Snad by nebylo nutné přikládat význam výroku hokejového harcovníka Růžičky, že čte výhradně noviny, kniha je pro něho ztrátou času, zvláště když je pronesl v magazínu MF Dnes, kde lidé, kteří to někam dotáhli, prozrazují těm, co to nikam nedotáhli, jak se oblékají, zda dávají přednost svezení v BMW nebo v mercedesu a kterým gurmánským libůstkám holdují. Asi by bylo zbytečné klást důraz na výsledky vědních disciplín, které dokazují, že četba krásné literatury podněcuje nejen smyslové orgány, ale vede k aktivizaci psychologických a fyziologických procesů, že podporuje esteticko-osvojovací a komunikativní principy, má funkce kognitivní a abreakční...
Ale snad by nebylo od věci připomenout slova lidí, kteří to někam dotáhli, byť ne zrovna v oblasti materiální zakrmenosti: Dobré knihy jsou vpravdě brusem rozumu, pilníkem moudrosti, balzámem očí, nálevkami moudrosti, zrcadly cizích myšlenek, správcem pak našeho myšlení vlastního (J. A. Komenský). Národ, maje národní spisovatelství, jest pánem nesmírného pokladu (J. Jungmann). Za všechny úspěchy, jichž se náš národ domohl, děkovati má jedině písemnictví (Sv. Čech). Kniha je nejlepší přítel člověka. Knihami jsme spojeni s duchy všech národů a dob (T. G. Masaryk).
Jisté je, že tváří v tvář tomuto nadčasovému patosu jeví se výron šampióna Vladimíra Růžičky jako snadno odmávnutelný sloganem: Místo mozku ledu kostku! Kdyby... Kdyby nedejbože nebylo od obecného cíleno ke konkrétnímu - rozuměj: knížky jako produkt současné české literatury jsou pro mě ztrátou času... V takovém případě klobouk dolů nad jasnozřivostí konstatování, že to se současnou českou literaturou není až zas tak úplně v pořádku, což nemohl nikdo lépe vyjádřit než Tereza Brdečková v článku Co po nás zbude. Tato příležitostná televizní moderátorka, spisovatelka a přispěvatelka do různých tiskovin (povšimněte si, že příležitost už nedělá jenom zloděje: to ostatně jako první pochopili herci, když přes noc devalvovali slovo originalitou svých memoárů), ano, ještě pořád je řeč o Tereze Brdečkové, o její analýze, která jako by nezastírala původ v zevrubném studiu Obrysu-Kmene, z jehož kritických reflexí si mohl každý od prvních čísel udělat obrázek o stavu české kultury pod knutou kšeftařského marasmu tržního hospodářství.
Po deseti letech si Tereza Brdečková troufne označit za nesmysl větu Václava Klause na adresu českých umělců, že génius, který se neuživí, žádný génius není. Je to hrdinka, tahle Tereza Brdečková, spolupracovnice Respektu, kde její článek vyšel, poněkud pomýlená, když tvrdí, že Klausův výrok byl tehdy přijímán jako oprávněný útok na ty, kteří čtyřicet let po budování socialismu - toho reálného i těch předtím - žili a tvořili na státní útraty a nikdy si nekladli otázku, zda takovou možnost mají i umělci, kteří s komunisty nesouhlasí (v hrobě by se museli obracet nad tou pomluvou kupř. Jan Otčenášek, Ota Pavel nebo Václav Čtvrtek, z básníků pak František Hrubín, Jaroslav Seifert nebo Vladimír Holan).
Odhlédneme-li od izolovaných výkřiků typu Evropská kultura neexistuje: skládá se z mnoha fascinujících a rozdílných kultur a Čím by se lidé stali ve spojené Evropě, kdyby na své kultury nechali volně působit trh, stojí za ocitování v plném znění poslední odstavec: Zítra budeme tím, co bereme vážně dnes. A proto bude zítra naším kulturním dědictvím třeba malíř Kristián Kodet, film Kytice, romány Michala Viewegha nebo Knížákovi trpaslíci. Co se ale z toho dozvíme o dnešní době a o nás samotných? Úspěch budiž každému přán. Ale nemohli bychom mít ještě jiné umění než tohle? Pro začátek bychom zase mohli začít brát vážně ty, kterým nejde o Oscara, ale o duši, o poezii, o reflexi světa. Při troše soustředění lze tohle všechno rozpoznat.
