předstírat, že česká literatura neměla dosud nikdy tak skvělé podmínky rozvoje, jako má dneska; ale to si budem, řečeno s našimi státními postmodernisty, akorát sráti na hlavu.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)