Můžete si být jista, Terezo Brdečková, že ještě pořád existuje jiné umění než tohle. Možná podle testamentu Alfreda Nobela umění humanizující, žel postavené na pranýř, ponižované a znevažované a jeho tvůrci zbavení publikačních možností - umění prý snadno odsunuté do zapomenutí (Milan Jungmann). Došlo už to tak daleko, že nad tímhle problémem nemohou zavírat oči ani koryfejové z časopisu vládnoucího establishmentu Dokořán, o pravidelném občasníku Tvar ani nemluvě. Tam totiž ve stejném časovém horizontu otiskli podčárník Jaroslava Provazníka s výmluvným názvem: Chybějí nové české knihy pro mládež? Krotká autorova polemika s eskamotérem Slomkem, jehož předlistopadové patolízalství vůči mocným je všeobecně známo, ústí do ztracena svou naivitou.
Dokud si deníky a týdeníky nebudou všímat produkce pro děti - a to nejen jejích špiček, ale i titulů špatných a nevkusných, a dokud se o tvorbě pro děti nebude psát stejně seriózně jako o "velké" literatuře, dokud bude literatura pro děti a mládež odsouvána na okraj kritického zájmu, lepších časů se stěží dočkáme.
Poctivá a jistě upřímně míněná Provazníkova slova jsou naivní proto, že ve stejné době, kdy je psal, obdržely desítky českých intelektuálů spisek Bořivoje Čelovského Konec českého tisku?, kde se uvádí víc než otřesná bilance: dvaaosmdesát procent českého tisku je v rukou cizích vydavatelů. A že by právě oni měli zájem na rozvoji čtenářství s preferencí kritické reflexe knih pro české děti a mládež?
S neprodyšnou uzavřeností hermeneutického kruhu by si možná dokázal poradit baron Prášil. Ten se před jistou smrtí v bažinách zachránil tak, že sám sebe vytáhl na souš za límec kabátu. Jestli baron Prášil možná, Ludvík Vaculík určitě! Navzdory jazykům klevetníků, kteří tvrdí, že rubriku Poslední slovo zřídili v Lidových novinách kvůli němu, aby se odmlčel, Literární chvilkou znovu přesvědčil o své myšlenkové erudici.Tento nadnárodní klasik a literární kutil, který, nemaje o čem psát, psal o tom, jak mu režim nedovolí psát, vyložil národu, jak se zbavit nekalé literární konkurence. Pod záminkou očisty před vše prostupujícím dolarem, hollywoodštinou, agenty, režiséry, hvězdami, sviňsko-uměleckým způsobem filozofie a živobytí, který se teď šíří i u nás i s tím ješitným výrazem tvůrčí psaní, využil svých pyromanských sklonů k útoku na Charlese Bukowského.
"V kamnech dohořívalo. Vhodil jsem tam pár klacíků a navrch Bukowského. Sedl jsem ke stolu a rozmýšlel se, o čem psát. Ale vždyť můžu psát zrovna o tomto! Než jsem se při psaní dostal k těmto větám, bylo zase třeba přiložit do kamen. Vzpomněl jsem si, že máme ještě nějakého Bukowského. Jdu ho hledat."
I když Ludvíku Vaculíkovi nelze v mnoha ohledech upřít zásluhy na skandalizování předlistopadové oficiální literatury, touto hrůzností se vědomě dovolává časů, kdy platilo Roztlučeš je prutem železným a kdy školní dítka musela vyzpěvovat u hranic, na nichž byly páleny evangelické knihy: Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy...
Přitom zůstává v dobré paměti, jak si disidentská literární věda hýčkala pasáž z Hrabalovy Příliš hlučné samoty, v alegorii Sběrných surovin, kam byly sváženy k likvidaci nepohodlné knihy. Ludvík Vaculík nemusí nic skrývat. Rád by se v chorobné ctižádosti dokonce poměřil s Henry Millerem, zapomínaje přitom, že světový underground vyrůstající ze sebe sám sebe kultivuje a to bez nároku na všimné oficiálních poct. Zjevně o nic jiného nešlo undergroundu českému, který společně s fešáckým disentem získal po roce 1989 zelenou kartu politika a byl katapultován k významným postům do veřejné správy ke korytům a prebendám, kde spolehlivě funguje moc, ale bez znalostí a odpovědnosti.
Mějte za zlé Empedoklovi, který pokládal za kořeny všech věcí zemi, vodu, vzduch a oheň, že to vezme takový konec?!
Autor: blá
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)